Lodní deník kapitána Lordana // old pieces //

 

LODNÍ DENÍK KAPITÁNA LORDANA

 

Markéta

Čechurová

 

KAPITOLA 1

 

   ‚‚Zvedněte kotvu! Napnout plachty! Podívaná byla hezká, ale teď vyplouváme směrem Tortuga!‘‘ řval Henry Lordan na svojí posádku - teda alespoň na její zbytek, poněvadž při poslední bitvě se Španěly poněkud zřídla. Bylo tedy pro každého práce navíc. Téměř každý při plnění úkolů brblal a tvářil se kysele. Ale vždy věděli, že to jinak nejde.

  Před pár hodinami doslalo kravatu z konopí několik nezkušených pirátských nováčků, kteří se také snažili vypátrat skrytý poklad Williama Kidda, kterého Lordan neměl nikdy zrovna dvakrát rád - všechny ty jeho privilegia s korzárskou licencí…Koho by to neštvalo? Prostě ho neměl rád.

  To se však nedalo říct o jeho pokladech. Jeden z nich měl být zakopaný na ostrově Mauritius, který prý měl být jedním z největších. Tohle bylo něco, co Lordana pohánělo dál. Poklady byly jeho vášeň, moře a loď jeho láska a vítr mu byl vždy bratrem. Vždy mu přáli. Ale posledních pár týdnů tomu nebylo tak, jako posledních 32 let jeho života.

 

  Byl na moři vlastně od narození, a oba jeho rodiče byli skvělí piráti a vychovali z něj nejlepšího bukanýra ve zdejších vodách – prostě piráta každým coulem.

  A Lordan se tam měl v plánu vydat, ale až po krátké návštěvě Tortugy. Proč? Chtěl nabrat posádku a pak najít jednoho starého známého ne/přítele. Koho? To až za chvíli.

  Po čtyřech dnech namáhavé plavby dorazili konečně do nechvalně proslulého ráje pirátů.

 

 

Lordanova vlajka

 

     8.července 1718

 

 

  Dorazili jsme do Tortugy.

  Doufal jsem, že tady najdu pár šílenců, kteří by byli ochotni se přidat k mojí posádce – a taky jednoho starého známého. A to Edwarda Teache, nechvalně proslulého piráta, známějšího pod přezdívkou Černovous.

  Stejně jako Kidd má hodně pokladů a já myslím, že skrývá něco moc důležitého, co mu v poslední době pomáhá v úspěšnosti, loupení, drancování a také v unikání. Jistě, jsou tací téměř všichni bukanýři, jejichž jméno je na seznamu pekelných hříšníků, ale…

  Já o něm něco vím. Znal jsem ho, už když s pirátstvím začínal. Byl to neskutečný nemehlo a jak roky plynuly, moc se to nelepšilo, na rozdíl ode mě – já byl nejproslulejším a nejobávanějším bukanýrem své doby. Jednoduše řečeno – obzor byl můj.

  Ale pak Teach nějakým zázrakem zesílil, narostl mu černý plnovous a už to nebyl smeták Eddie, ale kapitán Černovous. A najednou jsou za jeho hlavu nejvyšší odměny.

  To nemohlo být provedeno čestně – ani podle pirátských měřítek. Chci získat svou slávu zpět, a

proto potřebuji najít Černovouse, zabít ho a stát se znovu tím, kým jsem byl – a stále jsem, ale nikoho to nezajímá!

  Doufal jsem, že ho najdu tady, ale zdá se, že jsem cestu do největšího shromaždiště pirátů podnikal zbytečně. Jasně, přibylo mi do posádky pět mužů, ale i když se každá ruka hodí, nejradši bych je tu nechal, protože stejně myslím, že nepřežijí ani první týden na moři. A když jo, tak jen tak tak. A navíc tu Černovous není. Moji muži sice stále ještě prohledávají i nejzašitější kouty Tortugy, ale já nejsem tak naivní, abych ještě věřil, že ho najdou.

  A proto potřebuju spojence. Mocného spojence, který by věděl o Černovousově nedávné minulosti víc, než já sám.

  Ale kde někoho takového najít?

 

 

Edward Teach, známý jako Černovous

 

KAPITOLA 2

 

  V ten den dorazil Lordan se svou lodí a posádkou do Tortugy. Bylo tam hodně pirátů, bukanýrů, korzárů, mořských vlků… no prostě všech co se rozhodli po dlouhé době na moři navštívit pevninu, a té menšiny lidí, co tu bydleli.

Bylo tu hlavně hodně francouzů, kteří si před staletími tento Želví strov vydobyli od Španělů a pak ho zase ztratili…ono je to takové zamotané. O Tortugu se vlastně tahají pořád, takže se tu našli samozřejmě i Španělé, kteří se nebáli rozpoutat nějakou šarvátku, strkanici či bitku. A k tomu tu bylo i dost Angličanů, Jamajčanů, Portugalců i Američanů.

  Ale i přesto – stejně jako většina bukanýrů měl Lordan toto místo velmi rád. Stejně tak jako jeho posádka, která ho nazývala Městem neřestí, nebo také Zlým městem – samozřejmě v tom pro ně dobrém slova smyslu. A dokonce si pro něj společně s Lordanem vymysleli píseň, která jim pomohla přetrpět těžké a hořké časy, a nebo si ji zpívali nebo broukali jen tak pro povzbuzení či potěšení.

  Lordan byl skvělý kapitán a jeho posádka to věděla a vážila si toho. Už od útlého dětství projevoval vlohy pro pirátství a hodně bukanýrů tvrdilo, že se pro pirátství narodil. I on sám tomu věřil a rád to o sobě dával všem vědět.

  Málokdo by to dnes řekl, ale jako malý chlapec měl Lordan za svůj vzor Henryho Averyho, po němž také dostal své křestní jméno, a kterého také moc dobře znala celá jeho rodina a přátelila se s ním.

 

9.července 1718

 

  Jak jsem předpokládal, v Tortuze jsme selhali.

  Posádka i já jsme prohledali, co se dalo, každý hostinec, dům, krčmu, uličku, dokonce i celý přístav a všechny lodě v něm. A tak, jsem dospěl k závěru.

  Černovous tu není. Mám sice pár typů, kde by mohl být, ale myslím, že musí být na místě, o kterém já nemám ani tušení.

  Až ho najdu a zajmu, tak ho zabiju. Zatím ještě nevím jak, ale myslím, že až přijde příhodný okamžik, správná možnost jak ho usmrtit a odhalit jeho tajemství.

  Ale stejně pořád potřebuju toho spojence, kterého bych možná mohl také najít zde, protože je mi jasné, že Teache sám nevypátrám, jelikož toho o něm z jeho nedávné minulosti nevím dost.

