92 HODIN V MUZEU: Zápisky z muzea, rok 2015

Zápisky z brigády v muzeu, aneb když necháte puberťáky hlídat artefakty. Brigáda v muzeu byla fajn a zvlášť teď s odstupem času mi hodně chybí. Možná se tam jednou vrátím, i když po zveřejnění tohohle pochybuji, že mě tam ještě někdy pustí...

Upozornění: obsahuje mnoho knižních referencí, nadhled nutností.

středa 1.7.2015

  Dneska konečně nastal můj první pracovní den – ano, já se těšila do práce. Vzhledem k tomu, že jsou prázdniny, dojíždím od babi a dědy, kam jezdí autobus jednou za hodinu a zrovna tak nevhodně, že musím ještě třičtvrtě hodiny okounět kolem, než vůbec vkročím do muzea.

  Zapsala jsem si příchod a dala se do práce. To znamená, že jsem otevřela knížku a osamoceně čekala na prvního návštěvníka. Ten přišel v podobě pana hlídače, kterého už znám z návštěv muzea. „Jsem to tady ještě neviděl.“

  Asi po půl hodině přišel starší pán v zelený vestě a něco nesrozumitelně mlel. Po pár minutách upřeného zírání mi došlo, že mluvil německy. Z jeho monologu a gest jsem pochopila, že neví, jestli je na správné výstavě.

  „Ehm, do you speak english?“

  Samozřejmě, že bych mu za normálních okolností dokázala odpovědět německy, ale v momentech přetrvávajícího překvapení má můj mozek ve zvyku vypovídat službu.

  „Yeah, a little bit.“

  Tohle bude zajímavý, řekla jsem si. A taky bylo. Vrazil mi do ruky vstupenky na výstavy, jestli prej je ve správnym sále. Stále si povídal svou německy, já na něj anglicky, ale nějakou záhadou to fungovalo.

  Vzhledem k tomu, že mám přehled jen o stálých expozicích nebo o tom, co přetrvalo z muzejní noci, dokázala jsem ho nasměrovat jen do zbrojnice. Tu druhou jsem netušila (později jsem zjistila, že ji znám, jen nevím název), ale byla jsem si jistá, že ta má to není.

  Večer jsem vypla televizi a dvd, pro jistotu jsem je i vytáhla ze zásuvky – kdyby to náhodou začalo hořet, tak ať to není na mě. Namalovala jsem do návštěvní knihy kytičku, zamkla dveře a vydala se do vrátnice zapsat odchod a odevzdat klíč.

  „Tak vy jste tam poctivě byla až do šesti?“ divila se paní vrátná. „Normálně choděj tak pět, deset minut před.“

  Autobus mi však jel až před sedmou... takže času dost. Paní se nad tím zděsila, vyprovodila mě ke dveřím, přičemž jsme si trochu pokecali a já šla na trolejbus (klasicky na opačný směr).

  No a teď sedím na zastávce, píšu tohle a čekám, až se ten autobus uráčí přijet. Mam hlad.

čtvrtek 2.7.2015

  Dnešní den jsem začala opravdu šikovně. Normálně: chci si namazat chleba, tak vezmu nůž a naberu kus margarínu. A pak mi to celý spadne přímo do čaje.

  Před brigádou jsem se stavila v levňácích a koupila si 4 knížky. I když jsem se tam původně šla jen kouknout.

  I tak jsem přišla dřív, tak jsem měla čas pokecat si s tetou. Do toho přišel pan archeolog, autor výstavy, kterou hlídam.

  „Máš pití?“ ptá se teta.

  „Prosimtě, neni jí pět,“ odpoví za mě pan archeolog. Musela jsem se smát.

  Asi po hodině sezení mezi těmito... šesti bílými stěnami, nakoukla dovnitř černovlasá paní v tmavých brýlích.

  „Dobrý den,“ povídám.

  „Dobrý den,“ odpověděla a byla pryč. Ok.

  O necelou hodinu později do sálu vešel zvláštní pán.

