NÁMOŘNICKÉ HISTORKY // old pieces //

 

 

 

 

 

NÁMOŘNICKÉ HISTORKY

a příhody

tajemného kapitána,

kterého poučil život o tom, že není moudré sdělovat své jméno na potkání

 

 

 

 

 

Markéta Čechurová

1. Zubatá kosa

 

 

   Byl večer, už se stmívalo a srpek měsíce prosvítal mezi temnými mraky.

   Foukal silný vítr, s lodí by pořádně zacloumal. James Arison, majitel hostince „U Zubatý kosy“, střídavě těkal pohledem ven z okna a na své tři hosty. Vypadalo to, že se schyluje k bouřce – to jistě žádný další host nepřijde. Dokonce i přístav byl úplně prázný - všechny lodě odpluly včerejšího rána, od té doby se žádná neobjevila. Zvláštní...

   „Hej, Jamesi!“

   Hostinský se probral z hlubokého dumání a otočil se ke svému věrnému zákazníkovi, kterého by snad mohl nazývat i přítelem.

   „Hoď nám sem ještě kořalku,“ zaprosil. James se usmál.

   „Máš to mít, Jacku.“ Vzal ze stolu štamgastů korbely, za pultem jim nalil – každému stejně, na kapičku přesně. Za ta léta, co vlastnil Zubatou kosu, už to měl v ruce.

   Donesl už trochu pomateným hostům pití, s kývnutím přijal jejich díky a vydal se znovu k oknu, i když nepředpokládal, že by se něco změnilo.

   Pohlédl ven. Tak přecejen! Zdálo se to skoro neskutečné – uprostřed přístavu se houpala středně velká fregata s kdysi černými otrhanými plachtami (nyní staženými k ráhnům) a špatně rozluštitelným nápisem na boku.

   Kéž bych se mohl podívat blíž...

   Ale jakto, že je tak prázdná? To se tu jen tak zjevila jako přízrak? To není možné... I když je pravda, že tak nějak přízračně vypadá. Ale co se stalo s posádkou? A s kapitánem?

   Vtom se s hlasitým ozvučením venkovního počasí rozletěly dveře krčmy. James Arison téměř nadskočil leknutím. Okamžitě se však ovládl a vyrazil vstříct novému hostu. Ve dveřích stála temná silueta statného muže v poněkud potrhaném oblečení a širokém klobouku. S až překvapivou lehkostí za sebou zavřel dveře a vykročil k výčepnímu pultu, kde už na něj čekal hostinský.

   „Co to bude, mladej pane?“ zeptal se s neskrývanou radostí, že k němu konečně zavítal někdo jiný než ti tři u stolu s kořalkou. Nově příchozí se krátce zasmál.

   „Tak ‚mladej‘ už nějakých pár let ne.“ Sáhl do kapsy a hodil na pult několik mincí. „Rum to bude.“

   James pohlédl na mince. Musel se při tom pousmát. „Mladej pane,“ začal, posouvajíc mince zpět k cizinci, „tady nejsme na Kostarice.“

   Muž znovu sáhl do kapsy.

   „Jinak za franky, marky nebo dublony si toho u nás taky moc nekoupíte,“ pokračoval vlídně. Host tedy zalovil v druhé kapse.

   „A co tohle? Dáte mi za to flašku rumu?“ Muž rozevřel dlaň, vysypal její obsah na pult a Jamesovy zorničky se rozšířily údivem. Právě před ním ležely čtyři ozdobně broušené rubíny velikosti nehtu na palci.

   „Eh, já...račte se posadit, pane, hned vám donesu sklenku...“

   „Není třeba, rum jsem pil vždycky jenom z flašky a tak to taky zůstane.“ Ale posadil se a vyčkával, až hostinský přestane zírat na drahokamy a přinese slíbenou lahev alkoholu.

   Odložil si kabát, avšak klobouk si nechal stínit do obličeje. Ostatní štamgasti se na něj dívali. Musel se tomu pousmát.

   Vypadalo to, že hostinský se už dost vynadíval, protože se k nově příchozímu konečně hnal s jeho objednávkou.

   Cizinec kývl hlavou jako poděkování, odšpuntoval lahev a několikrát si lokl. Jamese Arisona stále neopustila jeho prvotní zvědavost, stejně tak jeho věrné zákazníky.

   „A...s kým mám vlastně tu čest, smím-li se zeptat?“ zkusil. Bylo až pozoruhodné, jak změnil styl řeči.

   „S někým, kdo už toho dost zažil. S někým, kdo viděl věci, které jiní jen v nočních můrách. S někým, koho poučil život o tom, že není moudré vyzrazovat své jméno na potkání.“ Při poslední větě jemně pozdvihl obočí. Seděl opřený o židli, ruce na stole – v jedné svíral lahev rumu. Jamese cizincova odpověď zaskočila a tak nevěděl, co říct.

   „A...a...ale, já jsem pouhý James Arison, komupak bych já asi vyprávěl vaše jméno?“

   „James Ariston?“ zbystřil najednou muž.

   „Arison.“

   Cizincův zájem opadl.

   „Znal jsem jednoho Jamese Aristona.“

   „Vážně? Odkud?“

   „Člen mojí posádky – tak trochu nešika, možná proto to nikdy nedotáhl dál, než na smetáka...alespoň u mě.“

   „Smetáka?“ podivil se James. Muž se krátce zasmál.

   „Kajutového plavčíka.“

   „Takže jste námořník?“

   „Svým způsobem,“ pousmál se.

   Hostinského cizincovy odpovědi znepokojovaly. Ale co, hlavně že platí.

   „Povězte mi víc o tom Jamesi Aristonovi,“ řekl najednou.

   „Vážně?“

   „Jo, rád poslouchám.“ Jamesův zájem by se možná mohl zdát předstíraný, ale nebylo tomu tak. Opravdu rád poslouchal vyprávění svých hostů – a dnes ještě raději, jelikož ho za celý den nepotkalo nic zajímavého.

   „To je moc dobře,“ usmál se muž. Jeho tajemný hlas jako by získal strašidelný nádech. „Vlastně se k Jamesovi váže celý příběh...“

 

2. Otrokářská loď

 

 

   „James Ariston vyrůstal v Londýně. Jeho otec s ušlechtilými kořeny si vždycky přál, aby se jeho syn stal vzdělaným mladým mužem jako on. Avšak – jak už se to stává – James se učení štítil a místo učení se na opravné zkoušky utekl na moře. Abych byl přesný, na mou loď.

   Neměl jsem z toho tehdy zrovna dvakrát velkou radost – to víte, vždyť to byl ještě kluk! Ale můj první důstojník byl rozhodnutý, že se nám mladík jistě bude hodit. Musel jsem mu dát za pravdu – novou pracovní sílu jsme vážně potřebovali. Jen jsem měl obavy, jestli bude dost silný.“

   Vypravěč si znova lokl rumu. Hostinský napjatě vyčkával pokračování.

   „Samozřejmě jsem měl pravdu. Ten kluk nedokázal pořádně utáhnout uzel natož stáhnout plachtu. Takže jsem mu přidělil to jediné, co bylo v jeho silách – uklízení. Nebavilo ho to. Ani mě ne, ulejval se kde mohl. Každou chvíli jsem ho musel dávat potrestat a když ani to nepomohlo, zkrouhl jsem mu plat. Myslím si, že mě po prvním tělesné trestu začal nenávidět. Ale mohl si za to sám.

   Sice nic nedával najevo, ale viděl jsem mu to na očích – myslím, že si ten pohled budu pamatovat do smrti. Ale rozhodl jsem se to nechat být, dokud nezačne dělat potíže. To však přišlo mnohem dříve, než bych mohl čekat.

   Narazili jsme na otrokářskou loď. Chtěli jsme ji přepadnout a vyloupit, víte, jak jsme to obyčejně dělali...“

   „Počkejte, vy jste pirát?“ vytřeštil oči James.

   „Ano ano, dalo by se to tak říct. I když přepadení otrokářské lodi se dá těžko považovat za hřích či zločin. Každopádně k žádnému přepadávání nedošlo.

   Chtěli jsme sice zaútočit, ale Ariston nás přesvědčil, abychom zkusili vyjdenávat – že je tak zdržíme a když si budou myslet, že je uzavřen mír, zaútočíme. Znělo to lákavě. Nejspíš nám připadalo, že z toho kápne něco víc a ke všemu si ještě ušetříme ráži a díry v lodi. A nebo nás prostě zajímalo, co tím ten kluk sleduje.

   Než jsme však našli vlajku vyjednavače – to víte, moc jsme ji nepoužívali – byla otrokářská loď skoro u nás.

   Když jsme projížděli vedle sebe, Ariston udělal něco, co vážně nikdo z nás nečekal. Chytil se lana vysícího z plachtoví, rozběhl se a přeskočil na druhou loď. Zařval jsem něco ve smyslu, co že to jako dělá, na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohl. A on mi se sladkým úsměvem na rtech odvětil: ‚Měním zaměstnání.‘

   V tu chvíli jsem si říkal, že se chce asi vrátit na souš a žít zase se svou rodinou, ale to co se dělo dál mě šokovalo ještě víc.

   On se totiž přidal k otrokářské posádce – její kapitán nadšeně souhlasil.

   Nevěděl jsem, co dělat. Zuřit nebo se mu vysmát? Raději jsem nedělal nic. Jen jsem celý ten výjev s odporem sledoval a pak uvázal uvolněné lano zpět k ráhnu.

   Víte, to otrokářství, to je fakt špinavá práce. Dalo by se to vlastně považovat za hřích. Já vím, že moje zaměstnání taky není zrovna nic ušlechtilýho... Ale vlastně je, vždyť bohatejm beru a pak to u chudejch utrácim.

    Ale když seš otrokář, zacházíš s lidma hůř než s ohlodanou kuřecí kostí, a to neni správný, víte. Vymstí se vám to. A ani Jamese Aristona to neminulo.

   Pěkných pár let jsme o něm nevěděli, žil si totiž u otrokářů jako v bavlnce. Co si totiž budeme nalhávat, ta práce dost vynáší.

   Jednou, když zrovna Ariston počítal své úspory, mihlo se cosi jako rozmazaná šmouha kolem jeho okna. Nejdřív nad tím jen zakroutil hlavou, ale když to spatřil podruhé, odložil měšce a vykoukl ven.

   Nic neviděl a tak vyšel ven z kajuty. Na palubě bylo mrtvo, všechna světla zhasla. To bylo více než podivné. Copak nikdo nedrží hlídku?

   Místo strachu však James pocítil bodnutí škodolibosti. Teď přeci může vynadat námořníkovi, který teď místo aby hlídal, spí opřený o hlavní stěžeň a nemá tušení, jaké neveselí ho čeká.

   Avšak ani ne po pár krocích uslyšel Ariston vrzání prken horní paluby. Strnul a neopovažoval se pohnout. Snažil se očima prozkoumat své okolí, ale kvůli přechodu ze světla do tmy toho moc neviděl.

   Najednou však jakoby zahlédl pohyb. Malátný, ale rychlý. Než však stihl jakkoli zareagovat, pocítil prudký a silný tlak okolo krku. Nemohl se nadechnout. Zatímco marně lapal po dechu, uvědomil si, že je obklopen lidmi – zvláštními lidmi. Nepůsobili zrovna živě, ale už vůbec ne mrtvě. Jejich oči jako by svítily... Jejich pleť...byla tmavá, opravdu tmavá.

   V tom si Ariston uvědomil, co se to tady vlastně děje – černoši, které připravil o svobodu, které v těžkých okovech předal plantážníkům, které poslal na smrt, teď všichni přišli z jediného důvodu: srovnat účty.

   Zběsile sebou házel na všechny strany. Jen z té představy by každý hned zešílel. Jeho utrpení v zápětí ukončila ostře mířená dýka, jež se usalašila v jeho srdci.

   Skončil stejně jako celá posádka včetně kapitána. Říká se, že nemrtví loď nepotopili, ale naopak ji využívali jako prostředek k dopadávání dalších otrokářských ničemů. Ale to jsou pouze domněnky a povídačky, o kterých si každý udělá svůj vlastní obrázek, že?“

   V hospodě bylo ticho. Návštěvník si přihnul rumu a čekal, až jeho posluchači něco řeknou. Ti na něj však jen zírali s vyvalenýma očima a James Arison dokonce i s otevřenou pusou.

   „Jo...tak to byla pěkně strašidelná historka,“ řekl nakonec James.

   „Historka?“ pozvedl obočí vypravěč.

   „No snad nám nechcete tvrdit, že je tohle celé pravda?“ pohoršil se Jack.

   Muž naproti němu se jen pobaveně uchechtl.

   „Tak hele, my nejsme žádný polykači blábolů,“ utrhl se. Stál napružený s rukama opřenýma o stůl naklánějíc se k cizinci s nevraživým výrazem ve tváři.

   „A já vám snad něco takového říkám?“

   „Tak hele-“ Už se chtěl k cizinci rozběhnout a vysvětlit mu to ručně, ale jeden z jeho mírnějších kumpánů ho zarazil.

   „Ale pane,“ začal. „Jak je možné, že víte, co přesně se tam Aristonovi přihodilo? Přece jste u toho nemohl být!“

   Námořník se znovu pousmál – jeho křivý úsměv jako by svítil zpod stínu solí poničeného klobouku.        „To je pravda, nemohl. Třeba na lodi někdo přežil a řekl mi to, třeba to ke mně donesl vítr, třeba ke mně přišel sám Ariston a vyprávěl mi o svém příšerném konci...

   Není důležité, jak se ke mně příběh dostal. Důležité je právě to, že se ke mně dostal.“

   „Máte rád příběhy?“ odtušil hostinský Arison a přívětivě se usmál, nedbaje na brblání štamgastů.

   „Samozřejmě. Příběhy, historky, povídky – tohle k životu námořníka prostě patří.“

   „Takže jich asi znáte hodně, že?“

   „Samozřejmě – značné množství jsem posbíral nejen za dlouhých večerů na moři při společném vyprávění, ale i z vlastních zkušeností,“ šibalsky se usmál cizinec.

   „Takže jste toho zažil asi hodně, co?“ odhadoval James.

   „Jistěže. Bitvy, loupeže, záchrany, výpravy za poklady...“

   „Poklady?“ zbystřil Jack.

   „Jistě.“

   „Jaký třeba?“

   „Všeho druhu: velké, malé, zakopané, potopené, pirátské či královské...“

   „Co poklady kapitána Kidda?“ zeptal se další štamgast.

   „No tak, Bille,“ zhoukl Jack, „snad si nemyslíš, že by Kidd opravdu zakopával svoje bohatsví a radši ho nerozfofroval?“

   „Takže vy to nevíte?“ zeptal se pobaveně cizinec.

   „A vy to víte?“ zeptal se Arison.

   „Jistěže. Dokonce se k tomu váže celý příběh – nechtěli byste ho slyšet?“ Zkoumavým pohledem přejížděl všechny v místnosti. Ti vypadali, že proti poslechu dalšího vyprávění nic nemají.

   James Arison byl přímo nadšen a přisedl si k námořníkovi ještě blíž. Nic tedy nezabránilo tomuto tajemnému muži ve vypuštění do světa další ze svých historek.

 

3. Zrazovaný muž

 

 

   „Poznal jsem ho, když mi bylo tak necelých 15 let. Tehdy jsem se plavil ještě s otcem. Potkali jsme ho, když se zrovna chystal zakopat jeden ze svých pokladů.

   Asi si říkáte, proč by to dělal? No, to víte, přepadnete pár zbohatlických španělů, cestou ještě vezmete francouze, pak pár lodiček, co jede okolo, nějak se to navrší a najednou se vám to nevejde na loď.

   Vzhledem k tomu, že Kidd měl tři obrovské plachetnice, potřebujeme opravdu velkou fantazii, abychom si to jmění dokázali vůbec představit.

   Neznám zrovna moc detailů z jeho života, vždyť zemřel ještě před mým šestnáctým rokem. Pamatuji si však, že jeho první loď se jmenovala Blessed William – jak skromné, že? Plavil se na ní ještě jako privatýr.

   Privatýrství je svým způsobem pirátství, jen je trochu omezeno královskou korunou. Samozřejmě, jakmile jsem to řekl před Williamem, zatvářil se ukřivděně a řekl otci, že by měl věnovat více času mému vzdělání a výchově.

   Avšak já byl celý otec a otec byl celý já, takže jsme se jen smáli – nejen kvůli tomu, co říkal, ale taky jak to říkal. On byl ze Skotska, víte? Sice se o anglický přízvuk velmi snažil, ale když byl naštvaný nebo rozčilený, dral se mu jeho původ do řeči a náramně se v ní projevoval.“

   Cizinec se při té vzpomínce musel zasmát. Usrkl rumu a za chvíli zas pokračoval.

   „On měl komplice, Culliforda. Jenže ten mu sbalil půl posádky a zmizel. Řikal jsem si, že aspoň loď mu nechal, jenže ten rybí ksich se pro ni zanedlouho vrátil.

   Kidd, místo aby se sebral a vzal si své věci zpět, se oženil a čtyři roky žil na pevnině. Čtyři roky! Nemohl jsem tomu uvěřit, když mi to otec vyprávěl. Pak si zařídil tu korzárskou licenci a vyrazil s kráskou zvanou Adventure Galley napadat francouze. Ale přibližně čtyři roky potom udělal pěknou blbost.

   Pod francouzskou vlajkou zaútočil na lovce pirátů místo na bukanýry. To bylo fakt něco. Dodnes nechápu, co si od toho vlastně sliboval. A od té doby se to s ním vezlo.

   Nemyslím, co se týče výdělku, ale spíše společenských a hlavně politických vztahů a postavení. Už ho nebrali jako korzára – pro ně se už jednou pro vždy stal pirátem. A chudák starej Will se s tim měl smířit – jenže nesmířil. Trval si na tom, že je stále pod ochranou koruny, že je v právu a tak dál loupil pod anglickou vlajkou.

   A pak přišel den našeho setkání. Zrovna jsme s otcem pluli skrz malý Antily, když tu najednou – William Kidd s motykou v ruce!

   Vypověděl nám svůj příběh, jak udělal chybu, jak ho zpousta lidí zradila a jak ho stíhá newyorský guvernér, podporován právě jeho bývalými přáteli. Ničím se nám netajil, s otcem byli staří známí.

   Nechtěl, abychom mu jakkoli pomáhali – chtěl si to vyřídit sám, jako pravý muž. Možná to byl pirát, ale hrdost mu rozhodně nechyběla.