  Ale přijdu na to.

  Tím jsem si jist.

 

 

KAPITOLA 3

 

  Ten den neměl Lordan chvilku klidu. Černovous byl kdovíkde a on ho hledal a nenašel. Také věděl, že potřebuje spojence. A toho hodlal nalézt také tady v Tortuze. A to Jack Rackhama, nebo-li Kartounového Jacka.

  Lordan by to nikdy nepřiznal, ale obdivoval Rackhama za jeho vynalézavost a kreativitu, navíc se mu líbila jeho vlajka. Bílá lebka v černém poli, pod níž se kříží dvě šavle. Šavle byly jeho nejoblíbenější zbraně. A zvláště ta jeho šavle. Ocelová čepel ostrá jen z jedné strany, jemně prohnutá, velmi ostrá a docela lehká. Pozlacená rukojeť byla dokonale vyvážená s čepelí a chránila prsty před údery soupeře. Jo, zbraň se musí umět vybrat. Ale to jsme odbočili od Rackhama.

  No, Lordan doufal, že se dozví nějaké novinky nejen ohledně Teache, ale i ostatních pirátů. Vždy se totiž hodí mít alespoň kapku přehled o tom, co se děje. Rackham měl vždy o všem přehled a to se často týkalo soukromí a tajemsví, které se téměř každý snažil tak zoufale utajit. Ale Rackhamovi nic neuniklo, proto se nevyplatilo ho pomlouvat, snažit se ho napálit nebo vlákat do pasti.

  A proč by měl Lordanovi něco říkat? Byli dobří přátelé a už několikrát spolu kuli pikle na své společné nepřátele, tak proč by mu nepomohl i tentokrát?

 

 

10.července 1718

 

  Našel jsem ho.

  Našel jsem Rackhama. Kde? V jedné staré zapadlé hospůdce obývané snad jen krysami a chuligány, slušného piráta jako v centru Tortugy, aby pohledal. Seděl tam tiše v koutku, pohledem zabodnutým do své flašky rumu.

  Chvíli mi trvalo, než jsem ho poznal, hodně se změnil od doby, kdy jsem ho viděl naposled. Přisedl jsem si k němu a zíral na něj. On však nevzhlédl. Pozdravil jsem ho a oslovil jeho příjmením. Zvedl hlavu, pohlédl na mě. V jeho očích se už nezračilo sebevědomí a touha, jako za starých časů, byla tam jen lhostejnost nad níž vévodilo povytažené obočí.

  A pak to začalo. Monstrózní vlna sebelítosti. Neposlouchal jsem ho, nezajímalo mě to. Nikdy jsem nikoho nelitoval a rozhodně jsem s tim nechtěl začínat, a už vůbec ne u něj.

  Když konečně sklapnul poklop, zeptal se mě, proč jsem přišel. Vyklopil jsem mu celou tu historku o Teachovi a zeptal se ho na nějaké novinky. Nevím, jestli mě poslouchal nebo ne, ale upřel na mě ty svoje mrtvý světla a já najednou věděl, že nic neví. Byla z něj obyčejná suchozemská troska.

  Ani jsem se nemusel ptát, jak se z něj stalo tohle, přesněji řečeno jsem věděl, jak to bylo. Tak, jak to bývá vždycky. Vzpoura, procházka po prkně nebo vysazení na ostrově, zázračné přežití a bum - kámošíš se jenom s rumem. Tak už to holt chodí. Jen jsem pomalu přikývl, vstal a odešel.

  Tak, moje naděje se menšily. Stál jsem před hospodou a díval se do dálky, když se za mnou objevil Rackham a řekl, že by možná věděl o někom, kdo o Černovousově tajemstvích ví dost na to, aby mi pomohl.

  Měl podmínku. Chtěl se za ním plavit se mnou, chtěl být součástí mé posádky, chtěl být zase mořským vlkem, jako za starých časů.

  Nebránil jsem mu. Chtěl jsem to jméno. A v tom ho vyslovil. Černý baron.

 

 

Jack Rackham, známý jako Kartounový Jack (Calico Jack)

KAPITOLA 4

 

  Tu noc vyplula loď Černá Kotva z Tortugy. Její kapitán si pobyt zde vůbec neužil. Samá honička, souboj, obavy… Na jednoho to je prostě moc. Přibyl jim nový člen posádky. I přes to, že nečekal žádné významné postavení ani výhody, překvapilo ho, že mu kapitán dal na starost vytírání a navíc s ním zacházel jako s běžným kajutovým plavčíkem, po pirátsku smetákem. Ale nestěžoval si.

  Věděl, jak to s ním kapitán myslí. Když spadl až na dno a konečně se dokázal uráčit k tomu, že se odrazí, měl by začít pěkně od podlahy. Možná to časem zase dopracuje na kapitána. Pokud ho teda nechytnou a nezatančí si se starým Jackem Ketchem. I Lordan už dostal nabídku k tanci, ale to už je dlouho. Jack Ketch však nezapomíná. Bylo hodně těch, co si mysleli, že tanci s ním uniknou a někteří opravdu unikli, ale později si je stejně buď vzal Davi Jones, nebo prostě zemřeli v boji, nepozorností nebo stářím(to nikdo).

  Jedno z toho čekalo i na Lordana, Rackhama a k Lordanově potěšení i Teache. Samozřejmě existovali různé pohanské návody a rituály na nesmrtelnost, ale vždy byli buď moc složité, nebo potřebovali ještě nějakého blázna, který by se obětoval, nebo byly jednoduše tak trochu divné.

  Přesto se někteří korzáři nevzdávali a stále hledali co nejjednodušší cesty za zlatem a nesmrtelností.

 

 

11.července 1718

 

  Tak, Rackham je v mojí posádce. O tom si hodně pirátů může nechat jen zdát a někteří ani to ne.  

  Na přelomu včerejška a dneška jsme vypluli s mou fregatou, Černou kotvou, z Tortugy. Míříme na širé moře, najít Černého barona. Ale ještě se stavíme v Port Royal, zjistit o něm nějaké informace a z toho odvodit místo, kde by se mohl nacházet.

  Nikdy jsem toho týpka neměl rád. Nevím, čím si tu přezdívku mohl zasloužit, protože jako baron se zrovna nechoval. Byl to ten nejhorší pirát jakého jsem kdy měl tu smůlu potkat. Ze začátku jsem v něm chtěl mít spojence jako v Rackhamovi, Englandovi, Morganovi, Readové a dalších.

  Ale on o mé přátelství zjevně moc nestál a nebál se to dát najevo. Časem se mi hnusil čím dál víc a zítra se s ním znovu setkám. Nemám z toho ani nejmenší radost, ale Rackham tvrdí, že Baron toho hodně ví. Ne, že bych mu nebo jeho tvrzení nevěřil, ale přesto jsem se v hloubi duše (pokud teda ještě nějakou mám) obával, že se z něj stala živá mrtvola a že začal pít.

