hra s ohněm [ short story ]

 

  Bylo krásné slunné odpoledne. Vítr nefoukal, loď se klidně kolébala na vlnách a námořníci vystavovali ošlehané tváře slunečním paprskům. Jeden z nich, stojící opodál, však ve sluneční záři nalezl zcela jiné využití. Pomocí zvětšovacího skla ve své dlani popoháněl paprskem světla drobounkého mravence, jež se zoufale snažil uprchnout lidské krutosti. Námořníkovi se po tváři rozléval škodolibý úsměv.

  „Rogere Beckette,“ zvolal jeden z důstojníků. „co to tam zase děláte?“ Rogerovy povadly koutky úst a rychle schoval kus skla do kapsy.

  „Nic, pane Stevensi,“ řekl s naprosto vážnou tváří. Důstojník se ušklíbl.

  „Takže když nic neděláte, jistě byste uvítal nějakou činnost. Co takle výpomoc v kuchyni? Řekl bych, že škrabání brambor je přesně práce pro vás.“ Nešlo si nevšimnout jiskry, jež se při pronesení těchto slov objevila v jeho očích. Roger spolkl několik hrubých slov a odpověděl: „Rozkaz, pane!“

  Důstojník jen zakroutil hlavou a už hnal do práce několik dalších námořníků. To ale Roger už nestihl zaznamenat, jelikož byl na cestě do kuchyně. Uvnitř seděl lodní kuchař s kýblem brambor a ledabyle po jednom z nich přejížděl nožem. Jakmile spatřil Rogera, radostně mu vyšel naproti.

  „Kamaráde,“ začal. „už jsem se bál, že budu muset tuhle kopu oškrabat sám!“

  „Neboj se, Jacku,“ pousmál se Roger. „přistižen při činu, jako vždy.“

  „Že ty si nedáš pokoj – jednou určitě podpálíš celou loď!“

  „Ale prosímtě,“ zasmál se Roger Beckett kamarádovým obavám a dal se do práce. „Tahle krásná fregata přece něco vydrží.“

  „Dobře, loď možná jo, ale druhej důstojník Stevens tak pevný nervy nemá.“

  „Vždyť jsem toho zase tolik nepodpálil,“ obhajoval se Beckett.

  „Jasně, jen prostěradlo,tři sudy, jednou dokonce i stěžeň...“

  „Dobře, dobře, ale to byla nehoda!“

  „Ty sám seš jedna velká nehoda! Uvědomuješ si vůbec, že za další průšvih tě už nemaj kromě vyhazovu jak jinak potrestat? Vždyť máš nejnižší hodnost na lodi, pak už rovnou letíš přes palubu!“ Roger se však jen smál.

  „Co by se asi mohlo stát tak hroznýho, že by mě za to vyhodili? Žádný strachy, kámo, vždyť mě znáš,“ řekl s pohledem stále upřeným na bramborech. Teď už se zasmál i Jack. „No právě, že tě znám!“

- - -

  Večer, po celodenní práci, se Roger vydal pozhasínat světla na palubě. Nejraději by je i rozsvěcel, jenže všichni na lodi moc dobře věděli, jak miluje oheň a plameny, tudíž mu v této činnosti zrovna dvakrát nedůvěřovali.

  Roger se jim ani moc nedivil – mnohdy ho slýchali básnit o hořících plachtách, ráhnech a stěžních. Samozřejmě, že si sám nepřál uhořet nebo upálit někoho jiného, ale pohled na velká plavidla v plamenech mu připadal až podivuhodně okouzlující. Nikdo na palubě tuto jeho zálibu nepodporoval a důstojníci ji přímo nesnášeli – obzvláště Stevens. Nebylo divu – kdo by chtěl na palubě žháře?

  Roger se pousmál. Olízl si palec s ukazovákem pravé ruky a zhasl tak poslední svíčku na horní palubě. Spokojen přenechal jednoho z dělmistrů povinnostem a sám se vydal do své kajuty. Uvnitř vypadala na vlas stejně, jako když ji opouštěl – rozestlaná postel, poházené věci, permanentně hořící svíce...

  Roger se ničím nezdržovat a rovnou přešel k nočnímu stolku. Otevřel šuplík, vytáhl racčí brk, lahvičku inkoustu a stoh ohořelých papírů. Papíry byly celé popsané, pouze na jednom zbylo ještě trochu místa. Roger Beckett otevřel lahvičku, obarvil špičku pera modrou tekutinou a dal se do psaní. Tento deník si psal již od svého nástupu na loď a opravdu ani jeden den zápis nevynechal.