   Za nějaký ten čas jsem ho viděl znovu. Musím říct, že i když to byl vlastně necelý rok, měl jsem pocit, jako by zestárl o celé desetiletí. Ono vlastně nebylo moc divu, když seděl ve vězení.

   No každopádně, proplížil jsem se za ním, jelikož jsme zrovna byli v Londýně a otec na mě neměl čas, a vyptával se ho, jak se mu tohle všechno vlastně stalo.

   Docela jsem se divil, že mě vůbec poznal. Věděl, kdo jsem od prvního pohledu. A tak mi vše řekl.

   Dopadli ho. Dopadli a zatkli, všichni jeho dřívější přátelé a stoupenci od něj dali ruce pryč – někteří dokonce tvrdě šli proti němu. Chtěl je uplatit, ale všechny peníze a cennosti měl zakopané na druhém konci zeměkoule. Chtěl se prokázat korzárskou licencí, jenže neměl přístup k žádným dokumentům. Neměl tedy před šibenicí žádnou šanci.

   Okamžitě jsem letěl za otcem a řekl mu vše, co jsem se od Kidda dozvěděl. Jenže než jsme stačili cokoli udělat, už ho vlekli na smrt. Ještě naposledy jsme ho mohli spatřit – zdrceného, vyhladovělého, avšak stále hrdého a přesvědčeného o vlastní nevině.

   Nemohli jsme nic dělat. Jako jediní jsme mu zůstali věrní. Věrní ale bezmocní!

   Potom kat podkopl špalek pod jeho nohama a my už jen viděli, jak se škodolibí diváci s ohavnou slastí kochají pohledem na jeho zmítající se tělo.

   Museli jsme rychle odplout, abychom neskončili stejně – ale co bychom to byli za přátele, kdybychom mrtvému nevzdali poslední hold? Smekli jsme tedy klobouky a mazali pryč.

   I po tom, co jsme se vzdálili na několik set metrů od přístavu, jsem mohl vidět, jak jeho tělo vkládají do prazvláštní klece a věší ke břehu Temže. Měla to být výstraha pro ostatní piráty. Nemyslím si ale, že by snad kdy takováto výhružka zabrala. Člověk stejně jednou umře. A pokud se mu podaří prožít svá nejlepší léta tak, jak nejlépe to jen dovede, je mu jedno jestli zkoná zubem času či rukou kata.

   Víte, těm veledůležitejm kapitánům a guvernérům se sice povedlo odstranit Kiddovo tělo, ale rozhodně se jim to nepodařilo s jeho duší. Ba naopak.

   Na Kidda se nikdy nezapomnělo. No řekněte! Je tomu už přes dvacetpět let, co zemřel, a stále se o něm ví. A jsem si jist, že třeba i za třista let budou malý děcka snít, že najdou jeho poklad.

   Avšak nenajdou. A i kdyby ano, jsem přesvědčen, že by Kiddův duch nedopustil, aby si někdo přilepšil jeho bohatstvím, když on sám ve své nejčernější hodince nemohl.“

   Teprve teď si cizinec všiml, že i stůl se štamgasty se k němu přisunul blíž. Všichni zase mlčeli jako zařezaní. Muž se pousmál, přihnul si rumu a čekal, až se jeho posluchačům vrátí řeč.

   „A to je jako fakt pravda?“ zeptal se po chvíli Jack.

   „Myslíš si snad, že bych vám vykládal lži?“ podivil se cizinec.

   „Vždyť ani neznáme vaše jméno!“ zastal se Jacka Bill.

   „Ale no tak, pánové,“ řekl klidně cizinec. „Co se Jackovy otázky týče, pouštím dál pouze věci, kterým věřím. Zda jim budete věřit i vy, to už je na vás. A v reakci na Billovu připomínku: jsem si jist, že mé jméno znáte. Jen si ho nejspíš jen nedokážete přiřadit k mé osobě.“

   Muž mluvil tak klidně a tajemně, že to všechny v místnosti donutilo k zamyšlení.

   „Nejste vy náhodou Jack Rackham?“ zeptal se jeden štamgast.

   „Prosimtě, co by tu dělal Rackham? Měj rozum, Mortone!“ vykřikl Jack, ještě než tázaný stihl zareagovat.

   „Opravdu nejsem Jack Rackham,“ řekl muž, aby zabránil dalším spekulacím a dohadům. „Ostatně, měl jsem tu čest se s ním setkat – ba i zvát se jeho přítelem.“

   „Teď mě napadla Anne Bonnyová,“ poznamenal Bill. Celá krčma se rozesmála.

   „Tuhle ženskou mi radši ani nepřipomínej,“ odvětil cizinec. „Myslím, že právě kvůli ní ztratil Rackham svou vynalézavost a smysl pro strategii a byl denodenně naloženej v lihu.“

   „Ženská na palubě, to neni nic dobrýho,“ zabručel Jack.

   „To zas ne,“ nesouhlasil námořník. „S mečem to uměla, to se musí nechat. Ale na Calico Jacka měla špatnej vliv. Ale jen kvůli tomuto bych zase nezatracoval ostatní ženy mé profese. Co taková Mary Readová? Grace O’Malleyová nebo paní Čing?“

   „O’Malleyová rozhodně pirátství nedělala ostudu,“ přitakal hostinský Arison. „Taky jste se s ní setkal?“

   Pirát si povzdechl. „Bohužel jsme se časově minuli.“

   „Hele,“ uvědomil si najednou Jack, „na piráta máš trochu moc vybranej slovník, ne?“

   „Jo, to asi jo,“ přiznal se smíchem cizinec. „Byl jsem v poslední době ve společnosti jednoho vzdělance a poté jeho knihy, takže jsem nejspíš něco málo pochytil.“

   „Jakto?“ zajímal se James.

   „I v pokročilém věku se učím rychle.“

   „Ne, myslím jakto, že jste byl v takové společnosti?“

   „Jo tak...“ Cizinec švihl obočím, dopřál si několik doušků rumu – snad na posilněnou – a dal se do vyprávění.

 

4. Duch na palubě

 

 

   „Tento příběh se také trochu váže k mému otci, jelikož v době, kdy jsem se poprvé setkal s Williamem Dampierem, jsem ještě pobýval na jeho lodi. Bylo to jen letmé střetnutí, ale i přesto se mi nadobro vtisklo do paměti.

   Zrovna se ještě s pár piráty mydlili s nějakými nastrojenými kavalíry o loď. Loď to byla obrovská, to vám řeknu, ale co mne udivilo, to nebyla ona. Divil jsem se tomu, že Dampier příliš nebojoval – něco si zapisoval. Kdybych už v té době nevěděl, že je to nemožné, považoval bych ho za Exquemelina.“

   „Toho, co se plavil s Morganem a napsal o něm knížku?“ ujišťoval se Bill.

   „Jo, přesně ten,“ přitakal vypravěč. „Jenže to prostě nebylo možné, jelikož v té době už ležel pár let v truhle. Tak tedy zpět k Dampierovi.

   Toto naše setkání vlastně vůbec nebylo setkání, snad možná jen střetnutí – i když si vůbec nejsem jistý, jestli mě on zahlédl také. Byli jsme od sebe dost daleko, ale otec měl moc dobrý dalekohled.

   Bohužel jsme nezastavovali – do cizích záležitostí je lepší se nemýchat. Avšak i za tu krátkou dobu se mi William vtiskl do paměti.

   Když jsem se s ním střetl znovu, vybavilo se mi vše, co mi o něm otec kdy vyprávěl.

   Dampier nebyl zas tak pirát a námořník, jako spíše učenec a přírodovědec. Víte, co on si na té lodi zapisoval? Nepopisoval bitvu, ale rostlinu, jež mu ležela v klíně! Trochu blázen, řekl bych.

   Ale chytrej byl dost, to jo. Hodně taky cestoval – aby mohl poznávat svět a kytky, co na něm rostou.

   Potom jsem ho nějakou dobu neviděl. Vlastně... živého už nikdy...“

   Námořníkovi posluchači vypadali zaraženě a vyděšeně zároveň. Tenhle chlapík se jim líbil čím dál míň – avšak nedokázali se odtrhnout od jeho vyprávění. On se tomu jen v duchu zasmál a hned pokračoval v příběhu.

   „Víte, nebylo to ani možné – já cestoval, on ještě víc, a když už s tím přestal, stáhl se někam do ústraní, kde o něm nikdo nic nevěděl. Ale zpět k našemu setkání.

   Víte, jeden čas jsem měl takovou malou krizovou situaci ohledně počtu mužů v posádce – to je tak, když vás postihnou dvě obrovský bouře za sebou. Každopádně, potřeboval jsem naverbovat nejméně deset námořníků, aby loď mohla jakž takž přežít, takže jsem kromě absolutních dřeváků přijal každého.

   Jedním z nich byl také jistý Billy Damper. Byl vcelku šikovný, ale hlavně podivín a tajnůstkář. Něco se mi na něm nezdálo, ale potřeboval jsem ho na lodi stejně jako ty ostatní. Někdy mi byl z určitého úhlu pohledu dost povědomý, ale nikdy jsem si nedokázal vybavit proč.

   Až jednou...

   Loď byla konečně jak se patří v cajku, takže jsme se chytli první příležitosti ji zase rozflákat. Tak jsme si jednou klasicky brázdili Atlantik, když tu najednou, co nevidíme? Španělská galeona naložená až po okraj zlatem! A samozřejmě několik strážních loděk s ní. Napli jsme plachty a dali se do práce.

   Nejdřív několik ran do strážních lodí, pak do hlavního stěžně galeony a než se španělé nadáli, byli v moři, kajutě nebo svázaní a my si plnili kapsy jejich zlatem.

   Víte, ono se sice říká, že španělé jsou skvělí bojovníci, ale upřímě – není to pravda. Jejich síla vždycky pramenila hlavně z jejich početní převahy. Proto ani nebylo moc těžké dobýt tuhle kocábku.

   Vynosili jsme z lodi vše, co se nám líbilo nebo hodilo a zanechali je svému osudu. Zrovna jsme měli nějakou milosrdnou náladu.

   Ve chvíli, kdy jsme tu polorozpadlou galéru od sebe odstrkovali a celá posádka hulákala, spatřil jsem Dampera, jak si něco zapisuje. A v tom mi to docvaklo – žádný Billy Damper, ale William Dampier!

   Ale jakto? V té době by mě ani nenapadlo, že  je vůbec ještě na živu – a ani nijak zvlášť staře nevypadal. To bylo víc než podezřelé. Ještě ten den jsem si Dampiera odvlekl stranou.

   ‚Vím, že jsi to ty,‘ řekl jsem mu. Čekal jsem, že bude zmatený, udivený, zděšený, prostě cokoliv! Cokoliv než to, co se ve skutečnosti stalo.

   ‚Už jsem myslel, že ti to snad nikdy nedojde,‘ rozesmál se.

   Víte, pirát nesmí moc dávat najevo strach, jelikož by ho měli za slabocha, ale přiznám se vám, že jsem se v této chvíli opravdu trochu bál.

   ‚Promiň, Dampiere,‘ řekl jsem mu,‘ ale neměl bys už být mrtvý? Nebo alespoň o dost starší?‘

   Až po tom, co jsem to vyslovil mi došlo, jak strašně to znělo. Čekal jsem, že mi jednu vrazí nebo se urazí a už mi nic neřekne, ale opak byl pravdou – zase se smál.

   Najednou mě vyzval, abych mu podal ruku. Moje předchozí otázka jako by mu ani nestála za odpověď. Bylo mi jasné, že je za tím určitě nějaká čertovina, ale chtěl jsem vědět, k čemu tento projev zdvořilosti povede. Natáhl jsem proto jeho směrem pravou ruku a chystal se stisknout mu dlaň.

   Jenže nějak se mi to nedařilo. Má ruka jako by proplouvala tou jeho. Po tváři se mu rozlinul křivý úsměv. Byl to duch. Proto vypadal tak mladě – od své smrti už logicky nestárl. Jenže mi nechtěl prozradit, jak zemřel – za žádnou cenu. Vždy mě odbyl nějakou narážkou na to, že je to jeho věc a tlačit na něj už postrádalo smysl.“

   „A tohle ti jako máme věřit?“ rozčílil se Jack.

   „To nikdo neřekl,“ odpověděl klidně cizinec. To Jacka ještě víc popudilo.

   „Já tady nehodlam poslouchat nějaký duchařský výmysly starýho blázna!“ hulákal.

   „Nikdo tě do toho nenutí, Jacku,“ začal hostinský, jemuž se námořníkovo vyprávění naopak náramně líbilo. „Pokud se ti v mojí krčmě nelíbí, můžeš zatáhnout tu kořalku a jít směle domů.“

   Jack vztekle hodil na pult několik mincí a s povýšeným pohledem odkráčel pryč. Arison jen nechápavě zakroutil hlavou. Cizinec se tímto výstupem očividně velmi bavil – jeho odhalené zuby nebylo možné přehlédnout...i když z blízka to nebyl zrovna pěkný pohled.

   „Prosím, pokračujte,“ vybídl ho James Arison, jednak aby zabránil konverzaci o Jackovi, a také aby se už konečně dozvěděl, jak to bylo dál.

   „Tak tedy dobrá,“ svolil námořník, když viděl, že se k němu Morton a Bill přisunuli ještě blíž.

   „Dampierův duch byl tedy v mé posádce. Neměl jsem z toho zrovna nejlepší pocit, obzvlášť když mi ani pořádně neřekl, co po mně vlastně chce. Nemohl jsem ho vyhodit – přecejen to byl starý známý a navíc duch!

   Ostatním jsem nic neřekl, ještě by zbytečně plašili. A tak jsem jen den za dnem vyčkával chvíli, kdy mi konečně prozradí víc. Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce.

   Už jsem ho skoro nevnímal jako něco odlišného – prostě už pro mě byl jakýmsi neužitečným ale zároveň nehladovým členem posádky.

   Když si někdo přišel stěžovat, že Damper nemaká a fláká se, musel jsem ho ze člena posádky povýšit na starého známého, jenž byl na lodi hostem – což byla svým způsobem i pravda.

   Samozřejmě, že jsem se snažil zjistil, co po mně chce, jenže se mi nějakým zvlášním způsobem vyhýbal. Vždycky, když jsem ho zahlédl a vydal se směrem k němu, abychom si o tom mohli promluvit, někdo nebo něco mi vlezlo do cesty, a když jsem se ohlédl zpátky, Dampier už byl pryč.

   Neříkám, že jsem se naděje na zjištění tohoto tajemství vzdal – jen jsem ho odložil na neurčito. Neurčito přišlo ještě dřív než jsem vůbec čekal.

   Kotvili jsme v jednom přístavu – úplně si nepamatuju, kde to bylo, ale mluvili tam takovou zvláštní angličtinou...nejspíš Irsko, ale nejsem si tak úplně jistý...“

   „Nejste si tak úplně jistý? Neříkal jste náhodou, že to bylo nedavno?“ skočil mu do řeči Bill. Námořník si povzdechl.

   „Kdybyste se mě zeptali, co jsem měl včera k snídani, odpověděl bych vám podobně – to, co nevím, nezjišťuji, pokud není nezbytné to vědět, tudíž to ani neuchovávám v paměti.

   Takže prostě nevím, kde jsme to tenkrát byli, ale jak říkám, není to podstatné.

   Tehdy za mnou Dampier přišel – sám od sebe, Přišel a oznámil mi, že je mrtvý. Z toho jsem zrovna překvapenej nebyl – ono to bylo docela vidět.

   ‚Kvůli tomu jsem ale nepřišel,‘ dodal. ‚Musíš mi pomoct – pomstít mě. Jedině tak může má duše dojít odpočinku.‘

   ‚Ale jak to mam udělat?‘

   S odchodem jeho duše jsem vřele souhlasil – přecejen mi nedělalo dobře, mít na palubě ducha.

   ‚Půl míle odsud žije muž – muž jménem John Rowan. To on mě zabil. Vrazil mi do zad nůž, jenž nosí za opaskem! Pro pár grošů...‘

   ‚Starý přítel?‘ zkusil jsem.

   ‚Ano. Bývalý přítel,‘ upřesnil. ‚Doufám, že ty mě nezradíš.‘

   ‚Spolehni se.‘

   Došel jsem tedy podle Dampierových pokynů až k Rowanovu domu. Byl to zvláštní pocit.

   Vtrhl jsem dovnitř a našel Rowana v křesle zavrtaného pod dekou. Jakmile spatřil Dampiera, s hrůzou ve tváři vyletěl z křesla, deka přistála na podlaze hned za ním.

   Tak jsem mu tedy stál tváří v tvář. Tasil jsem a on taky – dokonce udělal první výpad. Uskočil jsem a několikrát proti němu sekl. Vypadal vyděšeně – obzvlášť, když skrz něj prolétal Dampierův duch.

   Bylo to docela nefér, jelikož byl Rowan díky Dampierovi v nevýhodě. Ale bylo snad fér, když on vrazil kudlu do zad nic netušícímu příteli? Ne. Zrada musí být pomstěna – ať už čestně nebo s drobnou dopomocí.“

   „A zabil jste ho tedy?“ zeptal se James napnutý jako struna.

   „Ano, musel jsem. Sice jsem z toho neměl nejlepší pocit (to bylo tou souší), ale musel jsem pomstít přítele. Stačil jeden rychlý výpad a John Rowan padl mrtev k zemi – nebo spíše jeho tělo. Jeho duch zůstal nabodnutý na čepeli mé šavle, dokud jsem nestáhl ruku.

   Pak ve vteřině oba duchové zmizeli. Ten Dampierův s díky na rtech.

   Když jsem se vracel zpátky na loď, procházel jsem mezi dvěma patrovými domy. Jeden z nich měl otevřené půdní okno. A z něj na mě nějakým způsobem z nějakého důvodu vypadla tlustá a pěkně těžká kniha.

   Chtěl jsem ji vzteky zahodil, ale něco mě přinutilo se do ní ještě před tím podívat. Byla plná kreseb bylin a všemožných přírodovědeckých poznatků. A autor? Můj starý přítel William Dampier.“

   „Máte ji tady s sebou?“ zeptal se Arison se zaujetím.

   „Bohužel ne, je na lodi,“ odpověděl muž.

   Morton se rozhlédl okolo sebe.

   „Vážně? Jako vážně? Ten chlap nám tu vypráví o tom, jak měl na palubě ducha, pomstil ho, ale tebe zajímá knížka?“

   Cizinec se zasmál.

   „Ten chlap? Má snad jméno, ne?“ chytil se příležitosti Bill. Pohlédl na námořníka. „Máte doufám jméno...“

   „Ano, to mám,“ odpověděl stále ještě se smíchem.