  Tohle je jeden z mála případů, kdy si přeju, abych se mýlil.

 

KAPITOLA 5

 

  Další noci dorazila do Port Royal fregata s nápisem ‚‚Black Anchor‘‘ na boku. Posádka byla tichá a vyčerpaná. Od minulé noci se vůbec nezastavili. Teď jim dal kapitán volno a vydal se spolu s  Rackhamem prohledávat místní hospůdky.

  Ptali se snad všech co potkali, ale skorokaždý jim řekl něco jiného. Nejvíckrát však odpovídali, že hledá Kiddůl poklad na Mauriciu. Další z Lordanových cílů.

  Jak to ten ničema mohl vědět? Vždy mu dělal naschvály (a Lordan mu je samozřejmě oplácel ještě většími), ale něco takového? To je dost i na korzárská měřítka.

  Tohle skončí smrtí. A Lordanovi bylo upřímě jedno čí. A tak se někdy kolem poledne vydali na Mauritius.

 

 

23.července 1718

 

  Myslel jsem si, že v tuhle dobu už bude Bartholomew Roberts – nebo také Černý baron – poražen a já budu kopat zlaté poklady Williama Kidda. Ale co čert nechtěl, vlny jsou rychlé a velmi vysoké a nedá se po nich plout.

  Posádka začíná panikařit. Nevíme, kde jsme, ztratili jsme kurs i směr. Nevíme kudy kam. Vlny neustávají. Všichni jsme promočení a utahaní. Ani já nedokážu klidně spát.

  Za chvíli půjdu prvního důstojníka vystřídat u kormidla. Nevím, jak dlouho ještě vydržíme. Zásoby máme velké, vydrží dlouho, ale jednoho dne přece jen dojdou. Nevím co dělat, nemůžu náš směr ovládat, vše řídí vlny a vichřice.

  Já jen mohu zabraňovat v potopení lodi, snad se mi to stále bude dařit. Ta proklatá bouře musí přece skončit! A až se tak stane, už mi nic nezabrání v zabití Teache, Robertse a získání nekonečného bohatství Kiddova pokladu.

 

 

5.srpna 1718

 

  Kdy už ta proklatá bouře skončí?!?

  Zásoby se začínají tenčit, hlavně rumu není nazbyt. Všichni jsou vyčerpaní ať už fyzickou silou, či zoufalstvím. Jeden můj zbrojmistr dokonce skočil přes palubu, nejspíš už nevydržel ten nátlak a trochu mu ruplo v bedně. Nestihl jsem ho zachránit, okamžitě zmizel pod hladinou.

  Nikdo ho sice nechtěl v jeho osudu následovat, ale bohužel byli ještě dva tací, kteří se zhroutili a rozhodli se, že své trápení ukončí. Já říkal, že ta líná čeládka z Tortugy nic nevydrží, i když musím uznat, že jsem čekal, že odpadnou daleko dřív.

  Posádka ztrácí sílu a někteří pomalu i naději. Já stále věřím, že ta bouře přestane, my se zachráníme a doplujeme na Mauritius. Musím jim to stále připomínat. Říkat jim, aby mysleli na Kiddův poklad, který čeká na Mauriciu a jim to kupodivu dodává sílu a pohání je to dál.

  Kéž by to šlo tak lehce i se mnou. Mám takovou špatnou vlastnost, a to, že nedokážu obalamutit sám sebe. Jasně, stále věřím tomu, že se na Mauricius dostaneme, ale moje naděje je den ode dne slabší. Sem tam se totiž mihne obava: Co když tu skupinu chlapů, co mi důvěřuje a vkládá mi svůj život přímo do rukou, zklamu?

  To by byla hrůza. Nejen pro to, že mi na nich záleží, ale i kvůli tomu, že by mě nejspíš zabili, nebo někde vysadili a zvolili by si jiného kapitána. A pak by odpluly do dálek na mojí lodi, která by pod velením kteréhokoli z nich moc nevydržela. Pracujou skvěle, ale kapitánování bych jim za nic nesvěřil.

  Snad by k tomu nemělo dojít.

 

 

 

 

18.srpna 1718

 

  Pohanští bohové mě prokleli!

  Dohání mě snad všechny mé zločiny? Ptát se ‚‚Co jsem komu udělal?‘‘ by v mém případě zrovna nepomohlo. Jsem pirát. Narodil jsem se pro to. Takže, ta otázka by byla poněkud zbytečná, protože já vím, co jsem dělal, co dělám a co budu dělat. Nemůžu si pomoct, prostě se musím smát – nevím proč, prostě mi to přijde usměvavá myšlenka, ptát se, co jsem komu udělal.

  Jistě, nebyl jsem vždy jen kruťas, a sem tam nějaké to milosrdenství a přivřené oko nad drobnou nehodou mi zařídilo přízeň posádky. Škoda, že ne taky bohů. Ani nevím, jaké náboženství vyznávám – nejspíš žádné. A ani žádné vyznávat nechci.

  Pořád se mi zdá, že to štěstí co jsem měl celý život v uplynulých dvou třech měsících, nějak došlo a nahromadila se mi smůla, které jsem se tak skvěle vyhýbal.

  Musíme se z téhle šlamastyky vyhrabat, a to co nejdřív. Několik členů posádky je v bezvědomí uloženo v podpalubí, a to hned z několika důvodů. Znáte to, vlna vás téměř rozmlátí o loď. nějakej chytrák vás vezme trámem po hlavě (fakt nechápu jak to ten tesař dokázal), nebo se prostě zamotáte do lanoví a mlátí to s váma ze strany na stranu. A jak se tak houpete a nemůžete řvát, neboť se u toho kapku přidušujete, ostatní si vás při bouři ani nevšimnou, načež se začnete srážet s ostatními, kteří okamžitě padnou k zemi jako kuželky. Nechtěl bych být v roli našeho ranhojiče.

Jak vidno, je tu blázinec. Avšak, není se čemu divit, vlny s Kotvou manipulují jako s loutkou a my jsme štvaní s cílem přežít jako divá zvěř.

 

 

29.srpna 1718

 

  Jsem v kocích.

  Bouře neustává a tři členové posádky padli vysílením. Na truchlení bohužel nebyl čas, nechtěli jsme dopadnout stejně jako lodní kuchař, který vyšel z podpalubí s otázkou, co si dáme k večeři na rtech, ale už to nestihl dopovědět, jelikož se loď naklonila a on skončil v bezedných hlubinách moře.