  „Dobrý den,“ povídám. A on nic. Otočil se do chodby, něco řekl a za ním se vynořila paní. Bez jediného slova mi ukázali nějakou kartičku obsahující prazvláštní kolečka s nálepkami. To jim mam nějaký dát? Vždyť já žádný nemam!

  „Ehm,“ nevěděla jsem, co říct, ani jakým jazykem mluvit. Vrhla jsem na ně tázavý pohled.

  „Ehm, museum pass,“ řekl po chvíli muž a nejistě poklepal na kartičku.

  „Aha... Ok.“

  Upřímně, o českých muzejních pasech nevím ani fň, takže nevím, jestli jsem je sem pustila správně, ale zase když je s tím pustili dole na vrátnici, tak snad se nic nestalo.

  Chudák to dvdčko tady. Má asi deset minut a celej den tu běhá furt dokola. Když jsem ho viděla poprvý, říkala jsem si: „Hm, je to hezký, dobrý, ale ty tichý místa jsou trochu divný, mohli tam dát nějakou hudbu.“ No, teď, když to poslouchám 4 hodiny denně, jsem opravdu ráda, že tam žádnou hudbu nedali.

  Doufám, že tu zítra nebude tak mrtvo.

  Mám žízeň. A navíc hlad.

pátek 3.7.2015

  Dneska se mi zdál sen, ve kterém mě všichni nutili, abych podpořila teorii strun. Řeknu k tomu jen: „...“

  Rozhodla jsem se, že za každý svůj den strávený tady, namaluju do návštěvní knihy kytičku – aby v ní alespoň něco přibývalo.

  Po půlhodině přišla paní v dlouhé sukni, vlasy až do pasu. Chtěla jsem být milá, ale očividně ji moje kecy moc nezajímaly, ale co. Zeptala jsem se jí, jestli nechce napsat něco do knihy. Nebyla asi moc nadšená, ale neprotestovala.

  Další hodina za mnou, a nikdo nepřišel. Na druhou stranu mám klid na psaní a čtení, ale i tak by mi nevadilo, kdyby se někdo dostavil obdivovat krásy archeologie.

  Musela jsem se zabalit do šátku, páč mám jen tílko a byla mi zima na ramena.

  Asi sedm minut před koncem směny mě přišla paní vrátná vyhodit, že už jsou všichni pryč.

  Právě mi spadlo pero na zem a dost hnusně se zahnulo.

sobota 4.7.2015

  Tak dneska mě čeká první osmička. Vybavila jsem se knížkama a vším možným, tak snad mě to zabaví.

  Poprvé jsem nahlédla dál do výstavy. Cestou jsem potkala záhadné dveře s velkým „H“. Nakoukla jsem dovnitř. Tam nic. Trubky. Až se budu hodně nudit, pudu je tam očumovat.

  Čtyři a půl hodiny a pořád nikdo. Vždyť jsme hlavní evropský město kultury, u Ódina!

  Slyším z chodby hlahol. Ale nejsou to návštěvníci.

  Pomalu mi začíná docházet inkoust. A taky jídlo. Jdu brečet, třeba mě někdo uslyší a přijde.

  Ha! Já si tady tak píšu, když najednou po půlhodině, ve dveřích nějaký dědeček.

  „Dobrý den,“ povídam.

  „Dobrý den,“ on na to. Dává mi vstupenku na úplně jiné výstavy.

  „Jo, tak Pohledy do minulosti jsou o patro vejš,“ ukazuju nahoru, „a zbrojnice je dole.“

  Pán zmateně mumlá a pak říká: „Second floor?... Zweiter Stock?“

  Ha. Takže jsem vyjádřila překvapení nad tím, že nemluví česky a poslala ho o patro nahoru.

  Připadám si jako Ufňukaná Uršula. Jsem zavřená ve velkym baráku, brečim, že za mnu nikdo nechodí, chodim furt na stejnej záchod, a když je mi hodne smutno, jdu koukat na trubky. To už je holt můj osud!

  Každej zvuk se tu šíleně rozlíhá, tak si jen zkuste představit, jak to vypadá, když si chci do ruky nasypat víc než jeden tic tac.