   „A řeknete nám ho?“

   „Ať vás alespoň můžeme nějak oslovovat,“ přidal se James.

   „Nuže dobrá, můžete mi říkat...Henry.“ Jen co to dořekl, ti tři před ním div nejásali. „Ale oslovení ‚kapitáne‘ taky není na škodu,“ dodal.

   „Takže, pane Henry, vy jste se opravdu setkal s Dampierovým duchem?“ ptal se nadšeně Arison.

   „Ano, jinak bych vám o tom přece nevyprávěl. Ale samozřejmě vás nenutím tomu věřit,“ dodal, aby zase někoho nepohoršil.

   „Henry...Henry...Henry Morgan!“vykřikl najednou Bill s ukazovákem namířeným na cizince. Tři páry vykulených očí se upřely jeho směrem.

   „Ano, copak s ním?“

   „Jste to vy. Vy jste Henry Morgan!“

   Chvíli bylo ticho. Henry těkal očima z jednoho blázna na druhého – nejspíš přemýšlel, jestli to myslí vážně – pak se zachechtal a řekl: „Ale jistě. A pokud dobře počítám, tak už dobrých padesát let poletuju po hospodách jako duch.“

   „Já to věděl!“ hekl Bill.

   Henry se neudržel a praštil se rukou do čela tak, že mu slétl klobouk z hlavy. Bill už tačal vstávat nadšením ale i zděšením zároveň. Naštěstí James pochopil, jak se věci mají a posadil ho.

   „Pan Henry tím nejspíš chtěl říct, že je nemožné, aby byl Henrym Morganem,“ vysvětloval.

   „Díky,“ řekl Henry, zatímco sbíral klobouk ze země. Položil ho před sebe na stůl, bylo by zbytečné halit svůj obličej znovu do jeho stínu, když už ho všichni viděli.

   Jeho tvář nebyla zdaleka tak strašná, jak si ji James Arison představoval. Vypadal jako úplně normální člověk. Tedy až na tu jizvu pod pravým okem.

   Venku se zablesklo a všichni sebou trhli leknutím – všichni kromě Henryho.

   „Jak jste přišel k té jizvě pod okem?“ zeptal se James. Henry se na něj dlouze zadíval.

   „To bylo už docela dávno, když jsem získával to, co je mi nejdražší.“ Lehce se dotkl ošklivého škrábance.

   „Život?“ hádal Morton.

   Henry se zasmál.

   „Ne, svoji loď.“

   „Loď?“ nevěřil James.

   „Ano. Je to ale docela dlouhá historie...“

   „Máme čas.“

 

5. Černá kotva

 

 

   „Věřte mi, že nejsem jediný námořník, který si svého plavidla váží víc než vlastního života. Takový byl i můj otec. Když se jeho kocábka potopila (a on s ní), bylo mi jasné, že si musím obstarat svou vlastní. Ale taková loď, to je závazek na celej život. Chtěl jsem, aby byla něčím výjmečná, aby byla jedinečná – abych na ni mohl být hrdý.

   Rozhodl jsem se tedy k takové drobné šílenosti. Víte, každá loď je v něčem dobrá a v něčem špatná. A jaká je dokonalá loď? No přece ta, která je ve všem dobrá – bez jediné slabosti.

   Dal jsem se tedy do přemýšlení. Jedna z nejdůležitějších vlastností lodi je její rychlost. Neměla by tedy být nijak zvlášť velká, tudíž žádná galeona, brigantina nebo něco podobného. Ale zase škunery se mi nikdy moc nelíbily. A šalupy? Sice rychlé a praktické, ale příliš malé.

   V té chvíli se nejspíše vysvětlila má odvěká láska k fregatám – tři stěžně, příďová nástavba, mírně vyvýšená záď, rychlá, ale ne moc malá, s desítkou děl na každé straně. A navíc: jsou to opravdu krásky, to se jim musí nechat.

   Velikost a výtlak byly tedy nejdůležitější, jelikož značně ovlivňují rychlost plavidla. A samozřejmě by měla dobře vypadat – chci se přece i trochu pochlubit, ne?“ Zasmál se. „No, a kdepak mají nejkrásnější lodě? Přece ve Francii.

   Ano, jistě, jak se tam dostat, že? No jistě. Je jasné, že se mi nechtělo brázdit oceány na cizí kocábce a pak ji někde nechat – v tomto ohledu nejsem zrovna podporovatel vztahů na jednu noc.

   Takže jsem přemýšlel dál. Co ještě musí mít dokonalá loď? Plachty. Pevný, ty nejpevnější plachty – ale zase ne příliš těžký. Ale nemyslete si, že jde pouze o pevnost plátna, to ne. Jde i o barvu. Čistě bílá, to skutečně není dobrá barva pro nenápadnost, co říkáte? Buď nažloutlá nebo šedá – i když...takhle vlastně většinou po nějakém čase skončí každá plachta. Sůl a prach dělaj divy, řeknu vám.

   Vydal jsem se tedy do přístavu spolu s otcovým prvním důstojníkem. Zbytek posádky se rozprchl do hospod, měli jsme sraz až za soumraku a vzhledem k tomu, že bylo poledne, neměli kam spěchat.

   Procházeli jsme po molu a rozhlíželi se okolo – takových lodí! Vskutku bylo z čeho vybírat. Dokonce se mi jedna z nich zalíbila, jenže byla příliš mohutná. Druhá se zase trochu rozpadala. Obě tedy měli nějaký zásadní problém. Věděl jsem, že teď bych tereticky neměl hledět na trup, ale musel jsem přece vzít v úvahu i to, že na tý lodi několik dní poplujeme.

   Důstojník už nevypadal moc důstojně, vzhledem k tomu, že se nahrbil, svěsil ruce a neustále opakoval, ať už si laskavě nějakou tu kocábku vyberu.

   Jenže to neni tak lehký. Musíte všechno zvážit, všechno vzít v úvahu. Chtěl jsem být jako otec, víte? Mít jednu loď po celej život – získat ji jen pro sebe a pak s ní i zemřít.

   Důstojník už začínal vypadat, že se buď za chvíli zhroutí nebo mě vesele zabije. Byl to nejlepší přítel mého otce, a nikdy bych nepochyboval, že měl rád i mne, ale byl hodně, opravdu hodně netrpělivý.

   Jakmile otevřel pusu k dalšímu protestu, zarazil jsem ho a ustrnul pohledem na jedné z lodí.

   Nebyla zas tak krásná, ale její našedlé plachty mne upoutaly. Přistoupil jsem blíž, abych si ono plátno mohl prohlédnout blíže. Skutečně skvělá práce – tak pevné a zároveň lehké plachty jsem opravdu ještě neviděl.

   Důstojník mi pogratuloval a vydal se za zbytkem posádky. Já jsem si loďku ještě chvíli prohlížel. Byla trochu menší, zdála se být rychlá a na zádi jsem si všiml i jména: Anne. Rychlé, jasné, úderné – podobně jako ta loď.

   Všichni byli nejspíš opravdu zvědaví, co za loď jsem si to vybral, jelikož za soumraku byli všichni do jednoho nastoupení u mola. Přístav se mezitím dokonale vyprázdnil – pouze sem tam prošel nějaký strážník.“

   „Počkejte, proč jste čekali o soumraku?“ zarazil ho Morton.

   „No, víte, lidé neradi vidí, když si někdo bez dovolení půjčuje jejich loď.“

   „Vy jste ji ukradl?“

   „Ne, vypůjčil.“

   „V tom případě jste ji určitě vrátil, ne?“

   „Samozřejmě!“

   Posluchači se zatvářili nedůvěřivě.

   „Jen někomu jinému,“ dodal. „No, moc se neškebte, je to povolání jako každé jiné.

   Takže, půjčili jsme si loď. Postupně jsme k Anne přicházeli po menších skupinkách, abychom nepřilákali moc velkou pozornost.

   Ještě jsem ji musel zkontrolovat zevnitř – byla v opravdu dobrém stavu, jako by na nás čekala, plně připravena k vyplutí.“

   „To si vás vážně nikdo nevšiml?“ divil se James.

   Henry upil rumu.

   „No, jen nějakej děda, docela na nás hulákal, ale koho to zajímá? To už jsme dávno přeťali lana a pluli na jih, směr Francie.“

   „Předpokládám, že jste kotvili v Normandii...“

   „Jo. Tam měli moc krásnej přístav, hlavně hodně velkej. Cesta nebyla příliš dlouhá, ještě před svítáním jsme byli na místě – foukal příznivý vítr.

   První důstojník už protáčel oči, jelikož se obával že si zase budu půl hodiny vybírat loď. Ale mýlil se. Ta pravá jako by mne praštila do očí. Fregata, se stejným plachtovím jako Anne, správný tvar, správný materiál, správné vše.

   Přikázal jsem sundat plachty – třikrát jsem jim to musel zopakovat, než to konečně pochopili. Vyhodili jsme kotvu, odstrčili výběrčího poplatků, skočili na fregatu a než se kdo stačil vzpamatovat, byli jsme fuč.

   Na místě této lodi (jmenovala se Blair) jsme nechali Anne. Blairin majitel si nejspíš nestěžoval, zato když ho pak potkal majitel Anne – no, dokážete si to představit? Psali o tom troje francouzské a jedny britské noviny.

   No, ale zpět ke mě. Když jsme byli dostatečně daleko, dal jsem rozkaz vyměnit plachty na Blair za plachty z Anne. Nejdřív moc nechápali, proč to mají dělat, ale jakmile se jim při práci dostali do rukou oba materiály, měli jasno. Blair měla plachty z velice chabého plátna, kdežto to z Anne bylo opravdu profesionální.

   Zavítal jsem do podpalubí. Krásné kajuty, dostatečné zásoby, lampy plně funkční. Blair se opravdu zdála být dokonalá. Až na jednu nepatrnou drobnost – neměla žádnou výzbroj. Jak říkám, nepatrná drobnost.

   Ale teď co s tim, že jo? No, co asi? Vezmu si ty děla někde jinde.

   A zrovna hodinu po tom, co jsem se snažil vymyslet, jak to uděláme, se problém sám vyřešil. Přímo před námi se objevila španělská loď Amarilla. Nebyla tak úplně v mym stylu, ale její výzbroj by se nám určitě hodila.

   Ale teď, jak ji získat? Zaútočit by bylo šílené. A i přesto, že mě často nazývali králem šílenců, neudělal jsem to. Byla by to holá sebevražda.

   Nabízely se tedy dvě možnosti: podvod nebo výměnný obchod.“

   „A co takhle počkat a získat děla jinde?“ navrhl Morton. Henry si nad jeho poznámkou pouze odfrkl.

   „Času jsme trochu měli, tak jsem se zeptal chlapů, pro kterou z možností jsou. Samozřejmě, že si vybrali podvod. Upřímě,  ona by ta druhá možnost stejně nešla tak úplně zařídit. Neměli jsme nic, co by nám byli ochotni vyměnit. Neměli jsme vlastně nic, co bychom mohli dát na výměnu – maximálně tak původní plachty z Blair, ale i ty už se skvěle osvědčily jako přikrývky.

   Takže tedy podvod. Nebo spíše šidící improvizace. Vyhodili jsme tedy vyjednávací vlajku a půlku posádky schovali do podpalubí. Když nicnetušící Amarilla připlula a její kapitán se zeptal, copak si přejeme, pozval jsem ho i s několika muži na Blair. Nejdřív vypadali dost zdrženlivě, ale když jsem naléhal s tím, že mám nějakou závadu v podpalubí, a nevíme, co s ní, nakonec svolil a několik námořníků tedy nastoupilo na naši loď.“

   „A tam jste je zabil!“ zděsil se Bill.

   „Vážím si vaší důvěry, příteli,“ poznamenal vypavěč.

   „A to jim nebylo podezřelé, že na ně mluvíte anglicky?“ zajímal se James, možná i proto, aby pozměnil téma.

   „Proč si myslíte, že jsem na ně mluvit anglicky?“

   „No, víte, jste angličan...nebo tak alespoň působíte. Um, takže vy umíte španělsky...?“

   „Sí. Umím i jiné jazyky – jsem trošku vzdělanější, než by se na první pohled mohlo zdát.“

   „Tak jak to bylo dál?“

   „Jo, dál to bylo tak: několik jejich mužů bylo v našem podpalubí. Jenže tam už čekala půlka naší posádky. Tak jsme je svázali, zacpali jim pusy a vyvedli je na palubu.

   S pistolí u kapitánovi hlavy jsem jim přikázal, aby vynesli polovinu svých děl k nám na Blair. Chtěli útočit, ale na každého z nich mířilo několik pistolních hlavní z naší lodi a tak raději poslechli. Navíc jsem jim také pohrozil tím, že za každou spáchanou hloupost nebo byť jen pokus o ni, zaplatí životem - a nejen jedním.

   Byl jsem opravdu hrůzostrašný, když jsem chtěl, to se mi musí nechat,“ zasmál se.

   „A dál?“ nevydržel to James.

   „Dál? Počkal jsem, než na Blair nenanosili šest děl – to muselo stačit – přešel jsem ke kormidlu (se zajatci za zády), střelil do Amarillina lanoví, napli jsme plachty a vyrazili pryč. Jasně, že po nás stříleli – hlavně po mě – ale jakmile jsem nastavil jejich kapitána jako svůj živý štít, šli spíš po lodi.

   Jenže pistolky nám zrovna velkou újmu nezpůsobily a než se otočili, aby mohli pálit ze zbylých děl, byli jsme už z dostřelu.

   Hnali se za náma, ale vzhledem k tomu, že jsme jim stihli kulkama prošpikovat plachty, moc dobře jim to nešlo. Ale taky jsme samozřejmě měli kopu štěstí.

   Když už jsme byli nějakou tu chvíli z dohledu, vytáhli jsme záchrannej člun, šoupli do něj spoutaný rukojmí a zanechali je Ódinovi.“

   „Ódinovi? Za takhle pohanskou myšlenku by vás s radostí pověsili... I když ve vašem případě by těch důvodů bylo asi víc, nemám pravdu?“

   „Máte, drahý Jamesi. Ale pokud jde o tohle, na rozdíl od ostatních nezapomínám a taky bych nerad kdy zapoměl na bývalou kulturu své země.“

   Všichni mlčeli, jelikož se na jeho argument nedalo nic namítnout.

   „Tak tedy,“ pokračoval námořník, „měli jsme pár děl, ale pořád to nestačilo. Bylo to spíš pro pocit, že máme aspoň nějakou výzbroj.

   Nemohli jsme se však vrátit do Anglie, jelikož bylo ještě brzo od uloupení Anne...teda zapůjčení. Rozhodli jsme se tedy plout směrem do španělský Ameriky – byl to risk, ale kde jinde najít tolik lodí?

   Plavba byla sice trochu delší než ta předchozí, ale nějakým zázrakem nás štěstí neopouštělo a pluli jsme téměř nepřetržitě za dokonalého počasí – ani vedro, ani zima, bez bouřek a dešťů, příznivý vítr naším směrem – však vy víte, co myslim. Bylo to až podezřele snadné. Nebo aspoň o tom byla přesvědčena většina posádky. Ale já si s tím moc hlavu nelámal – když máš štěstí, ber dokud nezmizí. Snažil jsem se ho tedy využít naplno.

   Proto jsme taky zamířili k Hispaňole.“

   „Proč?“ nechápal Bill.

   „Bylo to blízko, navíc se spoustou přístavů,“ odvětil Henry, jako by šlo o úplně běžnou záležitost.

   „A to jste přežil?“ divil se James.

   „Jsem tady, ne?“

   „Bůh nad vámi držel ochrannou ruku, co?“

   Námořník se zasmál.

   „Spíš ten druhej. Každopádně nejste jediní, komu to připadá jako šílenost – otcův starý důstojník Hawke vypadal na mrtvici. Chudák, neměl to se mnou jednoduchý. Ale zase měl ten život o něco pestřejší, ne?

   Takže, vylodili jsme se na Jamajce, v malém a útulném přístavu. Peněz jsem měl jako vždycky dost, takže jsme zaplatili za zakotvení a koupili nějaký to jídlo, menší zbraně, jiné potřebné věci, ale hlavně čerstvou pitnou vodu.

   Asi si říkáte, proč jsme teda jednali tak poctivě, inu, nechtěl jsem způsobovat rozruch někde, kde ho nebylo za potřebí.

   Samozřejmě, že hned příští den na Hispaňole ho potřeba bylo. Pluli jsme bez vlajky. Jistě, budili jsme tak menší podezření, ale pořád lepší být podezřelý než usvědčený – jelikož španělskou vlajku jsme opravdu neměli, a kdo ví, s jakou zemí se zrovna bratříčkovali a se kterou válčili. Takže bez vlajky.

   Nechali nás doplout docela blízko. Blair byla dost šikovná loď, takže se s ní opravdu dobře manévrovalo – a to i na mělčinách. Tak dlouho jsme se potloukali okolo, až se nám podařilo jednu z místních lodí vyprovokovat, aby se vydala za námi.

   Trochu jsme kličkovali, abychom je zmátli, což se nám nejspíš podařilo, protože ta španělská briga neměla ponětí kudy plout a tak se jen malátně kolíbala ze strany na stranu.“

   „Ten kormidelník musel být ve svém oboru opravdu mistr,“ poznamenal hostinský.

   Vypravěč se hrdě bouchl pěstí do hrudi.

   „Taky že byl. Možná díky tomu, že kormidlo držel v ruce dřív než se naučil pořádně chodit. Ale zpět k příběhu.

   Španěly už to očividně nebavilo a tak se k nám otočili bokem a vypálili.

   Jedna dělová koule trochu štrejchla Blair na zádi, ale jinak se nám nic nestalo. Využil jsem toho, že máme lehčí, menší a lépe ovladatelné plavidlo, obeplul jsem je tak, že náš bok směřoval k jejich zádi (tudíž na nás nemohli žádným ze svých děl) a dal pokyn k palbě.

   To byla rána, no, jako z děla. Navíc ti, co se nevešli k dělům se chopili mušket a pistolí a pálili s nimi. Já jsem stál u kormidla a dával pozor, abychom setrvali v této výhodné pozici. Avšak španělé se rozhodli, že tentokrát nebudou zas takoví hlupáci jako obvykle, a tak vzali příďový dělo a začli ho přesouvat na záď.

   Jakmile jsem to spatřil...ne, uzřel, štěkl jsem na nejbližšího námořníka, aby úplně přestali pálit do plachet a stěžňů a zaměřili se více na lidi – nejlépe na ty ozbrojené. Španělé padali k zemi jako hrušky ze stromu.

