// old pieces //

 Temnota. Černo kam oko dohlédlo. Pouze několik paprsků měsíčního světla dopadalo skrz mříže na chladnou kamennou podlahu. Do toho všeho se ozývalo ledové skučení větru.

Isil se otřásla a přitáhla si plášť blíže k tělu. Nevěděla, kde je. Nevěděla, co jak se zde ocitla. Jedno jí však bylo naprosto jasné - musí se odsud dostat. Už několikrát se jí podařilo z podobných situací uniknout, tak proč ne teď?

Hlavně klid. Položila dlaň na chladnou zeď a postupně jí přejížděla dál. Hlasitě dýchala přičemž jí šly od úst obláčky páry. Když dojela rukou do rohu místnosti, najednou jako by se stěna rozpustila a její ruka jí projela naskrz. 

Její zrychlený dech se zklidnil. Naopak její srdce začalo bít jako ještě nikdy předtím. V Isiliných uších znělo jako popravčí bubny. Celé tělo jí ztuhlo a nedokázala se ani pohnout...dokonce ani stáhnout ruku zpátky. Nevěděla jak dál. Nabízely se dvě možnosti - vrátit se do temnoty a hledat jiný způsob úniku, nebo využít toho, jež se právě nabízel. A kdo by odmítl nabízenou pomoc ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebuje? 

Isil se nadechla, instinktivně zadržela dech a udělala krok vpřed. Temnota do níž se vrhla ji pohltila a uzavřela se.

†

CHLADNÝ PRŮVAN

Nehty černé,

na rtech růž,

oči skelné,

v hrudi nůž.

Smrti závan,

krve pach,

chladný průvan

a v něm strach.

Měsíc září.

Chladná zem

prachem víří-

nechoď sem!

TEMNÁ RŮŽE

Temná noc,

jen světlo měsíční.

Občas lampa slabě zabliká.

Vtom naruší temnotu

ladný krok klapotem podpatků doprovázen,

bílá kůže, oči černé jak ta noc,

a rty...

Rty rudé jako barva šatů

splývajících z útlých ramen a obepínající ladné boky.

Vítr čechrajíc zlaté vlasy dívky

našeptává jí,

hodina přichází osudná.

Černé podpatky dají se do běhu,

louže v cestě leží,

kapky vody kalné

létají okolo,

drží se na špičkách kožených lodiček

a nesou se s nimi až na stříbrný koberec,

kde jsou společně zanechány.

Dívka si sedne ke stolu,

čaj nalije a poklidně jej usrkává.

V tom ozve se

slabé leč nápadné

zaklepání.

Dívka zvedne se,

dveře zavrzají.

Do pokoje padne chlad

a měsíční světlo.

Dívka boty nazouvá,

však zůstane je v ruce držet,

když zrak padne jí

na temnotou zakrytou růži,

jejíž okvětní lístky,

jako by varovně zářily.

Dívka shýbla se,

čímž zády k němu se otočila.

Sotva růže se dotkla

nůž projel šaty barvy rudé,

kůží bělostnou i obratlem ještě bělejším.

Přidušený výkřik, křupnutí - snad podpatku na zemi,

těžké vzdalující se kroky...

A pak už zas jen temná noc,

světlo měsíční

a červeň krve utápí

ty zlámané podpatky.