  Stala se naprosto neslýchaná zrada. Musela jsem jít na jinej záchod. Ten muj byl obsazenej. Ó, jak podlé.

  I když nikdo nepřišel, uteklo to tady líp než jsem čekala. Snad to zítra půjde taky tak.

neděle 5.7.2015

  Včera jsem při odchodu objevila za dveřma hasící přístroj a cedulku „přijdu hned“. Takže když půjdu na záchod, nemusím už sprintovat, že někdo přijde a bude zmaten.

  Asi po hodině a čtvrt čekání a čtení knihy se dostavil lovec much. Ne, vážně. Přišel pán, v ruce dvě krabičky, jedna prázdná v druhý mega moucha.

  „Dobrý den.“

  „Dobrý den,“ řekl. „Já jsem tady z muzea, jenom se jdu podívat, jestli tady nemáte nějaký mouchy – pro kudlanky, co máme dole.“

  Mluvil tak rychle, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, co říká. „Dobře.“

  Za pár minut byl zpět. „Děkuju. A koukal jsem, že vám tam spadlo něco vzadu, tak já to za chvíli přijdu opravit.“

  „Jo, dobře.“

  Tak asi za půl hodiny přišel.

  „Já to jdu teda jenom opravit.“

  „Jo, dobře.“

  Jsem konverzační mág.

  Po dvou hodinách se ve dveřích objevilo něčí břicho oděné v modré košili, načež okamžitě zmizelo. Nevím, co si o tom mám myslet.

  Našla jsem za televizí pohozenou kšiltovku. O tom si taky raději nic nemyslím.

  Hmm... Co bych dělala, kdybych byla milionář? Mohla bych si sepsat seznam vánočních dárků. Jak to si vypadá v Rovníkové Guinei? Je Severní Irsko hezčí?

  Ach jo, už je to pět hodin a pořád nic.

  Ze zoufalství posílám sestře zamilovaný smsky.

  Mám problém, že nedokážu napsat výkend s měkkym i. Umim psát i druhou rukou. Ale blbě. A taky hraju na akordeon obráceně. Kvůli flétně.

  Tuto část bych nazvala „co se mi děje v hlavě, když celý den nikdo nepřijde“.

pondělí 6.7.2015

  Ano! Sestřenka dodržela slovo a šla dneska do práce se mnou!

  Poznatek: je nemožné sehnat v půl desátý ráno zmrzlinu na státní svátek.

  Konečně jsem si prohlídla celou výstavu. Fakt hustá!

  Ha, asi v půl dvanácté přišla starší paní. Dala jsem jí papír o výstavě. Vypadala, že jí to fakt zajímá, koukala i na video a strávila tu víc než hodinu.

  Z nudy jsme si fotily selfíčka s magnetickým archeologem.

  Bylo skoro pět minut po druhé a kolegyně na střídání nikde. Musely jsme jít, kvůli autobusu, který jezdí jednou do hodiny. Tak jsem vyhodila kabely ze zdi, zamkla, nahlásila situaci na vrátnici a šli jsme dom.

úterý 7.7.2015

  Ráno jsem byla vzbuzena psem přistávajícím na mé hlavě. Boží.

  V autobuse si nějaký paní povídali asi o mým dědovi, protože: „No a ten pán mi říkal, že těch nutrií je tady na řece snad už padesát. A že on je má jako mazlíčky – když jde na ryby, bere pro ně jídlo, a ony mu už běží naproti. Že by mu prej pomalu vlezly i na záda...“ Tohle nemůže být nikdo jiný. Můj děda má fanklub!

  Ve výstavním sále jsem se zděšením zjistila, že mi někdo zničil mé umělecké dílo v návštěvní knize. Nějaký dotyčný se opovážil přidat svoje kytičky k těm mým!

  Asi po hodině přišel postarší pár německých turistů.

  „Sprechen Sie deutsch?“ ujišťuju se.

  „Ja,“ povídá pán radostně, jelikož mu svitla naděje, že se domluvíme. Mně teda ne.