 Musíme přežít alespoň my ostatní. Rumu už máme jen po málu a pitné vody jak by smet. Jídla také není nazbyt. Příděly jsou chudší než tenkrát, když nám kýl lodi uvízl na mělčině mezi skalisky a my museli několik dní po skupinách skákat do vody a tlačit loď dál.

  Jo, to nás bylo ještě přes osmdesát… Jenže díky Španělům jsme zřídli o půlku a přesto, že jsem přibral několik mužů v Tortuze, tahle bouře nás taky pěkně pročesala. Musím se tomu smát, protože jinak bych se vážně zhroutil a všechno by šlo do háje.

  Nevěřil bych, že to kdy řeknu, ale to moře mě začíná pomalu štvát. Je pravda, že jsem vlastně na souši dýl než den dva nebyl, když nepočítám ostrovy se zlatými poklady. Přísahám, že jestli tohle přežijeme, zabiju Černovouse (možná i Barona), najdu Kiddův poklad, koupím si dům a budu alespoň nějaký čas žít na pevnině.

  Protože tohle je fakt počasí na houby. Je mi zima. Jsem mokrý na kost, stejně jako všichni a všechno na lodi. Chtěl bych už to mít za sebou. Jen kvůli posádce musím vypadat jako silný mořský vlk.

  Potřebují naději. Potřebují odvahu. Potřebují odhodlání.

  Potřebují mě.

 

 

6.září 1718

 

  Bohové mě vyslyšeli.

  Bouře pomalu ustává. Všichni jsme si pěkně bouchli do paluby, půl posádky teď krmí rybičky. Není se čemu divit, celý srpen a půlku července jsme spotřebu rumu dost omezovali.

  Teď jsme téměř dodělali naše poslední zásoby. Celá posádka je na mol a zatím zdravá. Snad nás nic špatného nepotká dokud posádka nevystřízliví, poněvadž bychom nebyli schopni zvednout šavli, či utáhnout lano. Jednoduše bysme skončili stejně jako většina těch legendárních pirátů, kteří pěkně oslavili vítězství a pak se jim to pěkně vymstilo. Ach, jak jsou ti Španělé prohnaní.

  Nechci nic přivolávat, ale nemam šajn, co bysme dělali, kdyby ta bouře začala znova. Namířili na ni bouchačku a zařvali: ‚‚Tak pojď, ale nemáš šanci! Vezme si tě Davi Jones!‘‘ ??? Tak to asi ne.

  Navíc by bylo dosti pravděpodobné, že by se v tu chvíli vážně objevil Davi Jones i se svou zlotřilou posádkou a Bludným Holanďanem. To by byl velkej risk.

  Ani by se neobtěžoval zeptat se, jestli se bojíme smrti. Všechny by nás zabil a my bysme pak pobývali v jeho prokletém světě. Nikoho z nás by totiž do své posádky na sto let určitě nechtěl. Možná Rackhama, ale jak ho znám, okamžitě by odsekl, že na Holanďana nikdy dobrovolně nevkročí.

  I když…teď už nemůžu spoléhat na to, jak jsem ho znal. Změnil se, teď už ho neznám. A každým dnem se o tom přesvědčuji stále víc a víc.

  Budeme se snažit plout na jih. Tím by se nemělo nic zkazit.

  Doufám, že už žádné další překvápko nepřijde.

 

 

KAPITOLA 6 (13.září 1718)

 

  Lordanovy prosby byly vyslyšeny i podruhé. Žádné další překvápko. Teda až na jedno. A to, že plují přímo na Mauritius. Ale to ještě nevěděl. Jak by taky mohl?

  Dorazili tam až za týden. Mauritius nevypadal tak, jak si ho posádka spolu s kapitánem zprvu představovali. Byl celý rozkopaný, samá rozvrtaná hlína. Bylo to jak ve velrybím žaludku. A, ano, setkali se tam s Černým baronem.

  ‚‚Co tu chcete?‘‘ uvítal je snad nejzdvořilejším způsobem, který znal.

  ‚‚Chceme poklad, co jinýho.‘‘ ušklíbl se Lordan a už nastala (jako obvykle) slovní přestřelka. Rackham se je snažil aspoň trochu zklidnit, ale moc mu to nešlo.

  A tak, zatímco na sebe Lordan s Robertsem štěkali, vzal Jack Rackham společně s Lordanovým důstojníkem posádku a pak všichni vytáhli Kotvu ke břehu a zbavili její trup a kýl mušlí, korálů a jiných nevkusných nečistot. Byla to otrava, ale cokoli bylo lepší než poslouchat ty dva chuligány jak na sebe řvou nesmysly a navzájem se nazývají různými zvířecími mutanty.

  Možná vám to přijde zvláštní, ale kdybyste se nacházeli v situaci, kde byste museli poslouchat dva pirátské kapitány jak jeden druhému říká například rohatý pštrose, zubatý papouchu, nebo pahýlovitá lítající velrybo, udělali byste cokoli, jen abyste se ztratili z doslechu. To mi věřte.

  Po pár hodinách jim začali docházet hlasivky a tak už mlčky přisedli k ohni, který ještě před setměním rozdělala Lordanova posádka kolem jejich tábora.

  Konečně byli schopni chovat trochu rozumně a tak zatím nechla Lordan slovo Rackhamovi, aby se Barona zeptal na to, co potřeboval. Ten mu na všechny otázky odpovídal jen stručně a vždy vrhl ostrý pohled na Lordana.

  Když však přišla řeč na Robertsův pobyt na Mauriciu, následovalo další překvapení. Roberts jim totiž řekl, že na ostrov připlul na menší šalupě, teprve před pár dny, ale před tím se sem ani nechystal. Jak to tedy lidé v Port Royal věděli? Vymysleli si to? Ne, pouze podávali nejpravděpodobnější zvěsti.

  A přesto, že byl na ostrově sám, nebylo tomu na začátku jeho cesty tak. Vyplul ještě s dvaceti muži z Madagaskaru, asi před dvěma třemi dny. Avšak co čert nechtěl, střetl se s Francouzi, kteří ho moc v lásce neměli.

 

Bartholomewova šalupa

 

  Takže na zbytku šalupy, který se teď kymácel mezi skalisky ostrova, doplul sám ještě s jedním mužem. Co tomu se stalo, však neprozradil. Párek zlomyslníků z Lordanovi posádky si začal šeptat o jeho určitě krutém osudu, a než na ně stačil Roberts zlostně pohlédnout, shodli se se smíchem na tom, že svého nebohého přítelíčka zamordoval a později snědl – prostě kamarádi. 

  Když Rackhamovi pomalu začaly docházet otázky, přidal se s vyptáváním i Lordan a Baron kupodivu odpovídal. Jak se ale zeptal na Černovouse, odmítl mu na cokoli ohledně něj odpovědět.

