černá kočka [ short story ]

 

      Jonathan prudce dýchal a jeho srdce bilo tak silně, až měl pocit, že musí být slyšet na míle daleko. Plížil se zadním vchodem malého zapadlého krámku se starožitnostmi, kameny a magickými předměty. Proč to jen udělal? Proč? Neměl k tomu jediný rozumný důvod. K tomu činu neexistoval rozumný důvod - neexistoval rozumný důvod k vraždě Sebastiana Katze!

      Ach, ten hloupý kluk s německým příjmením... Od základní školy se ani trochu nezměnil – stále samé čáry, okultismus, magie... Měl v sobě něco, čím Jonathana neuvěřitelně iritoval. Jenže ani sám Jonathan nevěděl, co to přesně je, natož chudák Sebastian. Možná ten oblak nadpřirozenosti, jenž se nad ním celý život vznášel... Jenže proč ho Jonathan zabil? Že by ze strachu? To sotva! On přeci na takovéhle věci nevěří.

      Ať už to udělal z jakéhokoli nesmyslného důvodu, měl teď na rukou Katzovu krev. Rozpačitě pohlédl na své ruce – doslova, měl na rukou jeho krev! Byla noc a všude tma, Jonathan se nepozorovaně rozběhl k městské kašně. Ponořil ruce do ledově průzračné vody, jejíž jemný proud mu pomalu omýval rudou tekutinu z dlaní. Najednou jako by se veškerá voda zbarvila do temně červené. Jonathan zděšeně odskočil od kašny a promnul si oči. Jakmile je znovu otevřel, krev byla ta tam a voda křišťálově čistá jako předtím.

      Jonathan potřásl hlavou. Asi už blouzním, povzdechl si. Proč vlastně tak strašně vyvádím? Vždyť to ani nikdo neviděl! Jen ta kočka...ta kočka... Kočka sedící na pultě mezi předměty pro štěstí. Její svítící oči... S tím pohledem okamžitě vystřízlivěl. Zasyčela. Přísahal by, že mu tím přislíbila pomstu...

      Plácl se rukou do čela. Přece se nemusím bát nějaké černé kočky! Hele, kočka... Na protější okraj kašny si přisedla kočka. Jonathanovi se sevřel žaludek. „Co po mě chceš?!?“ zařval na ni. Snažil se přemoci nevolnost zuřivostí, však neúspěšně. Jakmile se kočka naježila a její zlaté pronikavé oči se rozsvítily, nevydržel to a dal se na útěk.

      Proč jen chodil do hospody? Už nikdy nebude pít! Proč jen se mu ten hlupák připletl do cesty? V hlavě mu stále zněla jeho poslední slova: „Smaž se v pekle, starý brachu, co nemáš soucitu trochu!“ Co to mělo znamenat? Snad nějaká kletba? Ne, kletba je přeci hloupost. A Jonathan na takovéhle hlouposti nevěří. Proč se tedy tolik bojí?

      Už viděl branku od zahrady svého domu. Rozběhl se nejrychleji co mohl, poháněn strachem a špatným svědomím. Doma za sebou pečlivě zavřel všechny dveře a poté i okna.

      Myslel si, že až sebou plácne do měkké postele, bude mu líp. Jenomže úleva nepřicházela. Bylo mu čím dál hůř. Z právníka na vraha – jak se jen teď může sám sobě podívat do očí? Přemýšlel. O tom, co bylo, co je, a co bude. Opil se a zabil bývalého spolužáka. Je vrah. A to už se nezmění. Po dlouhém přemítání o událostech dnešní noci konečně usnul vyčerpáním.

      Tma. Nikde nikdo. Nic netušící Jonathan stojí sám na ulici. Za zády uslyší slabý šelest. Otočí se a spatří mírumilovně vyhlížející černou kočku. Jen co se však sehne, aby ji pohladil, kočka zaprská a vrhne se na něj. Drápy ryjí do kůže... Krev odkapává... Pálivá bolest....

      Jonathan se prudce posadil a splašeně dýchal. Byl to jen sen, byl to jen sen... Ale ta bolest...byla tak pravá...jako bych... Předloktí ho stále pálila. Bylo to jen psychikou nebo...?  Rychle pohlédl na své ruce. Zalapal po dechu. Nemohl tomu uvěřit. Po předloktích se mu táhly dlouhé krvavé šrámy. Nedokázal to pochopit. Jak? Pohlédl na okno. Bylo dokořán otevřené. Ale vždyť jsem ho zavíral!

      Jonathan neměl ponětí, co dělat. Byl k smrti vyděšený a měl pocit, že zanedlouho zešílí. Všechno to bylo tak absurdní! Nejlepší asi bude vyjít mezi lidi. Co takhle do práce? Když bude s někým jiným, nemělo by se mu teoreticky nic stát. Alespoň co se týče koček.

      Protože se po příchodu v noci nepřevlékal, ani teď se s tím nezdržoval, a co nejrychleji vyběhl ven před dům a pak do auta. Už svítalo. Jonathan nastartoval a vycouval na silnici. Hlavně opatrně řídit. Avšak ať se snažil jak chtěl, nedokázal potlačit nával myšlenek, vzpomínek a pocitů, a tak se znovu poddal přemýšlení.

      Proč zrovna kočky? Ach, samozřejmě. Když Katze zabil, seděla na stole jeho kočka. Že by to byla stále ta samá kočka? Snažil se přesně rozpomenout, jak Katzova kočka vypadala... Bohužel se mu to nepodařilo – nejspíš měl tehdy až příliš zastřenou mysl alkoholem. Ale i tak mu to připadalo hrozně dávno...

      To bude tím šokem. Určitě. Je přece hloupost, aby se mu vážně chtěla pomstít kočka. Musel se zasmát. Vždyť je to přece absurdní. Za pár dní to bude pryč, ani se nenaděje.

      Ale co když ho zavřou? Ne, nikdo na to nemůže přijít. Probodl ho a nůž... Ne! Nůž mu nechal zapíchnutý v hrudi i s otisky svých prstů. Horší už to být nemůže! Musí se vrátit a zničit důkazy dřív než bude pozdě!

      Prudce trhl volantem doleva, aby mohl otočit auto. Dupl na plyn a plnou rychlostí se hnal zpět. V hlavě mu vysela jediná myšlenka: Být tam dřív než policie. Nemyslel na nic jiného a nervozita v něm narůstala. Dokonce se začal i kousat do rtu.

      Tu se mi cosi černého mihlo přes cestu. Jonathan vytržený z myšlenek strhl volant doprava, ale pozdě si uvědomil, kolik ho tato chyba bude stát. Vpravo totiž nebylo nic jiného než hustý les. A jeden ze stromů byl teď přesně proti Jonathanovu autu. Za ten kratičký okamžik zbývající do srážky si Jonathan nestihl pomyslet nic než: Je to jen sen nebo má smrt? Pak se ozvala hlasitá rána, jak se kapota auta slisovala o kmen mohutného stromu. Všechna skla se vysypala a z okénka řidiče vypadla Jonathanova zkrvavená ruka.

      Černá kočka ladně přistoupila k jeho tělu. Pohlédla na mrtvolu, odfrkla si a s tlapkami zmáčenými Jonathanovou krví odkráčela pryč. Vítr skučel, snad jako by říkal poslední slova jejího majitele. Smaž se v pekle, starý brachu, co nemáš soucitu trochu.

      Kočka vyskočila na větev vedlejšího stromu. Mňoukla, vítr jí pročísl srst a černé zmačkané auto se ztratilo v hlasitém výbuchu a plamenech.