  Mířili tam, co všichni. Pohledy do minulosti.

  Říkám si, že moje práce tady vlastně je posílat lidi o patro vejš.

  Dovnitř vtrhl mumlající asiat s iphonem. A hned zase zmizel.

  Dočetla jsem knížku a šla na záchod. Cestou jsem potkala paní, která nám na muzejní noci držela lampičku, abychom viděli na trilobity.

  Pár minut před druhou přilítla kolegyně, vysvětlovala, proč včera nepřišla včas, stěžovala si, jaký je horko a svěřila se mi s plánem zdemolovat návštěvní knihu (tedy takhle bych její úmysly nazvala já).

středa 8.7.2015

  Včera večer se stala super věc. Jdem na procházku, po takové kamenité cestě. Jdu, jdu a najednou koukám, že nejdu, ale ležím na zemi. Tak mam šrámy na koleni a fialovou kyčel. Vypadá to krásně.

  Hned v půl jedenáctý dorazili první návštěvníci. Paní a dvě dcery. Strašidelně na mě zíraly.

  „Chcete vidět vstupenku?“ zeptala se paní tak hnusným tónem, že jsem raději odmítla. Když odcházely, ani nepozdravily.

  Zjistila jsem, že mám modřinu i na dlani. Je to vcelku logické, ale nikdy by mě nenapadlo, že to jde.

  Asi po půl hodině přišla paní, pozdravila a odešla. Ok.

  Přišel pán. Ptal se „Where is Sutnar?“. Tak jsem řekla, že nahoře a doufala, že tam půjde. Nešel.

 

čtvrtek 9.7.2015

  Dneska se mnou šla do práce sestřenka. Jinak nepřišel nikdo.

  Zjistila jsem, že podivná čepice za televizí zmizela. To nemůže být náhoda.

  Pár minut před koncem směny jsme zjistily, že tem obraz, co tu leží na bedně, je ve skutečnosti skládanka – takže si tu můžeme skládat!

 

pátek 10.7.2015

  Tak, dneska poslední směna za červenec.

  Ráno se mnou celej autobus poslouchal metal, protože se mi rozbily sluchátka a už mam jen takový, ze kterých je to dost slyšet. Smůla no.

  Asi před jedenáctou přišla stará paní. Vypadala mile.

  Přišli pán a paní.

  „Dobrý den,“ pozdravil rychle a úderně pán a už se hnal dovnitř.

  „Dobrý den,“ povídá paní a kouká, aby stačila toho pána.

  „Dobrý den,“ povídám já a čekám na vstupenky. Těch jsem se nedočkala, ale byli to zaměstnanci. Jak mi řekla paní při odchodu. Než zase utíkala za tím pánem.

  Potom odešla i stará paní. Moc se při tom neusmívala, asi jí bylo líto, že už mě opouští.

  Před televizí jsem našla plastovou krabičku s dírama ve víčku – tipuju, že bude toho lovce much.

 

středa 19.8.2015

  Dojíždím zase od babi a dědy, takže jsem byla v práci o hodinu dřív. Chvíli jsem si četla na lavičce, ale pak mě obklopila skupinka německých důchodců, kteří si povídali hrozně nahlas, a potom paní vedle mě tak strašně kašlala... ideální místo ke čtení. Šla jsem se tedy podívat do kostela a potom do práce.

  Paní na vrátnici si mě nepamatovala. Zase.

  Někdo urval krytku na zámek.

  Paní, co mě má střídat přišla dřív, tak jsem myslela, že stihnu bus ve dvě. O pět minut nestihla. Šla jsem na další zastávku. Autobusu má trvat 2 minuty. Mě trvala patnáct.

  Sedím na obrubníku a píšu. Vymýšlím teorie o biblických postavách. Jdu si číst Babičku.

  Sedím na obrubníku a čtu Babičku. To musí být pohled.

čtvrtek 20.8.2015

  Zase jsem měla hodinu čas, tak jsem chtěla jít do synagogy. Ale byla ještě zavřená.