   Vypadalo to, že španělská posádka snad není ani v poloviční sestavě, neboť jich bylo na tak velkou loď opravdu málo.

   Naše další výhoda byla v tom, že narozdíl ode mne, neměl španělský kapitán šanci před námi nějak utajit své rozkazy a záměry. Zřejmě totiž nikdo z nich neuměl anglicky, kdežto já bych ve Španělsku mohl být považován za rodilého mluvčího.

   Dařilo se nám, vypadalo to, že máme celou situaci pod palcem a vítězství v kapse.

   Jenže pak nastala drobná komplikace – došli nám dělový koule. Ano, já vím, v námořní bitvě jde o přímo nepatrný detail. No a co teď s tim, že jo?

   Zásoby jsme pálit nemohli, jelikož jsme si nemohli dovolit jimi plýtvat, když by z toho stejně nic nebylo. Tak jsem se zase jednou uchýlil k pěkně zláznivé, ale pěkně účinné šílenosti.

   Zatímco se španělé vzpamatovávali z dělového útoku, přikázal jsem svým námořníkům, aby odsekli kotvu ze řetězu a nacpali ji do dělové hlavně jako ráži.“

   „Ach ne,“ povzdechl si James. „Vy jste vážně šílenec.“

   „Ale vychází mi to,“ namítl s křivým úsměvem Henry. „Úkol vystřelit jsem svěřil svému nejlepšímu dělmistrovi a pevně jsem doufal, že nám tento mírně zvrácený čin dopomůže k vítězství. A bylo to tu, Roger vystřelil. Byla to strašná rána, ale hned po ní následovala ještě jedna – a ta díky bohu nebyla na naší lodi.

   Tak obrovskou díru v trupu jsem ještě neviděl. Španělská děla se okamžitě přestala pokoušet pálit, jelikož všichni v podpalubí byli buď na padrť nebo v takovém šoku, že se nebyli schopni ani pohnout.

   Ono se nebylo čemu divit, že?

   Zbylá posádka začala zmateně pobíhat po lodi – včetně kapitána. Byli k smrti vyděšení (no zkuste si jen představit, jak to tam dole muselo vypadat!), takže jsme řekněme, ehm, ukončili jejich trápení.

   Potom jsme rychle vyskákali na jejich palubu, sebrali, co se dalo (hlavně děla a cennosti) a v poslední chvíli uprchli od potápějícího se vraku – už nás málem stáhl s sebou ke dnu.

   Bohužel jsme ale při tom sbírání věcí, které by se nám mohly hodit, zapoměli na jednu malou drobnost – kotvu!

   Takže, co teď, že jo? No, hlavní bylo, že máme výzbroj, dokonce i náhradní, dostatek jídla, pití a všemožných vylomenin, jež člověk k životu na moři potřebuje.

   Vzhledem k tomu, že jsme bez kotvy nemohli nikde zakotvit (překvapivě), rozhodl jsem se, že si prostě počkáme, až narazíme na nějakou oplachtěnou krásku a kotvičku si od ní půjčíme. No, po pár dnech okružní plavby po Atlantiku jsme potkali loď – a ne jen tak ledajakou...“

   „Španělskou?“ hádal Morton.

   „Kdepak, pirátskou. Ano, ano, byla to přímo slast potkat své kolegy. Konkrétně pana, nebo spíše kapitána, Johna Quelche. Dobře, měl bych ho nazývat spíše privatýrem, ale tak...“ Zasmál se.

   „No, jelikož jsme byli oba angličani, zkusil jsem vyjednávat – prostě obchod. No, tak to nevyšlo. Takovou neochotu jsem ještě neviděl. Ale tak co, když to nejde rozumem, půjde to silou.

   Byl to dost masakr, musím poznamenat. Řezali jsme do sebe hlava nehlava. Šermoval jsem s Johnem, dost mi to šlo, měl jsem před ním dost navrch, stejně tak moji námořníci před jeho. Najednou jsem však zblejsknul, jak Roger místo boje odsekl z Quelchovy lodě kotvu a spolu s dalšími dvěma námořníky ji přenášel na Blair.

   Tímto jediným okamžikem nepozornosti jsem se bohužel nechal poznamenat na celý život.“

   Henry ukázal na jizvu.

   „Když byla kotva bezpečně na naší palubě, přikázal jsem svým mužům, aby se stáhli a ohromující rychlostí jsme vzali do zaječích.

   Jasně, že po nás pálili a ještě nás několik dní pronásledovali, ale – no a co? Vždyť moje dokonalá loď byla dokončena! Bohužel za cenu toho, že jsem přišel o několik námořníků – a hlavně o důstojníka...“

   „To pro vás muselo být těžké,“ odtušil James.

   „Znal jsem ho celý život, takže bylo opravdu zvláštní, když tu najednou po těch letech nebyl. Ale Roger jeho funkci zastal dokonale. Mohl bych dokonce říct, že se stal nejen mým nejvyšším důstojníkem, ale taky nejlepším přítelem.

   Loď jsem pak přejmenoval, jelikož Blair byl název vlastně jen poloviny lodi. Tak jsem se tedy stal kapitánem Černé kotvy.“

   „Takže, vy jste vlastně vzal...pět lodí, z každé ukradl to dokonalé a tak sestavil tu nejlepší loď...“ ujišťoval se Morton.

   „Přesně tak.“

   „Ďábelské,“ poznamenal James.

   „Ďábelské, ale chytré,“ odvětil Henry.

   „No a ten Roger...,“ ozval se Billy. „Kde jste k němu vlastně přišel?“

   „Cože?“ nechápali ostatní.

   „No, jak jste se potkali... Jak se dostal k vám na loď?“

   „Teda...teď jsi mě zaskočil, přítelíčku. Úplně si nevzpomínám. Myslím, že přišel ještě za otcových kapitánských let. Jo, jo, to bylo v nějaký putice – vykopli ho z posádky na jiný lodi. Tak mu otec nabídl práci.“

   Henry se zasmál.

   „Na toto téma nám moc rád vyprávěl historku. Říkal ji tak často, že si ji pamatuju přesně slovo od slova.“

   „To vám ji musel vyprávět každej večer.“

   „Taky že jo.“

   „A řeknete nám to, nebo ne?“ zeptal se naléhavě James.

   „Když jinak nedáte,“ řekl tajemně Henry a opřel se o opěradlo židle. Bouřka venku nevypadala, že by se chtěla nějak umírnit proto tedy neměl kam spěchat.

 

6. Hra s ohněm

 

 

   „Bylo krásné slunné odpoledne. Vítr nefoukal, loď se klidně kolébala na vlnách a námořníci vystavovali ošlehané tváře slunečním paprskům. Jeden z nich, stojící opodál, však ve sluneční záři nalezl zcela jiné využití. Pomocí zvětšovacího skla ve své dlani popoháněl paprskem světla drobounkého mravence, jež se zoufale snažil uprchnout lidské krutosti. Námořníkovi se po tváři rozléval škodolibý úsměv.

   ‚Rogere Beckette,‘ zvolal jeden z důstojníků. ‚co to tam zase děláte?‘ Rogerovi povadly koutky úst a rychle schoval kus skla do kapsy.

   ‚Nic, pane Stevensi,‘ řekl s naprosto vážnou tváří. Důstojník se ušklíbl.

   ‚Takže když nic neděláte, jistě byste uvítal nějakou činnost. Co takle výpomoc v kuchyni? Řekl bych, že škrabání brambor je přesně práce pro vás.‘ Nešlo si nevšimnout jiskry, jež se při pronesení těchto slov objevila v jeho očích. Roger spolkl několik hrubých slov a odpověděl: ‚Rozkaz, pane!‘

   Důstojník jen zakroutil hlavou a už hnal do práce několik dalších námořníků. To ale Roger už nestihl zaznamenat, jelikož byl na cestě do kuchyně. Uvnitř seděl lodní kuchař s kýblem brambor a ledabyle po jednom z nich přejížděl nožem. Jakmile spatřil Rogera, radostně mu vyšel naproti.

   ‚Kamaráde,‘ začal, ‚už jsem se bál, že budu muset celou tuhle kopu oškrabat sám!‘

   ‚Neboj se, Jacku,‘ pousmál se Roger, ‚přistižen při činu, jako vždy.‘

   ‚Že ty si nedáš pokoj – jednou určitě podpálíš celou loď!‘

   ‚Ale prosímtě,‘ zasmál se Roger Beckett kamarádovým obavám a dal se do práce. ‚Tahle krásná fregata přece něco vydrží.‘

   ‚Dobře, loď možná jo, ale druhej důstojník Stevens tak pevný nervy nemá.‘

   ‚Vždyť jsem toho zase tolik nepodpálil,‘ obhajoval se Beckett.

   ‚Jasně, jen prostěradlo,tři sudy, jednou dokonce i stěžeň...‘

   ‚Dobře, dobře, ale to byla nehoda!‘

   ‚Ty sám seš jedna velká nehoda! Uvědomuješ si vůbec, že za další průšvih tě už nemaj kromě vyhazovu jak jinak potrestat? Vždyť máš nejnižší hodnost na lodi, pak už rovnou letíš přes palubu!‘

   Roger se však jen smál.

   ‚Co by se asi mohlo stát tak hroznýho, že by mě za to vyhodili? Žádný strachy, kámo, vždyť mě znáš,‘ řekl s pohledem stále upřeným na bramborech. Teď už se zasmál i Jack. ‚No právě, že tě znám!‘

*

   Večer, po celodenní práci, se Roger vydal pozhasínat světla na palubě. Nejraději by je i rozsvěcel, jenže všichni na lodi moc dobře věděli, jak miluje oheň a plameny, tudíž mu v této činnosti zrovna dvakrát nedůvěřovali.

   Roger se jim ani moc nedivil – mnohdy ho slýchali básnit o hořících plachtách, ráhnech a stěžních. Samozřejmě, že si sám nepřál uhořet nebo upálit někoho jiného, ale pohled na velká plavidla v plamenech mu připadal až podivuhodně okouzlující. Nikdo na palubě tuto jeho zálibu nepodporoval a důstojníci ji přímo nesnášeli – obzvláště Stevens. Nebylo divu – kdo by chtěl na palubě žháře?

   Roger se pousmál. Olízl si palec s ukazovákem pravé ruky a zhasl tak poslední svíčku na horní palubě. Spokojen přenechal jednoho z dělmistrů povinnostem a sám se vydal do své kajuty. Uvnitř vypadala na vlas stejně, jako když ji opouštěl – rozestlaná postel, poházené věci, permanentně hořící svíce...

   Roger se ničím nezdržovat a rovnou přešel k nočnímu stolku. Otevřel šuplík, vytáhl racčí brk, lahvičku inkoustu a stoh ohořelých papírů. Papíry byly celé popsané, pouze na jednom zbylo ještě trochu místa. Roger Beckett otevřel lahvičku, obarvil špičku pera modrou tekutinou a dal se do psaní. Tento deník si psal již od svého nástupu na loď a opravdu ani jeden den zápis nevynechal.

   ‚Takže, devatenáctého července,‘ předříkával si. ‚Dnes jsem jako každý třetí den vytřel všechny kajuty na lodi – těžko uvěřit, že mě stále překvapuje, co všechno si moji druhové námořníci skladují pod svými postelemi. Upřímě, nemám tušení, jak si George propašoval na loď tu obří ještěrku, ale doufám, že věděl, co dělá. Kdyby ta potvora vyrostla ještě jednou či dvakrát tolik, klidně nás všechny sláduje k večeři.‘

   Zasekl se, jelikož mu došla psací plocha. Musí dát opálit další papír. Tohle vážně nesnášel – při té nejlepší myšlence ho musí přerušit nedostatek místa k jejímu zapsání. Zamyslel se. Proč tedy neopálit několik papírů navíc? Usmál se. Že ho to nenapadlo dřív!

   Znovu zalovil v šuplíku a vytáhl několik čistých, ohněm neposkvrněných papírů. Pečlivě je srovnal a opatrně nechával plamen svíčky olizovat jejich pomačkané okraje. Najednou ho začala bolet hlava. To bude asi z toho slunce, pomyslel si.

   Papíry už hořely. Roger je rychlými pohyby ruky uhasil a poté nechal doutnat. Zadíval se do šedého kouře a nechal si myšlenky volně plout v hlavě. Přemýšlel o dnešním dni, minulém týdnu, uplynulých letech, až začal přemítat o celém svém životě.

   Do reality ho vrátil náhlý pohyb v kouřovém oblaku. Pozorně se na něj zadíval. Zdá se mu to nebo opravdu vidí...člověka? Na rukou mu okamžitě naskočila husí kůže. Postava se stále přibližovala a zvětšovala, až nakonec vyskočila z oblaku ven a z dýmových chomáčků se seskládala do hmotné podoby.

   Roger se právě díval do tváře postaršímu muži v černém vybledlém hávu, s neoholenými vousy na tvářích a bradě a s polodlouhými šedými vlasy. Pohlédl mu do očí. Jeho duhovky jako by byly z kouře...pohyblivé chomáčky dýmu jako by běhaly po jeho očích... Roger ten pohled dlouho nevydržel a tak se raději zaměřil na muže jako takového. Kde se tu jen vzal?

   ‚Můj původ znát nepotřebuješ – prozatím.‘

   Roger zalapal po dechu. Umí snad číst myšlenky?

   ‚Lidská mysl je mi uzavřená, ale ze zkušeností dokážu odvodit, na co myslíš – všichni reagujete stejně.‘

   ‚Ja-jací všichni?‘ vykoktal ze sebe Roger.

   ‚Všichni. Každý se se mnou jednou setká.‘

   ‚Takže i posádka této lodi?‘ podivil se Roger. Co je ten chlap zač?

   ‚No samozřejmě! Tahle loď už měla tolikrát namále... Dokonce i kvůli tobě,‘ ukázal na Rogera prstem.

   ‚Mě?‘

   ‚No samozřejmě, ty žháři. Jak jsi tehdy podpálil ten stěžeň – už jsem byl na cestě k vám.‘

   ‚Jakto, že všechno tohle víš?‘

   ‚No...protože to vím.‘

   ‚Co jsi zač? Nějaký anděl?‘

   Muž se uchechtl. ‚Ano, něco takového.‘

   ‚Dokaž mi to,‘ vyzval  ho najednou Roger.

   ‚Cože?‘ zarazil se muž.

   ‚Chci abys mi dokázal, že jsi opravdu ten, za koho se vydáváš. Svedeš to snad, nebo ne?‘ Roger měl co dělat, aby si udržel pevný hlas a neústupný výraz v obličeji.

   ‚No samozřejmě.‘

   ‚Tak... ještě mi předtím pověz, jak se jmenuješ – pokud to tedy není tajemství.‘ Roger doufal, že mu jméno cizince alespoň trochu pomůže. Muž se však zamyslel.

   ‚No...námořníci mi často říkají Davi.‘

   ‚Aha. Já jsem Roger, Roger Beckett,‘ představil se na oplátku Roger a podal cizinci ruku.

   ‚Já vím.‘ Po tváři se mu rozběhl křivý úsměv. V okamžiku, kdy muž popadl jeho nabízenou ruku, se pod Rogerem jako by propadla podlaha a on se vznášel v nikde nekončící temnotě. Pokusil se vykřiknout, ale najednou mu vyschlo v krku. Pevně zavřel oči.

   Když je otevřel, ocitl se v kajutě svého přítele Jacka. Lodní kuchař poklidně pochrupoval pod tenkou dekou a neměl ani zdání o tom, co se vedle něj děje.

   ‚Jak – jak,‘ Roger nemohl popadnout dech.

   ‚Jak jsme se tu ocitli? To je prostá teleportace, mladý hochu, typický způsob přemisťování se pomocí myšlenky.‘ Roger byl příliš zmatený, než aby dokázal pokládat další otázky.

   ‚Jack Raddison, lodní kuchař již po čtrnáct let. Bude mi obzvlášť líto pro něj za ty tři roky přijít.‘

   ‚Cože? Co se stane za tři roky?‘ zděsil se  Roger. Davi se však jen sladce usmál.

   ‚To pro tebe už není důležité. Ale jsem si jist, že by tě jeho smrt zasáhla stejně, jako jeho zasáhne ta tvá.‘ Ten muž mluvil v hádankách, jasných i nejasných zároveň. Proč jen Roger nedokázal normálně myslet?

   ‚Nuže, přesuneme se, co říkáš?‘

   Než stačil mladý námořník odpovědět, znovu pocítil pád do temnoty a následně se před ním objevilo širé moře. Zamrkal. Rozhlédl se okolo. Zjistil, že se nacházejí na horní palubě, kus od nich seděl o stěžeň opřený dělmistr, jež měl dnes v noci hlídku.

   ‚Běda ti, jestli spíš, Williame!‘ zvolal Roger očekávajíc prudký výskok a paniku ze strany svého kolegy. Nestalo se však nic.

   ‚Haló!‘ zkusil to znovu.

   ‚Marná snaha,‘ poznamenal Davi a pustil Rogerovo rameno. ‚neslyší tě.‘

   ‚Ale jakto?‘ nechápal Roger.

   ‚Ty máš ale otázky,‘ odbyl ho Davi a pokračoval. ‚William Connor, dělmistr. Má starou a nemocnou matku doma v Londýně. Škoda, že už se nikdy neshledají.‘ Udělal pauzu, snad jako okamžik ticha na znamení úcty.

   ‚No nic, půjdeme dál,‘ řekl ještě dřív, než mu Roger stačil položit další otázku.

   Dále měl Davi na programu kajutu důstojníka Stevense. Ten místo spánku dělal něco, co by od něj Roger snad nikdy nečekal – plakal. Plakal a zíral při tom na zlatý medailonek, jež pevně svíral v dlani.

   ‚Ano, ano, samozřejmě. Liam Stevens, druhý důstojník. Před pár měsíci mu zemřela žena, stále se z toho úplně nevzpamatoval.‘

   Roger nebyl schopen slova. Musel několikrát polknout a odkašlat si. Nikdy ho nenapadlo, že hnidopich a pedant jako Stevens, by mohl někdy brečet.

   ‚To... to jsem netušil,‘ vysoukal ze sebe.

   ‚Stejně jako celá posádka – s tímhle se člověk nechlubí na potkání,‘ podotkl Davi. ‚No, zítra jich takhle bude nejspíš vypadat víc.‘

   ‚Co? Jak to myslíš?‘

   ‚Tobě to stále ještě nedošlo, že?‘

   Roger nevěděl, co na to říct a tak nechal Daviho, aby pokračoval.