  „Takže, devatenáctého července,“ předříkával si. „Dnes jsem jako každý třetí den vytřel všechny kajuty na lodi – těžko uvěřit, že mě stále překvapuje, co všechno si moji druhové námořníci skladují pod svými postelemi. Upřímě, nemám tušení, jak si George propašoval na loď tu obří ještěrku, ale doufám, že věděl, co dělá. Kdyby ta potvora vyrostla ještě jednou či dvakrát tolik, klidně nás všechny sláduje k večeři.“

  Zasekl se, jelikož mu došla psací plocha. Musí dát opálit další papír. Tohle vážně nesnášel – při té nejlepší myšlence ho musí přerušit nedostatek místa k jejímu zapsání. Zamyslel se. Proč tedy neopálit několik papírů navíc? Usmál se. Že ho to nenapadlo dřív!

  Znovu zalovil v šuplíku a vytáhl několik čistých, ohněm neposkvrněných papírů. Pečlivě je srovnal a opatrně nechával plamen svíčky olizovat jejich pomačkané okraje. Najednou ho začala bolet hlava. To bude asi z toho slunce, pomyslel si.

  Papíry už hořely. Roger je rychlými pohyby ruky uhasil a poté nechal doutnat. Zadíval se do šedého kouře a nechal si myšlenky volně plout v hlavě. Přemýšlel o dnešním dni, minulém týdnu, uplynulých letech, až začal přemítat o celém svém životě.

  Do reality ho vrátil náhlý pohyb v kouřovém oblaku. Pozorně se na něj zadíval. Zdá se mu to nebo opravdu vidí...člověka? Na rukou mu okamžitě naskočila husí kůže. Postava se stále přibližovala a zvětšovala, až nakonec vyskočila z oblaku ven a z dýmových chomáčků se seskládala do hmotné podoby.

  Roger se právě díval do tváře postaršímu muži v černém vybledlém hávu, s neoholenými vousy na tvářích a bradě a s polodlouhými šedými vlasy. Pohlédl mu do očí. Jeho duhovky jako by byly z kouře...pohyblivé chomáčky dýmu jako by běhaly po jeho očích... Roger ten pohled dlouho nevydržel a tak se raději zaměřil na muže jako takového. Kde se tu jen vzal?

  „Můj původ znát nepotřebuješ – prozatím.“ Roger zalapal po dechu. Umí snad číst myšlenky?

  „Lidská mysl je mi uzavřená, ale ze zkušeností dokážu odvodit, na co myslíš – všichni reagujete stejně.“

  „Ja-jací všichni?“ vykoktal ze sebe Roger.

  „Všichni. Každý se se mnou jednou setká.“

  „Takže i posádka této lodi?“ podivil se Roger. Co je ten chlap zač?

  „No samozřejmě! Tahle loď už měla tolikrát namále... Dokonce i kvůli tobě,“ ukázal na Rogera prstem.

  „Mě?“

  „No samozřejmě, ty žháři. Jak jsi tehdy podpálil ten stěžeň – už jsem byl na cestě k vám.“

  „Jakto, že všechno tohle víš?“

  „No...protože to vím.“

  „Co jsi zač? Nějaký anděl?“

  Muž se uchechtl. „Ano, něco takového.“

  „Dokaž mi to,“ vyzval  ho najednou Roger.

  „Cože?“ zarazil se muž.

  „Chci abys mi dokázal, že jsi opravdu ten, za koho se vydáváš. Svedeš to snad, nebo ne?“ Roger měl co dělat, aby si udržel pevný hlas a neústupný výraz v obličeji.

  „No samozřejmě.“

  „Tak... ještě mi předtím pověz, jak se jmenuješ – pokud to tedy není tajemství.“ Roger doufal, že mu jméno cizince alespoň trochu pomůže. Muž se však zamyslel.

  „No...námořníci mi často říkají Davi.“

  „Aha. Já jsem Roger, Roger Beckett,“ představil se na oplátku Roger a podal cizinci ruku.

  „Já vím.“ Po tváři se mu rozběhl křivý úsměv. V okamžiku, kdy muž popadl jeho nabízenou ruku, se pod Rogerem jako by propadla podlaha a on se vznášel v nikde nekončící temnotě. Pokusil se vykřiknout, ale najednou mu vyschlo v krku. Pevně zavřel oči.

  Když je otevřel, ocitl se v kajutě svého přítele Jacka. Lodní kuchař poklidně pochrupoval pod tenkou dekou a neměl ani zdání o tom, co se vedle něj děje.

  „Jak – jak,“ Roger nemohl popadnout dech.

  „Jak jsme se tu ocitli? To je prostá teleportace, mladý hochu, typický způsob přemisťování se pomocí myšlenky.“ Roger byl příliš zmatený, než aby dokázal pokládat další otázky.

  „Jack Raddison, lodní kuchař již po čtrnáct let. Bude mi obzvlášť líto pro něj za ty tři roky přijít.“

  „Cože? Co se stane za tři roky?“ zděsil se  Roger. Davi se však jen sladce usmál.

  „To pro tebe už není důležité. Ale jsem si jist, že by tě jeho smrt zasáhla stejně, jako jeho zasáhne ta tvá.“ Ten muž mluvil v hádankách, jasných i nejasných zároveň. Proč jen Roger nedokázal normálně myslet?