  A tak nezbývalo, než potají nasadit do akce jednu z posledních flašek rumu a Rackhama, aby Barona vyzpovídal. Rackham si ho vzal stranou z doslechu ostatních a za pozdějšího hlasitého smíchu a konečného Baronova chrápání se vrátil s prázdnou flaškou k ostatním.

  K dalšímu velkému překvapení (Baron byl totiž dobře znám svým dost málo kladným vztahem k alkoholu) věděl vše potřebné. Roberts musel být pěkně zničený, když se dal tak dobře obalamutit.

  Ale díky tomu se dozvěděli spoustu zajímavých věcí. Černovous totiž získal svou slávu tím, že se spolčil s Benjaminem Hornigoldem a společně ukradli francouzskou loď Concorde. Baron měl s Hornigoldem dohodu, že až se s Teachem zmocní lodi, zradí ho a všechen jeho majetek si rozdělí oni dva. Černovous je však stihl předběhnout a zradil Hornigolda. Loď si nechal pro sebe a dal jí nové jméno. Pomsta královny Anny.

  Všichni Concorde znali, byla to obrovská fregata se čtyřiceti děly a výtlakem až 300 tun. Měřila něco přes třicet metrů na délku a asi sedm na šířku. Unesla až tři sta mužů.

  Každému bukanýrovi se mohlo jen zdát o tom, že ji zajme. A Černovous s Hornigoldem ji zajali. Nemožné, teda lépe řečeno nepravděpodobné. Není divu, že získal na slávě.

  Tady Lordan Rackhama zastavil, tohle mu stačilo. Musel mu však uznat jeho skvělé vyzvědačské schopnosti, alespoň to se na něm nezměnilo. A tak byl Jack Rackham povýšen ze smetáka na lodního zvěda a vyjednavače.

  Pak se Lordan vrátil ke své prvotní myšlence. Nemusel Robertse zabíjet, teď v něm měl konečně spojence. Proti Černovousovi, který získal Lordanovu slávu a Baronovu loď a majetek. Chvilku sbíral rozum, až se rozhodl Robertse probudit. Ten spustil takový příval skřeků a nadávek, že se Lordan rozhodl, že až toho chlápka bude chtít ještě někdy vzbudit, buď počká, než se probere sám, nebo to dá někomu za trest. Když přestal Roberts prskat, sedli si spolu k ohni a dali se do řeči. A tak mu Lordan vylíčil situaci a nabídl mu spojenectví.

  A on přijal.

 

 

 

Bartholomew Roberts, známý jako Černý Baron (Black Bart)

19.září 1718

 

  Mapa je užitečná věc.

  Škoda jen, že žádnou nemáme. Jelikož by se nám docela hodila. Spoléhal jsem, že ji má náš ctěný Bartholomew Roberts, jenže ten mi na můj dotaz odpověděl, že očekával to samé od ctěného Henryho Lordana.

  Nevím, jak to s tím zlosynem vydržím. Docela mě začínají štvát ty jeho kecy o tom, jak vymyslel nejlepší pirátské artikule, které od něj téměř každý zkopíroval (kdo ví, jestli to nebylo naopak), a že během tří let zajal přes čtyři sta lodí a to vše prý díky tomu, že nepije. A prej bych si z něj měl vzít příklad – to určitě. Stejně jednou skončí na dně moře.

  A jako by toho nebylo málo, přidal se i Rackham se svým životním příběhem. Takže jsme se dozvěděli, že mu přezdívají Kartounový Jack (v angličtině Calico Jack), protože nosí oblečení z kartounu, což je bílá bavlna dovážená z Kalkaty. Pak různé pohádky o jeho vlajce, o tom, že jeho pravé jméno je John a o tom jak skvěle přepadá lodě v Karibiku.

  No, jako bychom to nevěděli, nebo nás to zajímalo. Tak, takhle si ti dva krátili dlouhou chvíli, avšak mně ji ještě prodlužovali. Ono chození sem tam a kopání všude možně není zrovna zábava. Naštěstí jsme mohli vynechat místa, kde už kopal někdo před námi.

  Naše hledání bylo celkem dobrodružné. Rackham stoupl do menší díry a skuhral, že ho bolí kotník. Mělo to aspoň tu výhodu, že už neblekotal svůj životní příběh, který byl celkem velký kopec nudy.

  Občas jsme se museli prosekávat pralesním rostlinstvem, co se proti nám zřejmě vzbouřilo, protože rostlo snad po celém vnitrozemí a nedalo se zrovna snadno zkrotit.

  Jednomu zbrojmistrovi už to nejspíš začalo lézt na nervy, neboť se začal bláznivě ohánět šavlí po každé liáně, větvičce nebo dokonce sebemenším lístečku. Pár dalších se k němu přidalo, nemělo cenu jim říkat, ať toho nechají – stejně by toho nenechali.

  V tu chvíli jsem se smířil s tím, že z těhle blbů nikdy nebude důstojná a schopná posádka. Holt už to lepší nebude. Kopeme a kopeme, zakopáváme o kořeny, kopeme, padáme do menších přírodních nástrah, typu neviditelná díra, bažina co vypadá jako travnatý palouk, narazili jsme dokonce i na propast, z jejíž vršku nebylo vidět, co se skrývá dole v jejích temných hlubinách.

  Ale poklad stále nikde, vždyť už je to skoro týden. Všichni brblají, stěžují si a tak. Je to skoro k nevydržení. Na moři tvrďáci a na souši brbláci. Teď nevim, jestli to slovo existuje… no nevadí, řeč se stále vyvíjí a já právě přidal nový příspěvek.

  Snad nám vydrží síly až do konce.

 

25.září 1718

 

  Kiddův poklad je podvod.

  Nic tady není. S mou posádkou a Robertsem jsme rozkopali, co se dalo, a našli jsme jen pár zlaťáků. Po Kiddově pokladě ani stopa. Asi to brzy odložíme na neurčito a vydáme se za Teachem.

  No vážně, samá past a nástraha, ale poklad nikde. A jestli to bude ještě horší, tak to vážně zabalíme. Je to neskutečný – dokonce na nás spadla palma! Chápete to? Palma padla přímo před moje boty, a byla by nás všechny zavalila, kdybychom nebyli dostatečně rychlí. Už nás to moc nebaví.

  Jediný, komu ještě zbyl prvotní zápal je Rackham. Ten chlap je blázen. Je vážně jako posedlý. Docela ho chápu, být v jeho situaci, taky bych si tim pokladem chtěl vrátit alespoň část dávno ztracené hrdosti.

  Ještě pár dnů a buď budeme mít poklad, nebo se vrátíme. Nemáme jídlo, vodu ani trpělivost a výdrž na to, abychom tu zůstávali déle.