   ‚Zjevím se ti, zrovna když si hraješ s ohněm, vím spoustu informací o tobě, o celé téhle kocábce, umím se přemístit pomocí myšlenky... Dokonce mi někteří říkají Davi...,‘ udělal pauzu, snad aby si Roger mohl vše urovnat. Tomu to najednou docvaklo.

   ‚Davi... Davi Jones! Můj bože! Říkals přece, že jsi anděl!‘

   ‚Ano, jsem. Jsem anděl smrti. Mořští vlci mě často a rádi ztotožňují s tím zabijákem Jonesem, i když vlastně nemáme nic moc společného.‘

   ‚Ale máte!‘ vykřikl Roger rozhořčeně. Anděl smrti se na něj zkoumvě podíval a vyzval ho, aby pokračoval. ‚Oba berete životy!‘

   ‚Já že beru životy?‘ zasmál se anděl. ‚Vždyť ty sám ses o ten svůj připravil.‘

   ‚Cože?‘ zděsil se Roger.

   ‚Ale prosímtě, neříkej mi, že je má vina to, že sis opaloval štos papírů v malé uzavřené místnosti a nadýchal se kouře.‘

   ‚Co...‘ vydechl Roger. Najednou mu to všechno začalo zapadat do sebe. Tak proto se mu anděl smrti zjevil – protože umíral. Než to však stačil více rozebrat, anděl se s ním znovu přemístil – tentokrát zpět do jeho kajuty. Ale nebyli tam tak úplně sami – na zemi ležel nějaký muž a dusil se. Byl to Roger!

   ‚Ach, jak smutné. Samozřejmě tě čeká náležitý pohřeb, neměj strach.‘

   ‚Cože, ale já –‘ Anděl smrti však jeho protesty utnul.

   ‚Slyšíš? Už přichází první zbytečná pomoc.‘

   A opravdu. Námořníkovo zběsilé kašlání přivolalo kuchaře spícího ve vedlejší kajutě. Jack se dunivými kroky přihnal ke kamarádovu tělu, udupal doutnající papíry a vytáhl Rogera ze smrtelného kouře. Několikrát ho praštil do zad. Postava anděla najednou začala poblikávat.

   ‚Co se to děje?‘ vyjekl Roger.

   ‚Měl jsi štěstí,‘ řekl muž bez sebemenšího náznaku emocí. ‚Ale pamatuj, nevidíme se naposledy.‘ Jakmile to dořekl, Roger se rozkašlal a najednou se ocitl v Jackově náruči s očima slzavýma od nepříjemného kouře.

   ‚Rogere!‘ vykřikl Jack a přítele objal. ‚Už jsem myslel, že je po tobě.‘

No, to já taky, pomyslel si Roger.

   ‚Já říkal, že se ti to jednou vymstí,‘ pokračoval kuchař. Roger se konečně dostatečně rozdýchal, aby mohl promluvit.

   ‚Neboj, Jacku. Moje hrátky s ohněm nadobro končí...slibuju.‘“

   „A to je všechno?“ zeptal se nevěřícně Bill.

   „Ano, přesně takhle to Roger vyprávěl,“ řekl Henry a zchladil hrdlo douškem rumu.

   „A proč o sobě mluví jako o někom jiným?“

   „Chtěl se stát legendou. Nikdy jsem mu to nezazlíval – ostatně, kdo by nechtěl, že?“

   „A vy jste mu to věřil?“ zeptal se James.

   „Věřil, nevěřil...řekl jsem si, že to prostě nechám být. Měl jsem na práci důležitější věci.“

   Jamese Arisona napadlo, jestli má jeho host tyto umlčující odpovědi dopředu promyšlené nebo prostě jen takový je.

   „Jaký věci?“ zajímal se Morton.

   „Tak kromě svých obvyklých povinností, což bylo při Rogerově nástupu asi tak všechno, co se týkalo lodních prací a zaučování se do role kapitána, jsem byl přecejen ještě kluk, takže jsem věřil lecčemus. Po otcově smrti jsem měl jako kapitán dost práce nejen s udržováním lodi, ale i kázně posádky, takže jsem nad všemi pochybnými báchorkami jen mávl rukou – ať si každý udělá vlasní názor, že?“

   „To je rozumné,“ pokýval hlavou hostinský.

   „Takže Roger byl starší než vy, vlastně celá posádka, pokud se nemýlím?“

   Henry přikývl.

   „A...to vás brali vážně? Chci říct...nestává se, aby námořníci salutovali někomu, kdo by mohl být jejich syn...nebo dokonce vnuk.“

   James byl najednou na rozpacích. Neurazil právě svého nejbohatšího a vlastně nejnebezpečnějšího hosta, jaký kdy k němu zavítal? Proč se jen nedokázal lépe vyjádřit?

   Henry se zasmál.

   „Jestli...“

   „Jestli mi nechyběli zkušenosti?“ odhadl. „Ne, to určitě ne. Neříkám, že jsem se ještě neměl, co učit, ale úplně nezkušený jsem taky nebyl. Vždyť jsem za celý život téměř nevkročil na suchou zem. Otec si na mé výchově dával velmi záležet – co se námořnického hlediska týče. Ale nikdy jsem si na jeho způsoby nestěžoval a asi ani nikdy nebudu.

   Jak jsem vám už říkal, u kormidla jsem stál ještě dřív, než jsem vůbec uměl pořádně chodit. Místo stromů a květin, jsem se učil poznával druhy plachet, mořské ptáky a ryby, vázat uzly a díky Hawkeovi, který dřív býval velrybářem, jsem se brzo naučil poznávat na dálku několik druhů kytovců – podle směru, výšky a tvaru vody, kterou vystřikují ven.

   Samozřejmě jsem se učil i ty nejzákladnější věci jako psaní, čtení, počítání a cizí jazyky.“ Pobaveně si prohlédl udivené pohledy svých posluchačů.

   „Copak? Pirát snad nemůže něco umět? I když se vám musím přiznat, že s tou matematikou jsem sekl docela brzo – ono toho k pirátskýmu životu z ní ani moc nepotřebujete.“

   „Kolik jazyků tedy umíte?“ zajímal se Morton.

   „No, umím...určitě angličtinu, španělštinu, francouzštinu – ale to jsou podobné jazyky. Na cestách jsem se taky naučil trochu holandsky, čínsky a něco málo ze severských jazyků – bohužel se v nich moc nevyznám, tak vám přesně neřeknu, ze kterého. Španělština se mi však vždycky hodila i v Portugalsku a francouzštinou se domluvíte třeba v Itálii – v tom je výhoda podobnosti těch jazyků. A co se týče písem...taky umím více než jedno.“

   Morton, Bill i James nesměle bloudili pohledem po místnosti. No, kterého vcelku počestného člověka by nezahanbilo, že obyčejný ničemný pirát toho umí o tolik víc než on? Ne, tohle opravdu nebyl zrovna obyčejný pirát. Všichni jen zarytě mlčeli a tak vypravěč pokračoval.

   „Samozřejmě jsem na lodi i pracoval – v podstatě jsem pomáhal, kde se dalo. Přece jsem se měl naučit veškeré činnosti nutné pro chod lodi.

   Jenom v boji jsem tolik zkušeností neměl – otec mě nikdy moc nenechával bojovat, ale často mi svěřoval kormidlo, když už jsem byl starší.

   Ale schopnosti šermu a boje v bitvě jsem si ozkoušel až v praxi.“

   „Takže vás toho otec hodně naučil?“ odhadl James.

   „Ano, to ano.“

   „A co vaše matka?“

   Henry chvíli mlčel, jako by se rozmýšlel, co říct nebo jak začít. Zhluboka se nadechl, napil se rumu a ztěžka si odkašlal.

   „No, vím toho o ní spoustu – z vyprávění. Nikdy jsem ji osobně nepoznal – teda, co si pamatuju. Ale otec mi toho o ní spoustu vyprávěl... Chcete to slyšet?“

 

7. Spálená láska

 

 

   „Jak vám jistě došlo, můj otec byl mořeplavec – nebo, dobrá, pirát – a na moři to opravdu uměl. Ale jak se to všechno naučil? Jak to všechno dokázal? No, dalo by se říct, že díky mý matce. On totiž vždycky chtěl být tím, čím se nakonec stal – úspěšným, obávaným, ale spravedlivým námořníkem. Začínal jako kajutový plavčík, nebo-li smeták na jedné z anglických lodí.“

   „Jak se jmenoval?“ přerušil ho Bill.

   „Cože?“

   „Jak se váš otec jmenoval?“

   „Kasterr. Na tý lodi se mu líbilo, bylo to tam fajn a i když dělal ty nejpodřadnější a nejotravnější práce, nestěžoval si.

   To asi až když potkali jinou loď. On totiž opravdu nečekal, že se jejich loď požene k té cizí, námořníci na ni naskáčou a vyždímají jak z ní poslední pětník tak z posádky poslední kapku krve.“

   „Takže takhle se dostal k pirátství?“ hádal James.

   „Ne tak docela. Když kotvili někde...ani nevím kde, utekl z tý pirátský lodi a sed na tu, na kterou narazil jako první, takže si asi dokážete představit, jak to s ním dopadlo.“

   Přelétl pohledem své posluchače. Ti na něj jen beze slova zírali.

   „Skončil ve Španělsku. Samozřejmě mohlo být hůř, ale mezi španělama to taky nebyl zrovna med. No, ale lepší než na pirátský lodi, takže tam zůstal a pomáhal v jedný přístavní hospodě. Naučil se tak dobře španělsky a docela rychle...“

   „Moment, copak se na tý pirátský lodi neměl dobře?“

   „To měl – ale kdo by chtěl posluhovat třiceti neznámým hrdlořezům, kort když na to neni zvyklej. Takže zůstal ve Španělsku. V tom přístavu, kde žil, se toulali většinou jenom obyčejní námořníci nebo zdejší obyvatelé, takže měl aspoň od pirátů pokoj.

   Ale změnilo se to.

   Jednoho dne vešla do krčmy dívka v nádherných černo rudých šatech. Všichni na ni zírali – nejen pro její krásu, ale taky proto, že do staré zaprášené krčmy moc nezapadala. Přišla k pultu a vyžádala si flašku tý nejsilnější pálenky, co zrovna měli.

   ‚Vím, že mi do toho nic není,‘ řekl otec, ‚ale nejste na takové pití ještě moc mladá?‘

   Ukázalo se, že její otec je místní apatykář a potřebuje to jako deinfekci – a nebo jako povzbuzení při náročném dni.

   Povídali si, smáli se a otec úplně zapomněl obsluhovat štamgasty a nosit na stoly... ale bylo mu to jedno – měl oči jen pro ni. Ani neznal její jméno, ale už věděl, že tahle holka výrazně zasáhne do jeho života. Povídali si spolu v kuse přes půl hodiny než jim rozhovor přerušil hostinský s tím, že má Kasterr okamžitě vypadnout a už se nevracet. Dívka se mu omlouvala, že kvůli ní přišel o práci, ale on byl tak rád, že ji poznal a že je s ní, že nemohl myslet na nic jiného. Doprovodil ji domů – cestou vůbec nezavřeli pusu. Ihned si domluvili další schůzku.

   ‚Až zítra přijdeš, ptej se po Enriquelle,‘ řekla mu, když se loučili. Druhý den, když otec dorazil, málem o ni hned přišel. Totiž... Zaklepal a otevřela mu dívčina matka.

   ‚Dobrý den, přišel jsem za vaší dcerou,‘ řekl. Ale tak snadné to nebylo.

   ‚Za kterou? Enriquettou nebo Enriquellou?‘

   Kaster ztuhl a chvíli mlčel.

   ‚No..., přece za... Enrique-‘

   ‚Á, tak jsi přišel!‘ Vynořila se Enriquella s naprosto odzbrojujícím úsměvem a on zase nebyl schopen slova. Zároveň děkoval bohu, že nemusel dokončit svou odpověď – čert ví, jak by to dopadlo.

   Než se vzchopil už kráčeli po prašné cestě naskrz parkem a zase mluvili, mluvili a mluvili.

   Najednou se Kasterr zastavil, utichl a jen na Enriquellu upřeně zíral.

   ‚Co se děje?‘ zetala se zmateně.

   ‚Jen...jsi tak krásná...‘ “

   „Ó,“ vydechl Morton.

   „Nikdy bych nevěřil, že by pirát mohl takhle vyprávět příběh – navíc o lásce...“ divil se James.

   „Předsudky, předsudky, pane Arisone. Ale ano, umím být romantik, když se snažím.“

   „Takže Enriquella byla vaše matka?“

   „No...nejspíš ano...,“ řekl Henry váhavě.

   „Cože?“ vyhrkli všichni tři posluchači najednou.

   „Nechte se překvapit,“ odpověděl námořník. „Tak tedy, otec s Enriquellou spolu trávili hodně času i dál, takže se dá očekávat, že do sebe byli opravdu hodně zamilovaní – a to teda byli.

   ‚Enriquello...‘ řekl jednou otec.

   ‚Ano?‘

   ‚Chtěl bych si tě vzít.‘

   ‚Ale, ale Kasterre...můj otec nebude souhlasit.‘

   A taky že nesouhlasil. Prý nedá dceru někomu, kdo má jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Jenže...zasnoubení otec odvolat už nemohl, zaprvé Enriquellu moc miloval a zadruhé už tak trochu čekala mě. A nemanželské dítě?    No, to vážně nikdo nechtěl.

   Jenže pořád tu byl ten finanční problém a co teď s tim, že jo? Stálo ho to hodně přemýšlení, uvažování a nakonec rozhodování, než se uchýlil k nejrychlejšímu způsobu, jak vydělat peníze.“

   „Pirátství!“ vykřikl Bill.

   „Přesně tak. Přemýšlel o tom několik dní, ale stejně na lepší řešení nepřišel. Musel to udělat – pro ni a pro dítě.

   Dal se tedy najmout na loď na devět měsíců – ani o den víc.“

   „To se dá u pirátů nechat najmout jenom takhle dočasně?“ divil se Bill.

   „Jak u kterejch – ale u privatýrů to bylo v pohodě. Španělsko totiž nikdy nemělo moc privatýrů, takže se jim každý nový člen velmi hodil. Kasterr se tedy rozloučil se svou milou – detaily vám líčit nebudu, jsem přecejen aspoň trochu gentleman.

   I přesto že byl na lodi otec od Enriquelly na tak dlouho oddělen, nemohl by říct, že se mu na ní nelíbilo. Užíval si jako snad nikdy v životě. Byla to neuvěřitelná volnost – tedy i přes to, že jste se sem tam museli nechat komandovat od kapitána.

   Přepadli spoustu lodí – většinou francouzských, páč to k nim měli blízko. I když si to otec náramě užíval, pořád to nebylo tak úplně podle jeho představ. A tak si po večerech před usnutím vždycky plánoval život svých snů, který hned po návratu domů hodlal zrealizovat.

   Snil o tom, jak se jeho noha zase dotkne půdy, na kterou téměř před rokem uprchl. Jak bude kráčet prašnou cestou až k domu, který přechovává jeho nejcennější poklad. Jak si poprvé pochová své dítě, ukáže apatykáři spoustu peněz, vezme si lásku svého života, pořídí si vlastní loď a všichni tři na ní budou společně žít.

   Byl to hodně velký sen, ale otec věřil, že se mu určitě splní. Bohužel, víra mnohdy ke štěstí nestačí.

   Vylodili se s malým předstihem, tak měl otec radost, že snad ještě stihne narození svého potomka.

   Šel zaprášenou cestou, kolem stromové aleje, až konečně došel na místo, kde... Kde doufal, že nalezne Enriquellu, lásku svého života. Bohužel...stejně jako její dům sežehl plamen, spálil ten pohled jeho srdce.“

   „Cože?“ vyjekl Morton, který příběh obzvláště prožíval.

   „Z domu zbyly jen trosky. Kasterr se prodíral zuhelnatělými trámy, zbytky nábytku a rozbitým nádobím. Zběsile rozhazoval hromady popela, jakoby snad doufal, že ji z něj vyhrabe živou a zdravou a všechno bude jako dřív. Samozřejmě to bylo nemožné. Nakonec sebou zoufale praštil mezi trosky, neschopen pohybu, slova či myšlenky.

   Strávil tak několik hodin, než byl schopen se zvednout a přimět nohy k nějakému pohybu. Zrovna když zvažoval, jestli sebou nemá praštit zpátky, jelikož právě ztratil důvod žít, zaslechl tichý chraplavý hlas.

   ‚Kasterr?‘

   Otočil se tím směrem. Spatřil shrbenou vychrtlou stařenku obalenou ve spoustě dlouhých šálů, které dávaly dohromady celkem výstřední šaty.

   ‚Kasterr Lordan?‘ zopakovala.

   Otec se vzpamatoval.

   ‚A-ano. Jak-jak... Co se-‚

   ‚Pojďte za mnou,‘ řekla a otci nezbylo nic jiného, než se vydat za ní.

   ‚Promiňte, kam to jdeme?‘

   ‚Uvidíte,‘ odbyla ho.

   ‚A-a řeknete mi alespoň, co se stalo? A jakto, že víte, kdo jsem? Jakto, že znáte moje jmé-‘

   To, co spatřil, mu téměř vyrazilo dech. Štěstí, že byl ještě vcelku mladý, jelikož srdce v pokročilejším věku by takové návaly šoků a stresu jen těžko zvládlo.

   Kolem něj se rozléhalo výstaviště trosek, zřícenin a popela, skrz které poskakovali zubožení lidé snažící se nějakým způsobem dát zase do pořádku své domovy.

   ‚Co-co se tady stalo?‘ vypravil ze sebe Kasterr.

   ‚Bitva, mladý muži, bitva. Ani nevím, s kým jsme válčili, ale nejspíš neměli nic lepšího na práci než vypálit město. A královští vojáci proti tomu nehnuli ani prstem.‘

   Otec tomu nemohl uvěřit.

   ‚Ale vždyť přístav -‘

   ‚Ano, stačili jsme požár včas zarazit, aby nepohltil úplně všechno. Ale i tak napáchal strašné, opravdu strašné škody.‘

   Kasterr se zachvěl při pohledu na houf plačících dětí. Najednou si vzpoměl.

   ‚Odkud mě znáte?‘

   ‚Neznám vás,‘ opáčila stařenka. ‚Ale vaše snoubenka Enriquella... Když umírala svěřila mi vaše dítě do péče s tím, že až se vrátíte, mám vám ho předat, abyste se o něj postal.‘

   Otci blesklo v očích.