  Na vrátnici byla jiná paní, takže se mě zase ptala, kdo jsem. Ale pan hlídač mě poznal.

  Přišla milá paní. Prý učitelka. Chtěla výsledky k archeologickýmu kvízu pro děti. Tak hledam, ale na stole už žádný nejsou (nějakej zloun je všechny rozdal!).

  Ve dvanáct sem vlítla černovlasá ženská. „Dobrý den, my jsme zaměstnanci!“ zaječela. Lekla jsem se úplně hrozně. Ukázala mi nějakou kartičku, tak jsem jí pustila, i pána v zeleným, co šel za ní.

  Asi byli kámoši toho pana archeologa, co to tu tvořil (a má tu magnetickou podobiznu), protože slyším:

  „To má na fejsu, tohle,“ mluví pani o podobizně.

  „Jojo, ten zadumanej výraz znam.“

  Číst Babičku celej den mě nebaví.

  Volali mi z nějakýho průzkumu. Řekla jsem, že nemam čas.

  Ta paní: „Jistě, to chápu. Jenom se zeptám, máte děti ve věku do 14 let?“

  Já: „... mě je 17.“ Bože, bože.

 

pátek 21.8.2015

  Včera, když jsem čekala na autobus domů, přišel ke mně nějakej pán s drátama. „Já to dokázal vyndat a oni ne.“ Ukazuje mi dráty. „Tohle se bude hodit – všechno se může hodit. A kampa ty jedeš? – To je drahý to ježdění, co? Zlatý časy, kdy to stálo za hovno.“

  Přišli sem nějaký dva týpci.

  „Dobrý den.“

  Nic.

  „Mluvíte česky?“

  „... no, english.“

  Měli Pohledy do minulosti a Zbrojnici. Tak jsem jim řekla, kde to je. A oni, jestli můžou sem. Tak jim řikam, že maj jít na ty svoje. A oni, že maj koupený na celý muzeum. Což teda neměli. Tak naštvaně odkráčeli. Zlatý německý důchodci!

  Za hodinu přišli další dva týpci, slavnostně oblečení.

  „Dobrý den.“

  „Mumly mumly.“

  Měli to samí, co všichni turisti.

  „Mluvíte česky?“

  Ohlídli se po sobě.

  „English?“

  Tak jsem jim řekla, kde to je. „Ok?“

  „Ok.“ A odešli.

  Zajímalo by mě, proč ti zmatení turisti chodí ke mně. Zrovna na tyhle dvě výstavy jsou všude šipky.

úterý 25.8.2015

  Tak si tak v klídku sedím doma, šiju, koukám na video, a najednou mi zvoní mobil. Teta.

  „Markét, volala mi paní z vrátnice, že jsi nepřišla na ranní!“

  Asi si dovedete představit zděšení v mém hlase, když jsem vyhrkla: „COŽE?!“

  To je tak, když vás nikdo neinformuje o změnách v pracovních směnách a vy musíte hladoví letět do práce.

  Dorazila jsem před jedenáctou, málem jsem zkolabovala, měla infarkt a pohřbila se na místě.

  Paní na vrátnici mi řekla, že nahoře to hlídá pan hlídač. Byl to ten pan hlídač, co se na mě vždycky směje, a hlídal tam nějakého pana důchodce.

  „Za celej měsíc sem nepáchne ani noha, ale jakmile tu nejste, někdo přijde,“ směje se.

  Já jsem ve svém stavu jen dopadla na židli a řekla něco mezi: „dobrý den, děkuju a omluvuju se.“

  „Jste nemusela tak hnát,“ dodal, když jsem umírala na stole.

  Pak za mnou přišla teta a řešili jsme, co se stalo. Prostě paní, co dělá směny, mi celej tenhle tejden prohodila z odpo na dopo a neřekla mi to, no.

  Pak přišel jeden starej pán. „Tady mají hlídat babky, nezestárnete tu?“ řiká při odchodu.

  Druhý pán se chtěl setkat s panem tvůrcem výstavy, bohužel, to jsem neměla jak zařídit.