  Stále si však nemyslím, že by byl Kidd podvodníkem. Znal jsem ho. Byl to korzár, velmi úspěšný, trochu parchant, měl spoustu pokladů, ale rozhodně to nebyl podvodník. Aspoň ne pro své korzárské a později i pirátské kolegy.

  A tím jsem byl i já.

 

 

3.října 1718

 

  Máme to!

  Teda část. Po dlouhé cestě plné padajících sítí z lián a různých děr, pastí a dalších srandiček, jsme dorazili přesně do srdce ostrova. Byl tam malý hájek, sem tam palma – takže jsme si dávali docela bacha.

  Najednou se naše kompasy zbláznily. Ručičky ukazující světovou stranu se začali točit dokola, jakmile jsme vstoupili do středu hájku, přesně mezi pět palem. Vzal jsem menší větev a spojil čarami všechny palmy dohromady, jen kromě těch, co stály vedle nich. Vznikla pěticípá hvězda.

  V pětiúhelníku ve středu hvězdy se ručičky kompasů točily jako divé, mimo něj se však chovaly normálně. To bylo znamení. A tak jsme začali kopat.

  Našli jsme dřevěnou truhlu. Byla pořádně hluboko. Zámek nejdřív nešel vypáčit, ale pomocí kladiva mého lodního tesaře jsme ho nakonec přesvědčili.

  První, co jsme uvnitř uviděli, byla halda papírů, svitků a dopisů. Mezi svitky byla i Kiddova korzárská licence. A také vzkaz:

 

Pokud tento poklad někdo našel,

znamená to, že jsem mrtvý.

Nálezce, pokud jsi korzárem jako já,

mám radu:

Užívej mého bohatství, a věz,

že je to pouze zlomek mého majetku

a dávej pozor na Pohanské bohy.

Nikdy nevíš, který poklad je

PROKLETÝ.

A pokud korzárem, pirátem ani bukanýrem

nejsi, a vezmeš si něco z mého pokladu

tak věz, že už jím JSI.

 

            William Kidd,

                             nejbohatší korzár co kdy žil

 

  Zvláštní, že? Hlavně to s tím prokletím, ale co, nás nic nezastavilo. Protože pod papíry, jsme našli čtyři obrovské měšce plné peněz, perlové náhrdelníky, zlaté prsteny, dva zlaté a tři stříbrné poháry a deset pětikilových zlatých cihel.

  Teď přišlo dilema: Jak se rozdělit? Hádali jsme se, rvali a řvali na sebe. Bylo to těžké, protože nás bylo hodně a Baron si dost potrpí na spravedlivé rozdělování, jak jsem dneska zjistil. No, abych to zkrátil, jsem teď bohatší o dvě zlaté cihly, měšec, dva perlové náhrdelníky, a zlatý a stříbrný pohár.

  První cíl splněn. Teď zbývá jediné. Dostat se pryč a zabít Černovouse. A já mám loď. Baron sice taky – ale co vám budu vykládat, je to spíš její zbytek, který by nebyl schopen se udržet na hladině. Ale k jeho štěstí mohl za drobný příplatek plout se mnou.

  Snad nás zase nepřepadne bouře. Je to sice dost nepravděpodobné, ale co když je ten poklad vážně prokletý?

 

 

 

William Kidd, korzár a pirát s velkým bohatstvím

 21.října 1718

 

  Proč?

  Ten poklad byl vážně prokletý. Ano, zase bouřka! Je to trapný, ale je to tak. Vlny dosahují výšek královských paláců. Nechápu, jak je vůbec možné, že žijeme. Teda většina z nás. Když jsme odplouvali, měl jsem jednatřicet mužů plus Rackham a Roberts jako host. Teď je jich jen šestadvacet. A obávám se, že se to číslo ještě sníží.

  Stejně mě to štve. Tři muži zemřeli na podchlazení, jeden se zachytil o hák na stěžni a nestihl utéct před vlnou, která se na něj valila. Další dva se utopili, když si nevšimli vlny a poslední spadl přes palubu do vln, když zašíval ráhnovou plachtu na hlavním stožáru. Musel to být tvrdý náraz z takové výšky.

  Nikdo z toho nemá dobrý pocit. Jídla máme málo. Rum došel a pitné vody máme jen pár doušků denně pro každého.

  Všichni máme hlad a žízeň (ty chudé příděly nám sotva pomáhají přežít), ale víme, že nám to musí stačit – mohlo by být hůř. Nevím, jak dlouho ještě poplujeme a vůbec, jak dlouho to ještě vydržíme.

  Je nám zima, jsme mokří a unavení. Nemáme čas spát, trocha spánku by nám mohla být i osudnou. A tak se snažíme přežít.

  Vždy, když už bouře není tak hrozná a vlny jsou menší, střídáme se na hlídkách a u kormidla a v odpočinku. Takových chvil je však málo. A bude jich míň.

Jsme zatím silní, ale nemůžeme to přece snášet věčně.

 

 

6.listopadu 1718

 

  Uff.

  Bouře ustala. Taky bylo na čase. Máme hodně nemocných, není se čemu divit, v takových podmínkách.

  Baron tvrdí, že jsme někde poblíž Virginie. Nevím, jak to ví. Nevím, jestli tomu mám věřit.

  Přišel jsem o další muže, takže moje posádka teď čítá devatenáct námořníků. Čtyři spadli přes palubu, dva zemřeli vlivem nemoci a jeden už to trápení nevydržel a zabil se. Vyšplhal na čeleň a nechal se smést vlnou. Škoda, že s tím nepočkal do dalšího dne, to už se voda zklidnila. Nešťastník.

  Snad jsou to naše poslední ztráty. Míň už nás snad ani být nemůže, abychom zvládli se postarat o loď.

 

 

 

 

Vlajka Černého Barona

 

 

 

 

 

 

 

17.listopadu 1718

 

  Proč, sakra?!?

  Napadla nás loď. Zrovna jsme si říkali, jak jsme to skvěle přežili a že už by nás nic hrozného potkat nemělo – že si už to prokletí pokladu už určitě svou daň vybralo, jenže pak jsme spatřili, co celou dobu čekalo za obzorem.

  Pirátská fregata, mnohem větší než Kotva, a to Kotva rozhodně není žádný drobek. A kdo, že to velel na její palubě? Černovous!

  Udělal nám do lodě několik děr, ale spíš pálil na plachty a stěžně, ovšem ne moc úspěšně. A pak nás polomrtvé vysílením od pobíhání sem a tam a bojů se členy jeho posádky, kteří měli tu drzost pokusit se dostat na Kotvu, zanechal svému osudu. Já sotva udržím v ruce pero. Jo a dochází mi inkoust.