   ‚Kde je?‘

   ‚V sirotčinci.‘

   ‚Cože? Hned pro něj musím jít, moje dítě nemůže vyrůstat v sirotčinci – ne, to nemůže. Já ho vychovám – vychovám ho, nejlíp jak to jen jde. A jednou, jednou na něj budu pyšný – stejně tak ono na mě... Tak, kde je ten sirotčinec?‘

   Prodrali se hordami odpadků, popela a zhroucených lidí, prošli kolem přístavu a za chvíli se ocitli před ošuntělým zářivě bílým domem.

   ‚Tak tady se drží opuštěný děti? Chudáci malí...‘

   ‚Děkuji, sama jsem to zde založila,‘ ušklíbla se žena a otevřela dveře. Kasterr čekal, že sirotčinec nebude obývat zrovna málo dětí, ale rozhodně nečekal, že tu bude téměř hlava na hlavě.

   ‚Pane bože...‘ vydechl.

   ‚Ano, já vím. Doufám, že jen co se dá město trochu do pořádku, dostane alespoň polovina z nich nový domov.‘

   Zavedla ho do vedlejší místnosti, kde stálo hned několik dětských postýlek nahrubo stlučených z několika prken a vystlaných kusy látky, kolem nich pobíhaly dvě mladé ženy a snažili se vyhovět jejich každému přání.

   ‚Tady je,‘ ukázala na postýlku přesně uprostřd místnosti. Kasterr přešel k ní a zahleděl se na spící nemluvně. Mezi prkny byla zastrčena malá papírová cedulka.

   ‚Henry,‘ přečetl nahlas.

   ‚Přála si, aby se tak jmenoval.‘“

   „A to jste byl vy?“ hádal James.

   „Ano. To byl.“

   „Tak proč si nejste jistý, že jste synem Enriquelly?“

   „Protože... Ta žena řekla otci, že ve stejnou dobu jako já přibylo tehdy do sirotčince tolik dětí, že si není tak úplně jistá, jestli já jsem opravdu já. A tak že by měl otec raději zůstat nejméně několik let ve městě, aby se pak podle podoby dalo poznat, jestli dítě určila správně.

   Jasně, že to byla blbost, takže jí to odkejval a jakmile se otočila, popadl mě a utekl do přístavu. Tam rychle splašil pár kámošů z lodi, společně čmajzli první fregatu, co uviděli a...no, dál už to znáte.“

   „Páni...váš život opravdu stojí za vyprávění,“ uznal James.

   „A projevila se časem ta podoba?“ zajímal se Morton.

   „Otec mi tvrdil, že se ve mně vidí, ale mně to tak nikdy nepřišlo.“

   „Uvažoval jste někdy o tom, jak by vypadal váš život, kdyby vaše matka nezemřela?“

   „Ani moc ne,“ přiznal Henry. „Ale rovnou vám můžu říct, že úplně jinak. Většina žen život na lodi nemá zrovna v lásce, takže bych určitě nestrávil celý život na moři – a nejspíš by se ze mě nestal pirát. Ale těžko to vymyslím, kdy jsem svou matku nikdy osobně nepoznal.“

   „A není vám to líto?“ zeptal se soucitně James. Henry se však zasmál.

   „Jak říkám, nikdy jsem ji nepoznal. Co když nebyla taková, jak otec vyprávěl? Třeba by byla zlá... Ne, prostě... Jsem člověk, který dokáže věci přijmout tak, jak jsou – obzvláště, když už se nedají nijak změnit.“

   Je to možné? Ten pirát vážně mluvil...moudře? A ne poprvé. Jamese tyto dvě naprosto odlišné skutečnosti, jež se spojovaly právě v Henryho osobě, trochu uváděly do rozpaků.

   Venku zahřmělo a on sebou škubl.

   „Takže jste celý život prožil na moři... Neuvažoval jste někdy, že byste bydlel na souši?“

   „Ale ano uvažoval a dokonce jsem to jednou i udělal.“ Henry se odmlčel a nevypadalo to, že by se chystal svou řeč ještě nějak rozvádět. Bill už to však nevydržel.

   „A...?“

   „A bylo to snad to nejhorší, co jsem kdy v životě udělal.“

   „A nechcete nám o tom něco povyprávět?“ zeptal se James.

   „Vy jste mi ale zvědavec, pane Arisone,“ zasmál se Henry. „Ale dobrá, když jinak nedáte...“

 

8. Poklad, bitva a obměna starého zvyku

 

 

   „Začalo to jednou hromadnou popravou... Nešlo však o to, koho pověsili – ale proč je pověsili. Byla to banda bukanýrských nováčků, jež čmajzli loď, aby mohli vypátrat jeden z pokladů Williama Kidda.“

   „Toho, o kte-“ začal James.

   „Toho, o kterém jsem vám už vyprávěl, ano. Will měl spoustu skrytých pokladů – nejen na Antilách. No a tenhle byl zrovna kousek od Madagaskaru. Jak se ten ostrůvek jmenuje...Mauricius? No, v každém případě na tom ostrově měl být poklad.

   Bohužel, několik dní předtím utrpělo moje mužstvo početnou ztrátu, takže nás byla sotva půlka. Pořád jsme zacláněli v Karibiku, takže jsme to na Mauricius neměli zrovna kousek. Museli jsme se tedy vydat do Tortugy – však víte, město proslulé pirátstvím. Doufal jsem, že tam najdu alespoň pár šílenců, kteří by byli ochotní se ke mně přidat. Několik se jich se jich opravdu našlo, ale pořád to nebylo dost.

   Už jsem chtěl odejít, když jsem si najednou všiml povědomé siluety muže shrbeného nad sklenicí brandy.

   ‚Jacku?‘ zkusil jsem.

   Otočil se. Byl to on – Jack Rackham.“

   „Vážně?“ vydechl Morton.

   „I když... No, řekněme, že už nebyl takový, jakého jsem ho znal. Za několik let to sice bylo mnohem horší, ale... No, o tom až později.

   I teď však nevypadal zrovna nejlíp – mastné vlasy, shrbená záda, skelné oči, mrtvý pohled... Jeho dech byl jako popraviště pro čichové buňky...

   V tu chvíli mi to však bylo jedno – přecejen jsem byl rád, že ho zase vidím. Přisedl jsem si a dali jsme se do řeči. Sdělil mi, že má jen trochu peněz, nějakou tu posádku – jenže žádnou loď. To byla samozřejmě příležitost, které jsem musel využít.

   Druhý den Rackham svolal svoji posádku s tím, že sice nemá loď, ale kdo chce, může se přidat ke mně. Věděl jsem, že moje jméno (i jméno mého otce) je mezi námořníky hodně proslulé, ale i tak jsem nečekal, že se ke mně přidají úplně všichni.

   Tím se tedy problém s posádkou vyřešil. Vylíčil jsem jim svůj plán ohledně Kiddova pokladu a plavby na východ – jakmile jsem řekl slovo ‚poklad‘, začalo vzrůstat nadšení – když jsem ještě přidal, že cestou můžem sem tam picnout nějakou tu loď, už na nic nečekali a dali se plní energie a nadšení do práce.

   ‚Ehm, kapitáne...‘ Jeden z mých nových mužů mi poklepal na rameno a jakoby opatrně se mnou začal hovořit.

   ‚Ano?‘

   ‚Ne, že bych nevěřil vám, vaší lodi nebo posádce, ale proslýchá se, že na Kiddův africký poklad si dělá zálusk i Černý Bart – prý už je na cestě a... No, měl byste to vědět...‘

   S naprosto klidnou a vyrovnanou tváří jsem mu poděkoval za informaci s tím, že ji beru na vědomí a poslal ho zpět do práce.

   ‚Páni, tebe fakt nic nerozhodí, co?‘ užasl obdivně Rackham. Otočil jsem se směrem k němu.

   ‚Co sakra budeme dělat?!? Vždyť Roberts, sakra, ne že bych si nevěřil, ale chápeš – Roberts je silnej soupeř!‘

   Bartholomew Roberts, neboli Černý Bart, byl podle mého názoru můj nejúspěšnější kolega – přepadnout 470 lodí za dva roky? Tomu se říká úspěch.

   I když...tohle bylo vlastně až pár let potom... Ale už předtím měl napřepadáno spoustu lodí – a rozhodně to nebyl žádný amatér.

   ‚Já vim, co sakra budem dělat?‘ zděsil se Jack.

   ‚Hele,‘ zarazil jsem ho a najednou jsem si připadal až podivně klidný. ‚Panikařit smí vždycky jenom jeden z nás – jinak by nám ta kocábka moc nefungovala.‘

   ‚Fajn, rozdělíme si to – dneska budeš ten silnej ty.‘

   Takže jsem byl ten silný já. Snažil jsem se tedy vsugerovat si, že proti nám nemá Bart žádnou šanci – a dokonce se mi to podařilo. Tedy aspoň na nějaký čas.“

   „Jakto?“

   „Pak přišla ta bouře – dlouhá, nelítostná bouře. Vážně, tak ubíjející vychřici jsem nikdy předtím nezažil. Dva naprosto vyčerpávající týdny plné vysílení, strachu a zoufalství. Jeden z dělmistrů ten nátlak nevydržel a...no, skočil přes palubu.

   Říkal jsem si, jestli mě snad nedohání všechny mé zločiny, protože starat se o loď a posádku v tomhle počasí? Navíc se mi zase ztenčil počet námořníků: jednoho vyhublého námořníka doslova odnesl vítr, když se snažil (nevím, proč) vylézt do vyhlídkového koše, a jinému zase spadla na hlavu bedna a zabila ho.

   Všechny tyhle skutečnosti posádce nemálo nahlodávali jak duševní zdraví a odhodlání k práci, ale taky důvěru ke mně. Kam jsem je to jen dostal, že?

   Navíc: jeden den jsme museli zůstat o hladu, jelikož fičela taková vichřice, že kuchař nebyl schopen byť jen nalít vodu do hrnce.

   Naštěstí bouře nakonec ustala a za několik dní jsme měli Mauricius na obzoru.“

   „To jste se neztratili?“ divil se Bill.

   „Umím snad držet kurs, ne?“ zasmál se Henry. „Na Mauriciu nás čekalo opravdu zajímavé překvapení. Zakotvili jsme – a koukám, kus od nás pohozenej člun. Prošli jsme hloubějš do ostrova a tam...jedna jáma vedle druhý.

   Najednou jsme zaslechli zvuk, jako když někdo kope do země. Vydali jsme se tím směrem a co nevidíme – Černý Bart s šíleným výrazem v očích hází krumpáčem všude okolo sebe.

   ‚Héj!‘ houkl Jack. Jakmile se na nás Bart obrátil, všichni jsme se přikrčili před jeho kopacím nástrojem.

   ‚Co tu děláte?‘ vyštěkl.

   ‚Stojíme a koukáme na tebe,‘ křikl pohotově Rackham. ‚A ty?‘

   ‚Kopu.‘

   ‚Hledáš Kiddův poklad?‘ zeptal jsem se, ale odpověď jsem už samozřejmě znal.

   ‚Spíš už mam pocit, že si kopu vlastní hrob.‘

   A pak začala ta dlouhá historie. Nikdy jsem si nemyslel, že by Roberts mohl bejt tak ukecanej, ale na druhou stranu se ho chlapi hodně ptali..., takže jsem vlastně nic neřekl.

   Dozvěděli jsme se tedy, že sem původně dorazil na obrovské karavele s asi padesáti šedesáti muži. No a po dvou týdnech kopání to posádku omrzelo a i přes Bartovi důrazné protesty ho nechali na ostrově se člunem a krumpáčem a zdrhli mu. Tomu se říká vzpoura.

   Radili jsme se s Rackhamem, jestli by bylo lepší navrhnout mu spojenectví, místo v posádce nebo ho majznout po hlavě lopatou. Bohužel bylo asi nejracionálnější nabídnout mu spolupráci. Přijal. Chtěli jsme mu zkrouhnout podíl z pokladu, jelikož, no...posádka byla naše, že jo? Ale na jeho argument, že jeho posádka rozryla půl ostrova jsme mu nemohli nic říct, jelikož hádat se s ním bylo fakt peklo.

   Takže jsme kopali. Několik dní. Bylo to opravdu úmorný. Chlapi byli vysílení, my taky, ale aspoň jsme se už nemuseli bát, že nás Roberts předstihne.

   Už jsme si skoro začali myslet, že Kiddův poklad je podvod. Zrovna jsme s Jackem měli odpočinek od kopání, ale já jsem se vydal dál na ostrov – přece by to Kidd nezakopal jen tak někde.

   Šel jsem dál až jsem dorazil na zvláštní prostranství. Bylo ohraničené pěti palmami. Když jsem si je prohlédl pořádně, zjistil jsem, že jsou všechny od sebe stejně daleko. Vzal jsem kus větve a rýhami do země je mezi sebou spojil tak, že mi vznikla pěticípá hvězda – pentagram, v jehož středu se musel nacházet Kiddův poklad.“

   „Tak počkat, počkat, počkat,“ vzpoměl si najednou Morton. „Neříkal jste náhodou, že Kiddův duch každému zabrání jeho poklad najít – nebo alespoň využít?“

   „Ano, říkal – ale já a Kidd jsme byli kámoši, tak jsem si říkal, že by to snad neměl být problém. Možná, že trochu byl, ale až potom.

   Zavolal jsem na ostatní, aby začali kopat ve středu pentagramu. A ano, šest stop pod zemí tam opravdu byla obrovská truhla.

   Dalo nám fakt práci vytáhnout ji nahoru, abychom ji mohli otevřít. Ale vyplatilo se to. Uvnitř byla plná peněz z různých zemí, zlata, stříbra, šperků, drahého kamení a tak dále. Nějakým způsobem se nám povedlo truhlu došoupat až na pláž, kde jsme zjistili, že ji nedokážeme naložit na loď, a tak jsme se museli rozdělit už na místě.

   Probrali jsme tedy celý obsah truhly a já rozděloval podíly. Roberts sice trochu remcal, ale jinak si nikdo nestěžoval.

   Jak jsem se tak hrabal v té truhle, najednou jsem pod rukou ucítil něco, co by mohl být list papíru – a taky, že byl! Rychle jsem rozdělil poklad mezi ostatní, nechal v truhle podíl svůj a podíl lodi i s papírem a společně s Rackhamem ji odtáhl do své kajuty.

   Vyrazili jsme – bohužel i s Robertsem – a já jsem se zavřel u sebe, abych mohl prozkoumat, co se skrývá na tom kusu starého papíru.

   Počkejte, měl bych ho tady mít...“

   Henry zalovil v jedné ze svých stopadesáti kapes a posluchačům zasvítily oči.

   „Á, tady je,“ vytáhl velice ošuntělý zpřehýbaný papír a podal ho hostinskému. „Můžete se podívat. Je tam napsáno-“

   „Pokud tento poklad někdo našel, znamená to nejspíš, že jsem mrtvý. Nálezce, pokud jsi korzárem jako já, užívej mého bohatsví, dej však pozor – nikdy nevíš, který poklad je prokletý. Pokud máš pocit, že nejsi, s kouskem mého pokladu v kapse už budeš. William Kidd.“

   Morton poslal list Billovi, který mu stejně celou dobu koukal přes rameno. James upřeně hleděl na svého hosta. Když dnes ráno vstával, opravdu by ho nenapadlo, že bude večer držet v rukou starý vzkaz Williama Kidda.

   „A byl ten poklad prokletý?“ zeptal se.

   „No, jak se to vezme. Pokud prokletý poklad dokáže ovlivnit počasí, tak nám tu bouři nasolil ještě při cestě zpátky. Je teda pravda, že jsme se vraceli stejnou cestou, takže problém asi nebyl tak úplně v pokladu, ale takhle si aspoň měli chlapi na co stěžovat.

   Proběhlo v podstatě to samé jako při cestě na Mauricius. Jen to bylo kratší – a o to krutější. Týden absolutního vyčerpání. Začaly nám docházet i zásoby jídla a vody, skoro nebyl čas nebo možnost spát, myslel jsem, že už to nezvládneme – ale vážně, chybělo málo a zcvoknul bych se.

   To byl právě ten okamžik, kdy jsem přísahal, že jestli tohle přežiju, zabydlím se na pevnině a nějaký čas tam budu žít.“

   „Jak dlouhý čas?“ zeptal se James.

   „Počkejte si,“ řekl vypravěč. „Ještě několik dní jsme se plácali mezi větrnými proudy než konečně bouře ustala a my se mohli vydat domů.

   Tenhle výlet nás stál celkem sedm mužů (při zpáteční cestě jsme ztratili čtyři), takže jsem zase zamířil do Tortugy – jednak kvůli utrácení a jednak kvůli posádce.

   Jakmile jsme zakotvili, Černý Bart sebral svoji část pokladu a běžel si koupit vlastní loď. Rackham přemýšlel, jestli by neměl udělat to samé, ale nakonec se rozhodl, že radši bude ještě chvíli spolupracovat se mnou, peníze si uloží a loď si potom někde čmajzne.

   Hned ten večer značnou část svého podílu propil. Neříkám, že já jsem prožil onu vítěznou noc zcela za střízliva, ale přecejen mi stačilo ke štěstí mnohem míň než Jackovi – on měl vždycky tendenci všechno přehánět.

   Byli jsme zrovna v opravdu dobré náladě – zpívali jsme s celou hospodou starý dobrý námořnický šlágry, v jedný ruce korbel, druhou kolem krku toho druhýho – když v tom dovnitř vtrhl Roberts.

   ‚Pojďte! Mam skvělou akci, bude to jako teď – akorát ještě lepší! My tři, nejlepší pirátští kapitáni všech dob, naše lodě, naše šavle; my půjdeme –‘

   ‚Teď ne, pane kapitáne,‘ škytl Rackham a popadl ho kolem ramen. Když se však Bart pokoušel z jeho sevření vymanit, opřel se do něj Jack plnou vahou, až ho donil kecnout si na židli vedle nás.

   ‚Dneska se slaví, přítelíčku,‘ dodal a už nechával přinést další tři korbele kořalky.“

   „Dostali jste se vůbec k tomu dobrodružství?“ divil se Bill.

   „No jistě – dva tři dny potom, zase v hospodě nám Bartholomew oznámil: ‚Mám senza plán na výlet. Poplujeme do Ocracoku zabít Černovouse!‘

   ‚A proč?‘ ptal se Jack.

   ‚A proč zrovna v Ocracoku?‘ doplnil jsem.

   ‚Měl by tam za pár dní dorazit. Nějakej královskej kapitán, Maynard, se ho snaží chytit. A my ho čapnem ještě před nim!‘

   ‚Ale proč bychom to dělali?‘ nechápal Jack.

   ‚Kápnou z toho prachy – velký! A navíc triumf před naškrobenejma panákama! Neni to úžasný?‘

   Opravdu to znělo úžasně.