  Přišli pracovníci muzea prohlédnout si prostory. Prohlížejí, prohlížejí, když najednou slyšim: „Chceš selfíčko?“

  Přišla stará paní. Dala jsem jí nahlas televizi, kterou jsem předtím ztišovala, abych nezcvokla.

  „Nemam vás přijít zejtra vzbudit?“ posmíval se mi pan hlídač při odchodu. No, tak člověka zblbnou, o ničem ho neinformujou, naženou ho do práce a pak si z něj ještě dělaj srandu!

  Mam hlad, jdu jíst!

středa 26.8.2015

  Ráno si ze mě zase dělali srandu. To už je holt můj osud!

  Před jedenáctou přišla paní, docela mladá, a v rukou měla dítě – který bylo mimochodem moc malý na to, aby umělo mávat. Prošla si to tu, pak přišel pán, co tuhle výstavu tvořil a povídali si. Pani zapsala do návštěvní knihy a odešli.

  Nějaká slečna turistka hledala Pohledy do minulosti. Tak jsem jí poslala o patro vejš.

  Přišla paní s dvěma dcerama, na pozdrav ani nekvákly.

  Přišla stará babička. Pozdravila hezky nahlas a zřetelně.

  Za půl hodiny přišel pán. „Mě se zdálo, že tady slyším kolegu,“ povídá. Pak zjistil, že je to to video.

  Pak přišla ségra a přinesla mi propisku. A jídlo. Dala jsem jí za to svoje poslední pirátský lízátko, už mam jen princeznovský.

  Ta ženská s dcerama pořád kouká na video. Už podruhý. Ok.

  Při odchodu nepozdravily.

  Sestra mi předčítá Upíra Lestata.

  Vrátila se slečna turistka, že hledá záchod, tak jsem ji tam dovedla. Byla milá, ale trochu si tu připadam jako informace.

  Přišli dva týpci z propagace – jednoho z nich znám, ale on mě asi nezná.

  Sestra napsala do knihy: „Vaše dozorkyně se mnou nechce tančit.“

 

čtvrtek 27.8.2015

  Když jsem zapla DVD, nezaplo se. Po všemožném ťukání, mačkání a skákání kolem, se mi to za tetiny asistence podařilo zprovoznit.

  Přišel pán na pohledy do minulosti, zaměstnanec muzea a pán, který tam po mém odchodu ještě byl.

  Pak jsem jela k sestře, která mi uvařila oběd a kterou moc miluju (která vůbec netrvala na tom, abych tohle napsala).

pátek 28.8.2015

  Když do totálně narvanýho trolejbusu se snaží narvat ještě ženská s kočárem... člověku dojde, že asi nebude zrovna milá. Bohužel, nikdo se neuměl vysublimovat, takže na všechny ječela. Měla jsem na sobě šaty a když mám šaty, nemůžu se chovat hrubě. Chybí mi černokalhotová síla!

  Přišli dva týpci, otec a syn. Vstupenku místo ukázání žmoulali v ruce. Proč ne. Po nich přišly dvě paní, které to vzaly pěkně důkladně – všechno si pečlivě přečetly a prodiskutovaly!

  Pak přišel postarší pár. Šest návštěvníků za deset minut? Co se to děje?

  Přišly dvě holky v mym věku – 8 lidí!

  Psychicky se připravuji na to, že za 4 dny jdu do školy.

  Na tajňačku poslouchám písničky. Na jedno sluchátko.

sobota 29.8.2015

  Asi před jedenáctou přišla rodina: pán, paní a dvě holky, který nepozdravily – to je dneska mládež.

  Před dvanáctou přišly dvě zvláštní babičky. Takhle prasáckou němčinu jsem teda ještě neslyšela.

  Je 7 minut po dvanácté. Brala bych postel.

  Přišly dvě paní, matka a dcera, a hledaly porcelán.

  To je nápad – na začátku směny si všechno sežrat a pak volat ségře, aby s něčím přišla. To vůbec nezní špatně.

  Dneska nějak nemam náladu na turisty. Příště chci do porcelánu – ten je ve věži a nikdo ho nemůže nikdy najít.