  Ale teď to hlavní: mám deset mužů. Mám Robertse, mám Rackhama. Nemám důstojníka. Za tohle Černovouse protáhnu pod kýlem jeho vlastní lodi, než ho s Baronem zabijeme nebo se zklidníme a za nějaké to jmění ho vydáme zákonům? Ne, zabijem ho.

  Musíme do Virginie. Je nás málo, ale máme velké bohatství – máme Kiddův poklad. Dáme své podíly dohromady a koupíme za ně nocleh, jídlo, vodu, zásoby a lékaře – toho mého si vzalo moře, jak jinak, než Teachovou vinou!

  Musíme se i s lodí dát trochu do pořádku, jinak budem v háji. A to ještě víc než teď.

 

 

 

Černovousova vlajka

 

 

 

 

 

KAPITOLA 7

 

  Následujícího dne za úsvitu dorazili do Virginie.

  Za zlaté prsteny koupili nocleh a jídlo na týden v jednom větším hostinci. Za perly si koupili snad tu nejlepší zdravotní péčí, jaká v jejich době byla a o jaké si jim ani nesnilo. Co z pokladu zbylo, si pak rozdělili.

  Docela si to navzdory zraněním a nemocem užívali. Flákali se, jak to jen šlo a ranhojič kolem nich pobíhal, až pak zavolal svého učedníka, aby se o ně staral, nosil jim jídlo, vodu a tak.

  Čtyřiadvacátého už byli celkem v pořádku a tak se Lordan s Baronem a Rackhamem shodli na tom, že guvernérovi Gpotswoodovi, protože sami, by na Černovouse sami.

  Dopis od třech bukanýrů se ke guvernérovi dostal téměř okamžitě. Psali v něm o Černovousových strašlivých činech (samozřejmě si to ještě přibarvili a doladili). Ještě ten den vydal guvernér oznámení: ‚‚Hledá se Černovous‘‘ .

  Lordan a jeho posádka se pak sebrali a vyrazili na moře. Kotva už byla opravena. A vskutku dobře, přece jen ty tři zlaté cihly nepřišli na zmar.

  Pluly v Teachových stopách, stejně jako Robert Maynard, kterého vyslal guvernér Virginie, aby po Teachovi pátral. Situace je dohnala ke spolupráci.

  Teď byl Černovous konečně štvanou zvěří.

 

 

 

30.listopadu 1718

 

  Jsme mu v patách.

  Konečně. Můj další cíl se blíží. Brzy budeme někde v Severní Karolíně, nebo co to Maynard žvatlal. A má pomsta bude dokonána. Bude to fajn.

  Střelnej prach v sudech i v našich bouchačkách se podařilo zbylým zbrojmistrům vysušit. To čítá pět mužů. Mám něco pod třetinu mužů, které jsem měl, než jsem vzal na palubu Rackhama. Je to hrozný, ale holt se s tím musíme vyrovnat.

  Hodně mě mrzí můj první a také jediný důstojník, byl mým hodně dobrým přítelem. Nemohl jsem ho už zachránit. Přišla vlna, byla vyšší než hlavní stěžeň. On byl u kormidla. Vlna na něj padla a vzala si ho s sebou do hlubin. Okamžitě jsem běžel k okraji lodě, čekal jsem, že se někde vynoří a tak jsem do vody hodil lano a volal jeho jméno. Ale vlny se za ním zavřely jako vrata.

  Teď je ve světě Daviho Jonese. Tam přijdou všichni, co zemřou na moři. I já tam jednou skončím. Ano, slíbil jsem, že budu aspoň nějaký čas na pevnině, ale rozhodně to nebude na dlouho, a už nikdy vůbec ani za nic bych neprodal Černou Kotvu.

  Možná si koupím dům, ale rozhodně se ze mě nestane suchozemská krysa. Vždy jsem byl, vždycky budu a stále jsem mořským vlkem a to se nezmění.

  Po dovršení mého díla Černovousovou smrtí si konečně budu moct užívat Kiddova pokladu tak, jak se patří. I po útratách a rozdělení nám každému zbylo hodně. Už jen pár dní a budu mít Teache na dosah.  

  Pokud teda všechno proběhne podle plánu.

 

 

Vlajka Jacka Rackhama

 

 

 

 

 

KAPITOLA 8 (2.prosince 1718)

 

  Za dva dny dlouhé a namáhavé plavby se Lordan, Maynard a Černovous setkali v Severní Karolíně v Ocracoku. Byla to dlouhá a vyčerpávající bitva. Ukázalo se, že Černovousova posádka vůbec nemá odhodlání bojovat za svého kapitána. Zřejmě s ním nebyla moc spokojena a tak jim byl jeho osud ukradený.

  To Lordanova posádka se rvala hlava nehlava a Černovousovi piráti se ani nestíhali vzpamatovávat a už padali k zemi. Maynardovo vojsko se taky činilo, bylo jich mnohem víc než Černovousových bojovníků, těžko říct, jak se vlastně na tu brigantinu naskládali. Lordan ani nikdo jiný vůbec nelitoval toho, že guvernérovi poslali dopis a poté se spřáhli s Maynyrdem.

  Jeho námořníci zajistili, že počet Lordanovi posádky neskončil na nule. Bohužel nešlo zabránit všemu a snížil se o tři.

  Bitva byla v plném proudu. Děla pálila, pistole střílely, šavle řinčely o sebe a to vše se mísilo s výkřiky, pošklebováním a občasným uchechtnutím.

  I když se Teach snažil, jeho muži tomu moc nedávali, a tak už bylo jasné, že ať už se budou snažit sebevíc, Maynard s Lordanem zvítězí. To bylo všem víc než jasné. A tak se Lordan rozhodl, že tohle bude ta očekávaná chvíle, chvíle činu.  

 Přehoupl se na Pomstu a chtěl si dát souboj s Teachem muž proti muži, meč proti meči. Teda spíš šavle proti šavli. Pohlédl na Černovouse, do jeho proradných očí odrážející porážku a marnou snahu. Lordan se pousmál. Jeho sen se plnil.

  Tu se po jeho levé straně objevil Roberts, a za chvíli na pravé i Maynard. Všichni tři chtěli zabít Černovouse. A bez ohledu na ostatní, tu byli, aby tak učinili. Lordan, Roberts, Maynard. Stáli tam bok po boku proti Černovousovi, a přesto byli nepřátelé na život a na smrt.

  ‚‚A hele, copak to tu máme? Guvernérova poskoka a dva námořnický šašky,‘‘ zasmál se Teach.

  ‚‚Já nejsem žá-…‘‘ chtěl protestovat, ale Lordan ho zastavil se slovy: ‚‚Ty radši mlč.‘‘ Maynard nasadil kyselý výraz a zmlkl.