   I přesto, že stále vysela ve vzduchu otázka, jestli to dokážeme, sebrali jsme své všudypřítomné sebevědomí a směle vyrazili do akce.

   Trochu jsem měl obavy, aby nás zase nechytla bouřka, ale naštěstí jen foukal trochu silnější vítr. A pak se všechno seběhlo strašně rychle.

   Pamatuju si...byli jsme někde u Ocracoku, když jsme narazili na loď obklíčenou menší flotilou s královskýma vlajkama. Už z dálky bylo jasný, co se tam děje. Stříleli po sobě, mydlili se hlava nehlava – přesně náš styl.

   Připluli jsme blíž a hezky nestranně mlátili všechny okolo. Víte, já mám docela rád spravedlnost. Ale to odbočuju.

   Po několika minutách jsem se nějakým záhadným způsobem ocitl na palubě Pomsty – tedy pomsty královny Anny, Černovousovi lodi.

   Černovous, neboli Edward Teach, ji kdysi společně s jistým Benjaminem Hornigoldem ukradl ve Francii – to se ještě jmenovala Concorde. No a pak ji Černovous čmajznul i Hornigoldovi a přejmenoval ji.

   Stala se z ní opravdu legendární loď – přecejen patřila legendárnímu pirátovi. Nikdy jsem sice Teache neměl rád, ale nemůžu říct, že by byl nějak neschopný či neúspěšný.

   Obvykle jsem při námořních bitvách stál u kormidla a držel loď na hladině, takže opravdu nevím, jak jsem se dostal na pozici útočníka. Ale zřejmě jsem měl hodně dobrý důvod, když jsem dokázal opustit kormidlo.

   Ohlédl jsem se. Vedle mě stál Rackham a ukazoval na druhý konec lodi. Tam na kapitánským můstku hrdě stál Edward Teach i se svým temným vousem a s úsměvem sledoval vřavu okolo sebe. Kývl jsem a společně jsme se k němu rozběhli.

   ‚Chlapi, počkejte na mě!‘ volal Roberts, ale k ničemu mu to nebylo.

   Už jsme byli skoro u Černovouse, když v tom nám skočil do cesty muž v modré uniformě královského námořnictva. Podle frčků a dalších hloupostí jsme poznali, že jde nejspíš o kapitána.

   ‚Kdo to je?‘ divil se Jack.

   ‚Robert Maynard,‘ přiskočil pohotově Černý Bart, ‚ten, co se rozhod dopadnout Černovouse. Vlastně si to usmyslel ještě před náma, neměli bysme mu dát teda přednost?‘

   Švihl jsem pohledem na štíhlého mladého muže zápolícího s horou svalů zvanou Černovous.

   ‚Možná by mu ale malá pomoc neuškodila,‘ konstatoval jsem.

   Roberts okamžitě přiskočil k Maynardovi se slovy ‚Nechte to laskavě na mně, sire‘ a už po Teachovi sekal svou ostře nabroušenou šavlí.

   ‚Chohohó,‘ rozchechtal se Černovous. ‚To musíte být na proslulého Černovouse dva, abyste ho porazili?‘

   Maynard si tuhle poznámku rozhodně nenechal líbit, pokusil se odstrčit Robertse a bojoval sám. Roberts tedy ustoupil, postavil se k nám a společně jsme očekávali další chybný úder pana Maynarda.“

   „To jste tam jen tak stáli uprostřed bitvy?“ divil se Morton.

   „Jasně, že ne,“ ujistil ho Henry. „Sem tam jsme museli někam seknout šavlí nebo prásknout bouchačkou, ale tak...to se snad ani nepočítá.

   Maynard by to nejspíš projel na plné čáře, kdyby si s ním Černovous ze začátku jen nepohrával. Když však přitvrdil, měl už Maynard problémy – ale bylo vcelku obdivuhodné, že nepolevil.

   Už jsme mu chtěli jít na pomoc, když v tom si nás Teach všiml.

   ‚A heleme se,‘ zaburácel posměšně, ‚svatá trojice: Roberts a Rackham v čele s mladým Lordanem.‘

   Pohlédli jsme jeden na druhého.

   ‚Jdem na něj?‘ zeptal se Jack. Já a Bart jsme jen přikývli a už jsme se hnali k Černovousovi.

   Útočili jsme na něj každý z jedné strany – a i když byl v šermu opravdu dobrý, nemohl přece zvítězit v souboji čtyři...no spíš tři a půl na jednoho.“

   „Moment,“ zastavil vyprávění James. „Neříkal jste náhodou před chvílí, že jste zastáncem spravedlnosti?“

   „Ano, říkal,“ potvrdil pirát.

   „A jaká je v tomhle spravedlnost?“ nechápal.

   Henry na něj upřel pohled. Arison se pod pronikavým pohledem trochu ošíval, nehodlal se však podvolit tím, že by mrkl či se podíval jinam.

   „Takže, vy nevíte vůbec nic o Černovousových činech, že? Nejste tady zrovna mořeznalí... Nevadí, aspoň se dozvídáte něco nového. Totiž Černovous se občas docela vyžíval v mučení svých zajatců – a bylo úplně jedno, kdo to byl, záleželo prostě jen na Teachově momentální náladě. Kruté? Ano, to ano.

   Teď se naše počínání nezdá zase tak nefér, co?

   Nestíhal nás – samozřejmě. Maynard nám to sice trochu ztěžoval tím, že se nás pořád pokoušel odehnat, ale i tak měl Černovous co dělat, takže mu nezbýval čas ani dech na jeho proslulé urážlivé prupovídky.

   Uštědřili jsme mu několik sečných ran, ale spíš to bylo takové škádlení než opravdový boj – chtěli jsme se taky trochu pobavit, ne?

   Teach byl stále unavenější a unavenější, až ho Maynard konečně dokázal probodnout kordem. Jeho oči se zastavily na mně – a s tím prázdným zastřeným pohledem se zhroutil k zemi. Vřava okolo utichla, všichni zírali na Černovousovo mrtvé tělo a čtyři muže postávající nad ním.

   Maynard se chvíli vyžíval ve svém okamžiku slávy, potom se ale obrátil na nás. Několik dlouhých vteřin si nás prohlížel od hlavy k patě až nakonec udělal krok blíž a sykl: ‚Když rychle zmizíte, zákon se o vaší přítomnosti zde vůbec nemusí dozvědět.‘

   Tohle stálo za zvážení. Nechat mu veškerou slávu a Černovousův majetek výměnou za to, že nás nenechá pověsit...

   Byl to východný obchod, takže jsme přijali a rychle upalovali pryč.

   Asi si říkáte, proč jsme radši nebojovali a neshrábli všechnu slávu a bohatství sami? Ano, normálně bych to udělal, ale...bylo jich o dost víc než nás a hlavně – byli jsme vysílení z boje a nebyla zrovna velká šance, že zvítězíme i v dalším.

   Vydali jsme se tedy pryč. Ale kam? Nejdřív jsme prostě mazali z dohledu a pak... Nechtělo se mi vracet se zpět do Tortugy s Černým Bartem, byli jsme tam nedavno. Jsem sice docela akční člověk, ale občas si i rád odpočinu. Vydali jsme se tedy do Port Royal – není to zrovna klidný místo, ale rozhodně pokojnější než Tortuga.

   Zakotvili jsme a já si vzpoměl na svůj slib. Přišel čas ho naplnit. Oznámil jsem tedy posádce, že si dávám suchozemskou přestávku, ale že jakmile se budu cítit dost usušený, mají na Kotvě zase svoje místo. Rozloučil jsem se tedy se svou láskou a vydal se poohlédnout po nějakém příbytku.

   Nevěděl jsem, jak dlouho to bez moře vydržím, tak jsem si radši vlastní dům nekupoval. Narazil jsem na docela slušně vyhlížející hostinec. Zaplatil jsem si pokoj - zatím jen přes jednu noc s tím, že se potom uvidí.

   Jen co jsem dostal klíč, vydal jsem se omrknout, za co jsem to vlastně zaplatil. Pokoj nevypadal špatně, ale...bylo to takové...přízemní.

   Dopotácel jsem se k posteli – vždycky se mi po pevnině špatně chodilo, chybělo mi tam houpání moře a síla větru.

   Už bylo docela pozdě večer, tak jsem se rozhodl začít svou odpočívací pauzu vydatným spánkem. Ten však jako by se mi vyhýbal – pořád ne a ne přijít. Převaloval jsem se ze strany na stranu, ale za nic jsem si nemohl zvyknout na...jak to říct...nehybnou postel.

   Moje pocity by se dali nazvat mořskou nemocí naruby – tedy suchozemskou nemocí? No, rozhodně to byla jedna z nejhorších nocí, co jsem kdy zažil.

   Trápil jsem se tak asi čtyři hodiny, než se mi konečně podařilo usnout. Když jsem se celý ztuhlý, rozlámaný a zpocený probudil, zrovna vycházelo slunce. Opláchl jsem si obličej vodou a celý zelený se vydal ven do města.

   Nejspíš ze zvyku jsem zamířil rovnou do přístavu. Cestou jsem narazil na vesele vyhlížející krčmu. Času jsem měl víc než dost, tak jsem si řekl, že určitě nebude na škodu mrknout se dovnitř.

   Uvnitř to vypadalo, jako by ještě pořád probíhala pitka z předešlé noc. Všichni byli totálně na mol, neměli tušení, co dělají, kde jsou, kdo jsou, ale ani jedno jim očividně nevadilo, jelikož se tomu vesele a z plna hrdla smáli.“

   „Hned ten den jste se vrátil k životu piráta, že?“ hádal James.

   „No jasně – proč bych zůstával na souši, když je tam taková nuda a nepohodlí? Je pravda, že na pevnině je mnohem klidnější a jednodušší život než na moři, ale to bych si já nedokázal užít.“

   „Takže...vy žijete svůj život jen, abyste si ho užil?“ ujišťoval se Bill.

   „Ano,“ přisvědčil Henry. „Tohle je smysl mýho bytí.“

   „A vy...vy tedy nevěříte, že... Že po smrti, no –“ koktal Morton.

   „Půjdu do nebe nebo do pekla?“ zasmál se Henry a Morton přikývl. „Upřímě, nevylučuju to, ale žádnou záruku mi na to taky nikdo nedá, ne?“

   Bill se nadechoval k protestu, ale pirát však pokračoval dál.

   „Neříkám, že by tomu nikdo neměl věřit – kdo chce, ať si věří, ale já mam vlastní názor.

   Stejně tak s Bohem, víte – nepopírám ho, ale ani v něj zatvrzele nevěřím.“

   James zaujatě přikyvoval. I když se mu názory toho piráta příčily, někde uvnitř věděl, že to opravdu nejsou špatné úvahy – možná dokonce lepší než jeho vlastní.

   Avšak ne všichni v místnosti to vnímali stejně.

   „Co si to dovoluješ, piráte!“ rozkřikl se Bill. Henry na něj pohlédl s pravým obočím jemně povytaženým.

   „Prosimtě, Bille, tys taky nikdy nebyl bůhvíjakej pánbíčkář!“ hájil Henryho James.

   „Hele, Jamesi, nezastávej se toho piráta jenom proto, že má velký prachy – klidně by tě podříz, ani bys nemrk!“

   „Hele, Williame! Jestli se ti tu nelíbí, udělej to samý, co Jack – zaplať a vypadni!“

   „Napiš mi to na dluh,“ zavrčel a odkráčel pryč. Právě ve chvíli, kdy za sebou třískl dveřmi, venku uhodil hrom a po obloze se mihl blesk – opravdu působivý efekt.

   „A jak to dopadlo s ostatními?“ vzpoměl si najednou Morton.

   „Cože?“ nechápali James a Henry.

   „No přeci s Černým Bartem, Rackhamem a tím... Maynardem.“

   „Jo tak... No, co se týče mých pirátských kumpánů,“ při tom slovním spojení se upřímě zasmál, „oba je za pár let pověsili – Jack si za to však mohl sám, já ho varoval.

   No a Maynard – hned jsme si na něj zanadávali. Všechna ta sláva za dopadení Černovouse a jeho posádky připadla jen a jen jemu. Jasně, co jsme taky čekali, ale stejně... Rackham však usoudil, že na to sbalí určitě spoustu holek – hlavně proto, že je to pravda, takže to nebude mít nedůvěryhodné mezery.“

   „Ale co se jim stalo? Jakto, že zemřeli o tolik dřív než vy?“

   „No, o tolik zase ne, ale dřív ano, to ano... No, oba byli tak o pár let starší než já, ale...to asi nehraje takovou roli. Upozorňuju vás ale, že jejich příběhy nejsou zrovna záležitostí několika minut,“ upozornil své posluchače Henry.

   „Tím líp,“ usmál se hostinský.

 

9. Rum na palubě

 

 

       „Takže, Jack... No, Jack vlastně nikdy nebyl Jack. Jeho rodné jméno bylo John – to nezní moc pirátsky, co? Pozdějc mu říkali i Calico Jack – kvůli tomu, že nosil snad veškerý oblečení z kalika.

            No, narodil se v Anglii, šestnáctsetosmdesát ... něco. Někdy kolem Vánoc. Moc toho o něm z tohohle období života nevím – sice jsem ho často potkával, to jo, ale nerad bych vám o jeho minulosti napovídal nějaký blafy.

            Ale asi tak rok před tim, než jsme společně vyrazili na Mauricius, učinil svoje první velký dílo. Byl totiž důstojníkem na Rangerovi – to byla loď Charlese Vanea. Zajímavé, kolik pirátských lodí dostalo jméno Ranger...

            No, nevím, jestli jste už o Vaneovi něco slyšeli, ale... No, musím říct, že to můj kamarád opravdu nebyl. Ale nechme to teď bejt, je to Rackhamův příběh.

            Vane nebyl zrovna oblíbený kapitán, nezajímal se ani trochu o názory a požadavky posádky a tak se prostě stalo to, co se normálně stává – vzpoura. A ne tak ledajaká – vzali Vanea a několik jeho přívrženců a odevzdali je britským úřadům! Jak krásné!

            Jack sice s Rangerem brouzdal po mořích (většinou v okolí Baham) a přepadal lodě, ale většinou se spíš i s posádkou poflakoval po krčmách a putykách. Na jeho lodi taky nikdy nechyběla pořádná zásoba rumu.“

            Henry udělal krátkou přestávku, aby se mohl napít.

            „A potom se znovu setkal se mnou. No a pak už to znáte: Mauritius, Ocracoke, Port Royal... Tam si konečně našel loď, takže naše spolupráce byla jaksi u konce – ne, že by to nebyla sranda, ale přecejen to neni ono dělit se s někým o loď a o velení.

            Jack se stal privatýrem – věřili byste tomu? Ale asi jen na půl roku, pak už to zase zasahovalo do pirátství. Nepověsili ho, ale s pirátstvím přestal – tedy alespoň na nějaký čas.

            To se mu svým způsobem taky vymstilo. V New Providence se seznámil s jistou Anne Bonnyovou. Přestože se velmi snažil, abych si ji oblíbil, nějak mi nepadla do oka.

            Když se totiž rozhodl vrátit k pirátskému řemeslu, opustila manžela a přidala se k němu. Ona totiž Anne nebyla ve vztazích zrovna stálá, víte? Ani Rackhamovi nebyla tak úplně věrná. A jednou,“ Henry se s omluvným gestem rozesmál, „jednou dokonce chtěla svést Mary Readovou.“

            Morton s Jamesem vyvalili oči a zmateně pohlédli jeden na druhého.

            „Samozřejmě, nevěděla, že je to žena. Ona totiž Mary skoro pořád předstírala, že je chlap, aby jí ostatní nebrali na lehkou váhu. Nějakou dobu jí to slušně baštili, ale díky Anně se to provalilo.

            Logicky by si teď člověk myslel, že na ni bude Mary naštvaná, ale ne – ba naopak. Docela dobře se skamarádily, opravdu hodně dobře. Bylo to zvláštní, že měl Rackham v posádce hned dvě ženy, ale co naděláme? Anne byla jeho milenka a Mary zase nezaměnitelný člen posádky.“

            „Setkal jste se někdy s nimi?“ zajímal se James.

            „No jistě, přece bych pak o nich nemohl takhle vyprávět. Obě ale byly velmi dobré v boji, to je pravda.

            Jack si pak sehnal novou a lepší loď – žena na palubě totiž ne vždycky způsobuje neštěstí. Díky těmhle dvoum uloupil spoustu peněz a jiného bohatství.

            Ale jednou, u nějakýho ostrůvku, potkal loď – lovci želv to byli, myslim. Ti jim nabídli svoje úlovky výměnou za to, že je piráti jak se patří pozvou na sklenku rumu.

            O Jackových sklonech k přehánění jsem už mluvil, ne? Tentokrát se mu to totiž opravdu vymstilo.

            Už nějaký ten pátek na něj měl spadeno jakejsi jamajskej úředník. No, a když zrovna proplouval nedaleko Rackhama, někdo z opilejch pirátů omylem vystřelil z děla a byl by to velkej div, kdyby to na tý jamajský lodi přeslechli.

            Takže se vydali k nim a co neviděli? Absolutně neorganizovanou loď jejíž posádka i kapitán byli totáně na mol. Jedinými bojeschopnými piráty byly zrovna Anne a Mary.

            Snažili se chlapy nějak přimět k činnosti, ale marně – sotva se udrželi na nohou. Obě byly trochu výbušné povahy, takže místo klasického ženského povzdechnutí do nich začaly střílet. Jeden to schytal naplno, dalších pár jenom trochu.

            Ale i přes veškerou snahu obou pirátek, jich většina zemřela a zbytek převezli na místo, kde před nedávnem zemřel Charles Vane. Dokážu si představit, jak špatně na tom Jack musel být – myslím po duševní stránce.

            Navíc se na něj Anne vykašlala se slovy: ‚Kdybys bojoval jako muž, nezemřel bys jako pes.‘

            Jacka a zbytek jeho posádky pověsili dřív než ty dvě, jelikož se odvolali na to, že čekají dítě. Mary zemřela v cele za několik měsíců, ale Anne? To nikdo neví – dokoce ani já. Neříkám, že bych se o to tehdy nějak zajímal, to je pravda. Jackova smrt mi neudělala zrovna radost – vždyť  to byl jeden z mých nejlepších přátel!“

            Henry zaklonil hlavu a obrátil si do krku několik doušků rumu.

            „A co Mary a Anne? Jejich smrt vás nemrzela?“ divil se Morton.

            Henry si povzdechl.