  Právě tu byli dva němci. Chtěli se mi sem nasáčkovat. Tak jsem je poslala koupit lístek. Jsem zvědavá, jestli se vrátí.

  Nevrátili.

  Přišel nějaký chlap „vtipálek“ a ženština. Nevím, co ty lidi motivuje sem chodit den před koncem výstavy.

  Byla tu holka, ptala se (anglicky), jestli je tahle výstava i v angličtině. Neni.

  Ještě předtím nějaká paní hledala jinou paní. Našla jí v porcelánu.

  Dole je shromáždění německých turistů – děsivý.

  Před půl pátou přišla pani. „Dobrej,“řiká. Dobrej, jo? To přece řikaj puberťáci, co si chtí připadat hustě dělaj ze sebe rebely. Holt drsná pani.

  Přišel chlap: „Uvidím tady něco zajímavého z interiéru jako návštěvník z Prahy?“

  Koukala jsem na něj hodně divně a hodně podezíravě.

  „Tak já asi pudu o patro vejš,“ řek a čekal, až mu to schválim. Dobře no.

  Ve třičtvrtě na pět přišly tři paní, které nejspíš znaly toho pana archeologa. Prohlížely si jeho magnetickou podobiznu, na který jsme posledně přesouvaly magnety.

  „Proč má tu plácačku?“

  „A tu Bibli má na rozkroku, jako že je panic?“

  Šla jsem jim dát nahlas video. Snad si nevšimly, že jsem bosa. Ale tak alespoň se pohybuju ladně.

  Je mi hrozná zima na nohy, mam hlad a chce se mi na záchod a chci už domů. Uáááá. A bolí mě zadek.

  Zejtra si vemu mikinu.

  Dneska tu bylo celkem 14 lidí. To je rekord!

  Pani se mě byla zeptat, kde tu máme toalety. „Jsem dneska nějak moc pila.“

  Snad nevadí, že všechny odkazuju na zaměstnanecký záchody. Když nejsou označený jako zaměstnanecký a jsou blíž.

  Tak jo, je 17:24. Za šest minut zavírá pokladna. A pokud nebudou do třičtvrtě pryč, nejspíš si na ten záchod nedojdu.

  Budu plakat. Třeba tím ze sebe dostanu tu vodu.

  Co tam tak dlouho vyrábí? Prostě prohlídnu výstavu a jdu, ne?

  Ty tři paní už šly pryč, když se zastavily u návštěvní knihy a na mě nalepený do ní zíraly. Fakt příjemný.

  Tamti dva jsou teprv v půlce?! Za pět minut je jdu nekompromisně vyhodit. Už jsou tu přes hodinu.

  Asi dvě minuty před šestou přišel pan hlídač: „Vy tu ještě někoho máte?“

  „Ještě jsou tam dva,“ řikam. Tak je šel vyhodit. Něco tam houkl a oni okamžitě mazali pryč.

neděle 30.8.2015

  Skoro hned v deset přišli dva Němci, že hledají výstavu Ladislava Sutnara. Tak jsem je poslala do zweiter Stock.

  Pár minut na to přišel postarší pán. „Chcete vidět jízdenku?“

  Nakouklo sem růžový dítě v černejch brejlích a zase zmizelo. Ok.

  Vybarvuju si omalovánky s Rákosníčkem.

  Přišli sem lidi, jestli je výstava Ladislava Sutnara nahoře. Tak jsem řekla, že jo.

  Teď vypadl v televizi na chvíli signál. Což je divný, když je to DVDčko a nikdo se jí nedotýká. To bude nějakej ghúl.

  Přišlo několik lidí, čtyři sem a dva na Ladislava Sutnara – úplně jako kdyby byl tady.

  Přišel člověk. Máchal vstupenkou kolem dokola, než mi ji konečně ukázal. A tam Ladislav Sutnar.

  „Mluvíte česky?“

  Zamyslel se. „Ne?“

  „English?“ zkoušim dál. To šlo.

  Lidi koukaj blbě na moje omalovánky.

to be continued...