burning inside [ short story ]

 Vzhlédla a uzřela svůj odraz v zrcadle. Tu bledou tvář, ty oči s černí rozmazanou okolo. Ty rty kdysi rudé, tu tvář kdysi šťastnou. Co se to vlastně stalo? Co změnilo její tvář? Její tělo, její duši...? Ne, nemohla na to přijít - prostě se to stalo. Ale proč? Proč jen se ve vlastní hlavě nemohla vyznat, ve vlastních myšlenkách - ve vlastních citech! Proč? Proč jen najednou v přítomnosti svých přátel, jež každý den vídala, musela být tak melancholicky nesnesitelná? Tak zamlklá, tak bez výrazu, tak bez emocí...navenek. Uvnitř to vřelo. Každý sotva patrný zvuk, každá vibrace, byť jen pouhá existence - to vše prudce naráželo a rozechvívalo struny zuřivosti, jež byla pod tou melancholickou slupkou držena jako ve vězení. Nebyla jí však polapena. Naopak. Stále víc a víc se na sebe těsnala, mačkala a tlačila. Proč jen nedokázala vyprchat, zmizet či odeznít? Proč jí jen a jen přibývalo po stále větším množství? Proč? Jak se jen člověk může zlobit na přátele kvůli jejich existenci? Kvůli jejich malicherným řečem a problémům? Kvůli věcem, které se neustále točí dokola, řeší se znovu a znovu už tolik let... Ach, to nesnesitelné cliché... Proč jí to dřív nevadilo a nyní se stalo obrovským problémem? Nevěděla. Tyto věci ji však neštvaly jen u přátel a blízkých, ale i u úplně cizích lidí. Proč lidé řeší takové nehorázně nedůležité věci? A když už je tedy řeší, proč s tím otravují svoje okolí? Tak tedy tohle jí vadilo, výborně, konečně našla ten problém. Avšak...nenašla řešení - tedy alespoň ne trvalé. To dočasné bylo prosté: oddělit se od skupiny, odpoutat se od nich, být bez nich - stejně po jejich přítomnosti zrovna teď vážně zrovna neprahla. I přesto, že je jako vlastní rodinu milovala... Udělala jeden velmi zásadní krok, přemístila se dozadu, až úplně na kraj skupiny. Samotnou ji překvapilo, jak najednou bylo těžké to udělat. Ale bylo to zapotřebí. Byť jen na pár dní, na dva týdny, měsíc, či na celý rok, ale zkusit se to muselo. Jinak by se mohla agrese vydrat na povrch a to by se (stejně jako Vesuv v roce 76) nedalo zastavit a už vůbec ne napravit. Ne, musela to udělat. Možná tím pár lidem trochu ublížila...ale pořád lepší, než jim pak všem ublížit hodně a navždy je ztratit. Chtěla je mít stále ráda, věděla, že za to, jak ji štvou nemůžou oni, ale její přecitlivělost na malichernost - ano, přesně to. Nemohla malichernost vystát. Když měla hodně dobrou náladu, zasmála se jí, ale to se moc často nestávalo. Takže teď už zbývalo jediné - vyřešit to. A taky docela přicházelo v úvahu vyřešit problém s určitým pocitem... Pocitem, kdy vám začne mravenčit na břiše kolem pupíku a vy máte chuť si na mo místě zarýt prsty do kůže a celou ji ze sebe servat... Pocit, kdy je vám ve vlastní kůži nepříjemně - to je teprve něco. A hlavně ten nezkrotný pocit vzít něco ostrého, hodně ostrého, a propustit krev ze svíravého prostoru žil a tepen...