  ‚‚Přišel jsem tě zabít, těšíš se?‘‘ řekl Lordan s úšklebkem.

  ‚‚Tak to ne, já tě přišel zabít,‘‘ naštval se Roberts.

  ‚‚Já mám povolení a zároveň nařízení od ctěného guvernéra Virginie pana Alexandra Gpotswooda vás pane Edwarde Teachi zabít, zajmout – no prostě zastavit.‘‘ vykládal Maynard. Černovous se pousmál. ‚‚Takže, kdo z vás tří mě zabije? Dohodnete se ještě dneska, nebo to odložíme na léto, pak se sejdeme a dáme souboj?‘‘ smál se. Baron, Maynard a Lordan se na sebe podívali, a jako by si dali signál, všichni tři najednou vyrazili krokem v před a napřaženou rukou s šavlí proti Černovousovi.

  Bylo jim fuk, že je trochu nečestné být tři na jednoho, ale to už jsou holt piráti. Černovous to pochopitelně moc nestíhal. Nejdřív šel na Robertse, pak na Lordana. Poté střídal Lordana s Maynardem, kteří později Černého Barona vyšoupli a dále do sebe i občas šťouchli, při pokusu mít Černovousův život jen ve svých rukou.

  Jenže to už se zas Baron dostal do hry. Oběhl Černosouse a pokusil se na něj zaútočit zezadu. Ten jeho útok však v posledním momentě vykryl a nestačil se ohánět, protože teď měl z každé strany jednoho soupeře.

  Postupně mu došly počáteční síly a začal před protivníky pomalu couvat. Avšak stoupl do sítě a pod nátlakem nepřátel se zamotal a upadl… Věděl, že tohle je jeho konec. Možná, že trochu doufal v to, že se nad ním Maynard slituje a zajme ho. Nebo že se Baron nechá podplatit zlatem a nechá ho žít. Nebo snad Lordan…

  Stačil mu jediný pohled do očí každého z nich, a hned mu bylo jasné, že tohle prostě nepřežije. Tak končí nejstrašlivější pirátský kapitán všech dob, pomyslel si přesně v okamžiku, kdy tři muži stojící nad ním pozvedli své šavle a poté ukončili jeho život.

  A tak tam Edward Teach, přezdívaný Černovous, proslaven krutými pirátskými činy, jen tak ležel, se třemi šavlemi v hrudi.

 

 

 

 

KAPITOLA 9

 

  Takže, bitva skončila – Černovous byl mrtvý.

  Teď se však muselo rozhodnout, komu připadne sláva. Vyhrál Maynard. Výměnou za to, že nerozkáže své zbylé osmdesátce mužů, aby zajali Lordana s jeho sedmičlennou posádkou a Černým baronem a pozvali je na schůzku se šibenicí.

  Museli se s tím holt smířit. Ale Lordan i Roberts každému vyprávěli svou vlastní verzi, což jim dost přidalo na jejich už tak velké slávě.

  A společně se na Kotvě dopravili do Tortugy. Posádka se rozutekla do místních krčem a hostinců. Lordanovi to nevadilo. Propustil je. Tedy spíše odložil své kapitánování na neurčitou dobu.

  Bartholomew Roberts si koupil za svůj díl pokladu pěknou šalupu, větší než co viděli na ostrově, posbíral v Tortuze pár bláznů (no, i když jich bylo docela hodně, protože i sem na Želví ostrov se brzo dostali zprávy o jeho činu) a vyrazil s nimi na moře.

  Jack Rackham opustil s jeho veselím svolením Lordana a koupil si menší karavelu a zabydlel se na ní. Avšak nenásledoval Černého Barona na moře, nýbrž ještě užíval Tortugy. Taky si to mohl dovolit, vždyť ten poklad byl tak velký, že i když utratil mnoho za loď, pořád mu hodně zbývalo.

  A Henry Lordan?

 

 

5.prosince 1718

 

  Takže, bylo na čase, abych splnil svůj slib a tak jsem si koupil malý domek u pobřeží. Ale nebudu lhát – moc se mi nelíbí. Byl však nejlepší z těch, co jsem viděl, a že jsem jich viděl hodně. A co se mi to vlastně nelíbí?

  Zaprvé, je moc stojatý, rovný a nepohyblivý. Zadruhé, je z cihel, což je velice nepraktické – já jsem pro dřevo. Za třetí, sklep má vlastní vstupní místnost i s dveřma. Kdo to kdy viděl??? Vždycky se přece dělají malá dvířka v podlaze.

  Má ještě spoustu nedokonalostí, ale člověk si přece jen na všechno jednou zvykne. Snad to nebude trvat tak dlouho, uvažoval jsem i o tom, že přespím na Kotvě. Loď je loď, dům je dům. Proč nemůže existovat dům jako loď? No, musím tu zůstat, bohužel mě váže přísaha, že tu nějaký ten čásek budu muset pobýt.

  Tímto se stávám pěšákem a na moře se vrátím až za dlouho. Za velmi dlouho…

 

 

KAPITOLA 10

 

  Lordan se už trochu zabydlel ve svém domě, ale nejraději stejnak chodil po městě, nebo navštěvoval Černou Kotvu. Ona byla jeho pravý domov, jeho láska. Byl by se zabydlel na ní, ale to by neodolal touze odříznout lana a opustit Tortugu, možná i jednou pro vždy a zůstat jen a jen na moři a hledat další a další poklady.

 

  Jednou se zase tak toulal městem, když z jedné hospody zaslechl hlasitý zpěv, nebo spíš řev:

 

Vidím v dálce město,

bude snadnou kořistí.

Vždyť tohle celé město

je plné neřestí.

 

Člověk člověka okrade,

než bys řekl švec.

A když upéci tě chtějí,

brácha tvůj otevře pec.

 

Pak vtrhnou k tobě domů,

o jídlo tě oberou.

 

Co je tohle za město?

Říkáš si potají,

uslyší tě každý přesto

a už houpáš se nad zemí.

 

  Píseň Lordanovy posádky. To byly časy, pomyslel si. A najednou se rozběhl do svého domu.

 

 

9.prosince 1718

 

  Vyrážím na moře.

  Nedokážu žít na pevnině. Je tu nuda, divnej vzduch, samej barák… Sbalil jsem si to málo, co jsem přestěhoval do domu a naložil to na Kotvu, posbíral posádku a odvázal přístavní lana.

  Jak jsem si mohl myslet, že budu pěšákem? Jsem pirát, vždycky jsem jím byl a vždycky jím budu. A navíc mam v merku ještě pár pokladů. Obzor je konečně můj.

 

kapitán

Henry Lordan