  „Nuže, přesuneme se, co říkáš?“

  Než stačil mladý námořník odpovědět, znovu pocítil pád do temnoty a následně se před ním objevilo širé moře. Zamrkal. Rozhlédl se okolo. Zjistil, že se nacházejí na horní palubě, kus od nich seděl o stěžeň opřený dělmistr, jež měl dnes v noci hlídku.

  „Běda ti, jestli spíš, Williame!“ zvolal Roger očekávajíc prudký výskok a paniku ze strany svého kolegy. Nestalo se však nic.

  „Haló!“ zkusil to znovu.

  „Marná snaha,“ poznamenal Davi a pustil Rogerovo rameno. „neslyší tě.“

  „Ale jakto?“ nechápal Roger.

  „Ty máš ale otázky,“ odbyl ho Davi a pokračoval. „William Connor, dělmistr. Má starou a nemocnou matku doma v Londýně. Škoda, že už se nikdy neshledají.“ Udělal pauzu, snad jako okamžik ticha na znamení úcty.

  „No nic, půjdeme dál,“ řekl ještě dřív, než mu Roger stačil položit další otázku.

  Dále měl Davi na programu kajutu důstojníka Stevense. Ten místo spánku dělal něco, co by od něj Roger snad nikdy nečekal – plakal. Plakal a zíral při tom na zlatý medailonek, jež pevně svíral v dlani.

  „Ano, ano, samozřejmě. Liam Stevens, druhý důstojník. Před pár měsíci mu zemřela žena, stále se z toho úplně nevzpamatoval.“ Roger nebyl schopen slova. Musel několikrát polknout a odkašlat si. Nikdy ho nenapadlo, že hnidopich a pedant jako Stevens, by mohl někdy brečet.

  „To... to jsem netušil,“ vysoukal ze sebe.

  „Stejně jako celá posádka – s tímhle se člověk nechlubí na potkání,“ podotkl Davi. „No, zítra jich takhle bude nejspíš vypadat víc.“

  „Co? Jak to myslíš?“

  „Tobě to stále ještě nedošlo, že?“ Roger nevěděl, co na to říct a tak nechal Daviho, aby pokračoval. „Zjevím se ti, zrovna když si hraješ s ohněm, vím spoustu informací o tobě, o celé téhle kocábce, umím se přemístit pomocí myšlenky... Dokonce mi někteří říkají Davi...“ udělal pauzu, snad aby si Roger mohl vše urovnat. Tomu to najednou docvaklo.

  „Davi... Davi Jones! Můj bože! Říkals přece, že jsi anděl!“

  „Ano, jsem. Jsem anděl smrti. Mořští vlci mě často a rádi ztotožňují s tím zabijákem Jonesem, i když vlastně nemáme nic moc společného.“

  „Ale máte!“ vykřikl Roger rozhořčeně. Anděl smrti se na něj zkoumvě podíval a vyzval ho, aby pokračoval. „Oba berete životy!“

  „Já že beru životy?“ zasmál se anděl. „Vždyť ty sám ses o ten svůj připravil.“

  „Cože?“ zděsil se Roger.

  „Ale prosímtě, neříkej mi, že je má vina to, že sis opaloval štos papírů v malé uzavřené místnosti a nadýchal se kouře.“

  „Co...“ vydechl Roger. Najednou mu to všechno začalo zapadat do sebe. Tak proto se mu anděl smrti zjevil – protože umíral. Než to však stačil více rozebrat, anděl se s ním znovu přemístil – tentokrát zpět do Beckettovy kajuty. Ale nebyli tam tak úplně sami – na zemi ležel nějaký muž a dusil se. Byl to Roger!

  „Ach, jak smutné. Samozřejmě tě čeká náležitý pohřeb, neměj strach.“

  „Cože, ale já - “ Anděl smrti však jeho protesty utnul.

  „Slyšíš? Už přichází první zbytečná pomoc.“ A opravdu. Námořníkovo zběsilé kašlání přivolalo kuchaře spícího ve vedlejší kajutě. Jack se dunivými kroky přihnal ke kamarádovu tělu, udupal doutnající papíry a vytáhl Rogera ze smrtelného kouře. Několikrát ho praštil do zad. Postava anděla najednou začala poblikávat.

  „Co se to děje?“ vyjekl Roger.

  „Měl jsi štěstí,“ řekl muž bez sebemenšího náznaku emocí. „Ale pamatuj, nevidíme se naposledy.“ Jakmile to dořekl, Roger se rozkašlal a najednou se ocitl v Jackově náruči s očima slzavýma od nepříjemného kouře.

  „Rogere!“ vykřikl Jack a přítele objal. „Už jsem myslel, že je po tobě.“

No, to já taky, pomyslel si Roger.

  „Já říkal, že se ti to jednou vymstí,“ pokračoval kuchař. Roger se konečně dostatečně rozdýchal, aby mohl promluvit.

  „Neboj, Jacku. Moje hrátky s ohněm nadobro končí...slibuju.“