            „Jasně, že jsem to nevzal úplně v klidu – alespoň uvnitř. Mary byla opravdu škoda, jelikož se jí v boji opravdu málokdo vyrovnal a docela jsme si i rozuměli.“

            „A Anne?“

            „Anne? Jak říkám, nevím, jak to s ní dopadlo. Mohla zemřít, mohla se vrátit k manželovi nebo ke starému spořádanému životu – mohla spadnout až na samotné dno důstojnosti. Mohla udělat i něco úplně jiného – tohle jsem jenom pouhé dohady a odhady.“

            Morton pokýval hlavou.

            „Jack Rackham opravdu neměl ke konci života štěstí. Ale předtím, v době kdy jsem ho znal, byl opravdu jedním z nejšťastnějších lidí, co jsem kdy poznal. Je teda pravda, že jedna z jeho největších radostí ho nakonec odsoudila k smrti, ale... Hlavní je, že si to předtím užil – hodně užil. Kolikrát jsem toho byl svědkem.“

            „Opravdu byl vaším dobrým přítelem, že?“ řekl fascinovaně James.

            „Ano, to byl.“

            „A co Roberts?“ zeptal se Morton.

            „No...,“ pronesl. „Nic jsem proti němu neměl, docela jsem si na něj pak zvykl, ale... ne, myslím, že bych jeho společnost nevyhledával každý den – obzvlášť po tom, jak se později změnil.“

            „Jak to s ním vlastně dopadlo?“ vyzvídal Morton dál.

            „Umřel – asi dva roky po Rackhamovi. Počítám ale, že to chcete slyšet od začátku, že?“

            Přelétl pohledem své dva posluchače a ti přikývli.

            „Nuže, dobrá. Musím přiznat, že z doby předtím než jsme se poprvé setkali toho opravdu moc nevím -  jen, že se narodil jako John Roberts asi stejným rokem jako Rackham, ve Walesu.

            Pirátskou kariéru začal na otrokářský lodi, kde se vypracoval až na druhého důstojníka. Co si myslím o otrokářství, jsem vám myslím už říkal.

            Loď však zajal pirát Howell Davis a Bart se s radostí přidal k jeho posádce. Samozřejmě, jeho jméno tehdy neznělo zrovna moc pirátsky, tak si tedy začal říkat Bartholomew Roberts. Později se mu začalo říkat Černý Bart – někteří ho tak možná nazývali kvůli jeho povaze, ale většina spíše kvůli jeho ne zrovna světlé pleti.

            No a jak už to tak bývá, po nějaké době se stal kapitánem. Ale spravedlivě – zvolili si ho. Hned potom si své velitelství upevnil tím, že přepadl čtyři velké lodě u Cape Lopez.

            Stejně jako já rád získával kořist podvodem – například lisabonskou flotilu zajal díky tomu, že svou loď vydával za obchodní. A když flotila připlula dost blízko,  vypálil a okamžitě ji ovládl.

            Měl hodně štěstí – stejně jako Rackham.

            Avšak jedna z nejdůležitějších věcí, které kdy udělal, bylo, že vydal pirátský kodex – seznam toho, co se má a nesmí na jeho lodi dělat. Spousta mých soudobníků ho používala i na svých lodích.

            Bohužel, pak ho zradil jeden z jeho nejvěrnějších kumpánů – sebral se a zmizel i s jednou z Robertsových lodí i s kořístí, jež uloupili.

            Opravdu nic moc. Ještě ke všemu na ně z Barbadosu poslali tři válečný lodě.

            Roberts si myslel, že má všechno pod kontrolou, a tak ho útok Barbadosanů velmi překvapil. Na poslední chvíli jim však stihl uniknout. Ale! Několik dalších týdnů je pronásledovaly lodě, jež na ně poslal guvernér Martiniku.

            No a náš tak trochu cholerický Roberts se tak naštval, že si navrhl novou vlajku – byla na ní jeho postava s šavlí v jedný ruce, přesýpacíma hodinama ve druhý a stál na dvou lebkách. U jedné byl nápis ABH (jako hlava Barbadosana) a vedle druhé AMH (hlava Martiničana).

            Tomu se říká nenávist, pánové.

            Pak nastal jeden z jeho největších úspěchů. Vpluli do přístavu v New Foundlandu, totálně ho zdevastovali a ukradli dvacetdva lodí a dvěstěpadesát člunů. Pak kousek poodpluli a zajali jich dalších deset. Byla to jedna z nejúspěšnějších plaveb v dějinách pirátství.

            Poté se však vydal na jih, aby obchodoval s pašeráky – asi si říkáte, že tak zradil své řemeslo, ale upřímně řečeno, on byl Roberts hodně, ale opravdu hodně na prachy. Tenkrát, když jsme se poprvé setkali na Mauriciu, a potom v Ocracoku, takový ještě nebyl, ale potom... Stala se z něj další nelítostná zrůda jako byla většina ostatních pirátů.

            Když mu totiž to pašeráctví nevyšlo, vypálil celé jedno město plus další dvě lodě.

            Hned na to donutil francouzského guvernéra ostrova sv. Bartoloměj ke spolupráci a začal si říkat ‚admirál závětrných ostrovů‘. Přišlo mi to až směšné.

            A nebyl jsem sám. Bartova posádka brzo začala ztrácet kázeň i morálku a on si rychle potřeboval něčím upevnit velení.

            Ukradl tedy z přístavu jednu holandskou loď, použil ji jako návnadu tím, že ji vydával za loď otrokářskou. Jakmile k němu vyrazila loď se zájmem koupit otroka – bum prásk, bylo po ní.

            Získal si tedy zpět autoritu – i když nejspíš ne u všech, jelikož mu další z jeho důstojníků utekl i s lodí, takže Bartovi zbyla už pouze jedna – ta vlajková, samozřejmě.

            Později, snad aby dokázal, že se definitivně zcvoknul, spálil jednu otrokářskou loď – avšak i se všemi otroky a členy posádky.“

            Morton se při té představě otřásl.

            „A vy jste mu to zřejmě neschvaloval, že?“ odhadoval James.

            „Takovouhle pakárnu fakt ne,“ odplivl si Henry. „Nakonec se mu podařilo udělat podobnou chybu jako Rackhamovi. On i posádka celou noc propili, takže když je napadl kapitán Challoner Ogle, nebojovalo se jim zrovna nejlíp.

            Ogleova loď vyzbrojena padesáti děly ze všech vypálila směrem k Robertsově lodi. Roberts padl hned při první salvě.

            Kartáčová střela ho zasáhla do hrudi – on však jako by si jí nevšiml, posadil se, poslal muže, který mu chtěl pomoct, zpět do boje a pak... Pak bylo po něm.

            Za okamžik jeho tělo svrhli přes palubu, aby nebylo znesvěceno tak, jak to bylo s pirátskými kapitány zvykem – byli natřeni dehtem, aby dýl vydrželi, a v kleci se jejich tělo zavěsilo jako výstraha pro každého, kdo byl nebo by se chtěl stát bukanýrem. Takhle skončil i chudák Rackham.

            No, Bartova posádka po jeho smrti nějak...ztratila bojového ducha a tak nakonec bitvu prohráli.

            Většina z nich unikla oprátce díky prokázání,  že je Bart držel v posádce násilím – což je vzhledem k jeho zvrhlé povaze dost možné. Více než polovina zbylých dostala kravatu z konopí a zbytek byl převezen do Západní Indie, kde si měli odpracovat mnoho let vázané služby – což bylo možná ještě horší než trest smrti.“

            Morton i James zamyšleně přikyvovali.

            „Takže z Barta se nakonec stal vlastně šílenec,“ konstatoval James.

            „Jo – je to smutný, ale co naděláme, že?“

            Chvíli bylo ticho.

            Pak zaskřípala židle – Morton se začal zvedat.

            „No, bouřka už se docela uklidnila a já už bych fakt měl jít domů. Ehm, tady,“ nasypal Jamesovi do dlaně několik drobných mincí, „a ehm,“ pohlédl na Henryho, „těšilo mě, pane Henry.“

            Pirát pokýval hlavou na pozdrav a Morton zmizel za dveřmi.

            „Tak jsme si tu zbyli sami,“ poznamenal Henry. „V kolikpak zavíráte, Jamesi?“

            „Až když odejde poslední host,“ odvětil vlídně hostinský. „Ale nebojte, nevyháním vás, stejně bych neměl, co dělat.“

            „Víte,“ začal Henry, „asi by bylo na místě povědět vám ještě jeden příběh.“

            James se trochu podivil tónu hlasu, s nímž jeho host větu vyřkl. O to byl však zvědavější.

            „Tak do toho,“ vyzval Henryho a ten spustil.

 

10. Loď nemrtvých

 

 

„Byl jednou jeden pirát – ve svém oboru byl známý, přecejen to byl jeden z nejlepších.

            I přesto, že byl ještě vcelku mladý na umírání, uvědomoval si, že se jeho čas neodvratně krátí. Ne snad kvůli jeho věku, ale kvůli době, která nastala.

            Zlatý věk pirátů se chýlil ke konci, všichni proslulí bukanýři končili na šibenici a královská námořnictva jen rostla a sílila. Jeho přátelé byli po smrti a on věděl, že na něj brzy přijde řada.

            Jeden by řekl, že by bylo nejlepší stáhnout se někam do ústraní a nevzbuzovat moc pozornost, druhý zas, že ještě lepší by bylo s pirátstvím nadobro seknout – ano, svým způsobem je to pravda, ale který pirát dá na takovéhle rady? Ani tenhle nebyl jiný.

            Nijak zvlášť se nebál smrti jako takové, spíš měl obavy, že zemře nějakou ponižující smrtí a s jeho mrtvolou pak bude nedůstojně zacházeno. O smrti už přemýšlel několikrát a došel k závěru, že jediná důstojná smrt pro piráta je potopit se s vlastní lodí.

            A tak se taky stalo.

            Nemohl totiž najednou přestat přepadat lodě – vždyť musel z něčeho žít! A tak se stal terčem všech udatných a bojechtivých lovců a pirátů. Nějakou dobu dokázal jejich útoky odrážet, ale všem bylo jasné, že to tak nemůže trvat věčně.

            Jednoho dne, když zrovna se svou posádkou proplouval kolem Malých Antil, zahlédl jeden z jeho mužů v dáli anglickou flotilu.

            Bylo to několik lodí všeho druhu – od velkých a mohutných až po malé a rychlé. Ty menší se nebezpečnou rychlostí blížily k pirátské lodi a za malou chvíli jí už šlapaly na paty.

            Kapitánovi bylo jasné, že angličanům nedokáže uniknout a tak se rozhodl bojovat.

            Nechal vysunout všechna děla, všem nařídil, aby se chopili jakékoli střelné zbraně, a sám se jako vždy postavil ke kormidlu.

            Jakmile se první lodě přiblížili, zasypal je déšť jak dělových koulí tak drobnějších kulek z pistolních hlavní. Vzduch okolo byl v mžiku plný střelného prachu, nebylo vidět na krok.

            Kapitána napadlo, že pokud jsou angličani tak zmatení, jak by měli být, nebudou opětovat palbu hned a on bude mít trochu času na to, aby mohl strategizovat.

            Aniž by viděl na cestu, popohnal svou loď vpřed. Jeho soupeři, dosud oslepeni prašným kouřem, vypálili směrem, kde ještě před chvílí byl. Bohužel, nyní tam zela jen velká mezera a tak se dělové koule místo do něj strefily do královských lodí.

            Myslel si, že má vyhráno, avšak za ním se najednou objevila loď. Než ji kapitán nebo posádka stačili zaznamenat, už začala nemilosrdně pálit do krásné pirátské fregaty i do jejích obyvatel.

            Kapitán přikázal opětovat palbu a snažil se nějak vymotat svou loď ven na volné moře. Bylo to však marné, jelikož byli obklíčeni opravdu ze všech stran. Kapitán tohle nedělal moc často – ba skoro vůbec – ale nechal kormidlo kormidlem, čapl do jedné ruky šavli, do druhé pistoli a s válečným řevem se vydal do bitvy.

            Několik angličanů už bylo na pirátské palubě, moc dlouho tam však nepobyli – kapitán je všechny hezky rychle poslal k hlubinám moře.

            Zasmál se.

            Kolem ucha mu v tu chvíli prosvištěla dělová koule o velikosti jeho hlavy, pokácela hlavní stěžeň a propadla se do podpalubí.

            Kapitán dal rozzuřeně příkaz ‚nepřetržitě pálit ze všech děl, mušket a pistolí, dokud ti prašiví psi nebudou polykat andělíčky na dně oceánu‘. Posádka poslechla a pálila opravdu z každé střelné zbraně, kterou na lodi měli.

            Kapitán však věděl, že tuhle bitvu nemůže vyhrát. Sice už dříve dokázal přemoci početní převahu, ale rozhodně ne jedna ku šesti, z nichž jen čtyři byly na dostřel. Navíc několik se jich ještě skrývalo za mlžným oparem střelného prachu.

            Bitva byla už předem prohraná, on se však nehodlal vzdát bez boje.

            Každý královský námořník, který se jen pokusil dostat na palubu pirátské lodi, dostal okamžite ránu mezi oči. A tak se angličani rozhodli, že místo, aby piráty zajali, jak měli původně v úmyslu, rozestřílejí je na kaši.

            Ze všech stran se bokem téměř přitiskli na pirátskou kocábku a všechny lodě najednou vypálily.

            V tu chvíli byste ani nejhoršímu nepříteli nepřál být v podpalubí. Naštěstí okamžitě zemřeli – nedovedu si představit, že bych něco takového přežil. Loď se okamžitě začala potápět a královská flotila se rychle za doprovodu deště střel z mušket vzdálila, aby ji nestáhla s sebou.

            Kapitán schytal průstřel plic, které se mu v následujícím okamžiku zalily slanou vodou. Nikdo z posádky neměl sebemenší šanci přežít. Všichni i s lodí skončili na dně moře.

            Několik hledačů pokladů po té lodi později pátralo, nikdo však nenašel byť jen třísku.“

            „Moment, počkejte,“ zarazil ho James, „něco mi to připomíná... Jak se ten kapitán jmenoval?“

            Henryho rty se zkroutily do pobaveného úšklebku.

            „Henry Lordan.“

            Ta dvě slova jako by zahřměla v Jamesových uších.

            „Moment...vy...“ Nebyl schopen souvislé věty. Vyskočil ze židle a zíral na muže před sebou se zastřeným avšak dost zděšeným pohledem.

            „Hezky se zase posaďte a já vám to vysvětlím,“ ujišťoval ho Henry. Hostinský beze slova padl zpět na židli.

            „Ano, umřel jsem. Nešel jsem však ani do nebe ani do pekla. Zůstal jsem spolu se svou lodí i posádkou na tomto světě, abych sbíral duše těch, kteří zemřou vinou moře.

            Pamatujete si na příběh o Rogerovi a andělu smrti?“

            James rozpačitě přikývl.

            „Právě ten mi tuto úlohu zadal, víte, dneska je to samá válka, bitva, přestřelka, náhodný úmrtí – prostě to všechno sám nestíhá –“

            „Počkejte!“ vykřikl James, kterému konečně začalo docházet, co se tu vlastně děje. „Já přece nejsem mrtvý!“

            „Ale jste, drahý příteli. Pamatujete si na moment, kdy jste poprvé uviděl mou loď v přístavu? Ve skutečnosti se v tu chvíli přes vaši pobřežní putyku přehnala obrovská vlna a vy i vaši hosté jste se začali dusit.

            Pak jste byli nějakou dobu v bezvědomí. Jack se  probral jako první. Okamžitě si vypláchl krk čistou vodou a tak dlouho se snažil probudit svého přítele Billa, až se mu to nakonec podařilo.

            Poté se dostavila pomoc, díky které se v poslední chvíli zotavil i Morton.

            Bohužel, vám vlna hned na začátku vyrazila dech a mořská voda ve vašich plicích taky leccos provedla...“

            „Ne...,“ vydechl James. „To...to přeci není možné!“

            „Obávám se, že je to více než pravděpodobné,“ odvětil Henry s ledově klidným hlasem. „Ale jestli chcete, můžete se o své smrti přesvědčit sám.“

            Vstal, nasadil si na hlavu klobouk a pokynul zmatenému hostinskému, aby šel za ním.

            Vyšli ven před krčmu a ocitli se v přístavu. Mezitím se bouře utišila, déšť ustal a temná obloha se vyjasnila.

            „Krásná noc, že?“ poznamenal Henry. James však jako by ho neslyšel. On a mrtvý? To přece nemůže být pravda! Vždyť toho ještě tolik nestihl – měl celý život před sebou!

            Několik metrů od nich zrovna stála skupinka lidí – jako by všichni zírali na něco na zemi. Někteří dokonce klečeli na kolenou a zdálo se, že vzlykají.

            „Pojď se tam podívat,“ vyzval Jamese Henry. Ten, ještě zmatený náhlým spádem událostí, nejistě vykročil směrem k lidem.

            To, co uviděl, ho šokovalo ještě víc než to všechno předtím. Viděl sám sebe, jak celý zubožený a promáčený leží na zemi – lidé okolo na něj smutně zírali, jeho teta a sestřenice klečeli vedle něj a po tvářích jim tekly obrovské slzy.

            „Co to má být?“ James trochu doufal, že tohle celé je jen nějaká forma iluze nebo nočmí můry a za moment bude zase vše, jak má být. Jenže tomu tak nebylo.

            „Je po všem, Jamesi Aristone,“ pronesl Henry Lordan. „Začíná ti nový, posmrtný život. Přidáš se teď k mojí posádce, naučíš se práci na lodi a budeš mi pomáhat sbírat další mrtvé duše.“

            Mávl rukou a těsně za ním se na vodě jako přízrak objevila jeho šedočerná otrhaná loď, z jejíhož podpalubí začínalo vylézat několik pirátů.

            „Nezbývá nám už, než si podat ruce,“ dodal Lordan a natáhl Jamesovým směrem paži. Tomu výřily v hlavě myšlenky takovou rychlostí, že sotva věděl, kde je a co dělá.

            Tak takhle to tedy skončí? Bude s dalšími nemrtvými sbírat další a další? Sledovat nešťastné osudy nevinných lidí, přihlížet, jak jim Lordan a jeho kumpáni berou i poslední jiskřičku naděje na přežití? Pomáhat jim v tom?

            „Ne,“ zašeptal najednou.

            „Cože?“

            „Nehodlám se účastnit tohodle životy beroucího divadla!“ vykřikl.

            Lordan se zamračil.

            „Nemáš na vybranou,“ řekl rozhodně.

            „Ale mám,“ odsekl James a rozběhl se pryč.

 

 

 

 

 

 

 

 

Konec prvního dílu.