Legion of the Damned // old pieces

 

Část 1. - INVISIBLE

 

Invisible byla otrávená. Zrovna šla okolo domu, kde nejspíš právě probíhala velká párty. A nebo diskotéka. V každém případě hudba duněla ven do ulic i přes to, že už byla dávno noc. Invisible v duchu proklínala toho DJe, který tam zrovna pouštěl jakýsi elektro-rap, jež v jejích uších i přes sluchátka zněl, jako když se kočka pokouší sežrat pračku – nebo naopak.

Pohlédla na noční oblohu. Byla černá bez jediné hvězdy, jen úplněk zářil do okolí. Zhluboka se nadechla a pokračovala v cestě. Dům špatné hudby nechala dávno za sebou. Už jen kousek do cíle.

Najednou před sebou uviděla dvě postavy. To snad ne, pomyslela si. Ne, že by se jich snad bála, ale setkání s kýmkoli neznámým jí bylo vždy nepříjemné. Navíc by na ní určitě poznali, že patří k Legii a to by způsobilo další spoustu nepříjemností.

            Přidala se k Legii už před několika lety. Přestože se jí mezi ostatními členy líbilo (byli pro ni téměř jako rodina), v okolním světě jí příslušnost k nim působila spoustu útrap. Legie byla spolek lidí, kteří spolu žili (jako rodina) v podstatě na protest systému dnešní lidské společnosti, jež ostatní hodnotila pouze podle vzhledu, majetku nebo jejich známostí. I když by se dalo říct, že jim na společnosti vadilo téměř všechno – stačilo si jen přečíst noviny s nějakou vraždou, únosem či stupidní kuriozitou a už to v Legii vyvolalo smršť nechápavých a zároveň pohrdavých poznámek.

            Bohužel, vzhledem k tomu, že valná většina Legionářů by na sebe nevzala jinou než černou barvu, oči si obtahovali černými linkami a kolem zápěstí se jim leskly kovové náramky, nikdo je nebral moc vážně a spíše je považovali za „praštěnou sektu satanistů“ než jako kritiky, demonstranty nebo dokonce rovnocenné občany.

            Členové Legie byli většinou mladí lidé, kteří si v životě prošli něčím, co z nich udělalo vyvržence společnosti, a nebo byli prostě snadný cíl pro rváče a posměváčky. Každý z nich si nesl nějaký depresivní zážitek z minulosti a možná proto, aby se přes něj přenesli a začali žít nový život, si dávali různé přezdívky, které přijali za svá jména.

            Invisible si vybrala své nové jméno proto, že prostě byla ráda neviditelná. Ovšem její nevýraznost jí i často dostávala do středu pozornosti. Proč? No, těžko říct, co na ní lidem vadilo, že se rozhodli ji vystrnadit až na okraj společnosti, kde byla ještě snadnějším cílem pro výsměch, urážky a pomluvy. Ta školní léta byla už sice dávno pryč, ale i přes to se k ní špatné vzpomínky čas od času vracely. V redakci časopisu Barvy života, kterému tvořila design obálek a vlastně i celkovou grafiku, to sice nebylo mezi ní a ostatními zaměstnanci tak špatné, ale přátele si tam také nenašla - to až v Legii.

            Bylo jich sotva dvacet, ale měli asi třikrát tolik přívrženců, kteří je sice podporovali, ale nechtěli se k nim přidat a opustit tak svůj starý život, a nebo se k souhlasu s nimi veřejně nehlásili, jelikož měli strach z následků a reakce ostatních. Nebylo se moc čemu divit, i přes jejich nízký počet se o nich hodně vědělo a psalo v novinách. A zrovna pěkné věci to obvykle nebyly. Proto je všichni tak nespravedlivě odsuzovali.

            Bydleli na samotě v lese, téměř odříznutí od civilizace, ale nic moc jim tam nechybělo. Hodně lidí jim říkalo Legion Of The Damned, tedy Legie zatracených, jelikož... no, vlastně nikdo moc nevěděl proč. Čím si však mohli být jisti bylo to, že to bylo myšleno jako posměch. Ano, měli totiž spoustu zapřísáhlých odpůrců. Většinou to však byli staří nepřátelé členů Legie.

            Invisible se zhluboka nadechla, upevnila sluchátka v uších a zrychlila krok. Dvojice před ní byla nejspíš "zamilovaný" pár, avšak nejspíš nevyznávali stejnou hudbu a názory jako ona. Neměla ponětí, jestli ti dva poznali, že je z Legie, ale byla si stoprocentně jistá, že už ji zaregistrovali. Zabořila ruce do kapes, nasadila tvrdý výraz a zaposlouchala se do hudby.

            Přecejen poznali, že patří k Legionářům - i přes sluchátka slyšela pokřiky a posměšky na svou osobu. Byla na to už v podstatě zvyklá, ale nikdy v sobě nenašla tolik odvahy, aby se jejich původcům postavila čelem a oplatila jim stejnou mincí. Hudba jí do uší však našeptávala něco jiného - nenechat se zesměšňovat a bojovat za sebe. Co mi tak můžou udělat? My dýcháme, jen když ty spíš... To přece není moc fér...

            Vyndala si jedno sluchátko, prudce se otočila a s vražedným pohledem i výrazem zavrčela: „Říkali jste snad něco?“ Její oči přímo planuli. Kluk už chtěl odpovědět něco dost jízlivého, ale jak spatřil její oči, zalekl se. Byl až příliš zvyklý na to, že si jeho urážky nechal každý líbit.

            „Co to má bejt?“ vyjekla ustrašeně holka. Invisible je přímo propalovala pohledem. Zaťala pěsti a pozvedla je připravena do útoku. Ti dva na ni jeden krátičký okamžik zírali, a když k nim vykročila, dali se na útěk. Nebylo se čemu divit, vypadala vážně hrozivě a měsíční svit odrážející se v její tváři tomu navíc dodával atmosféru hororu. Invisible se jen lehce pousmála. Byla ráda, že má pokoj. Zase měla svůj normální neutrální výraz. V duchu však přímo křepčila radostí. Dokázala to. Dokázala se ubránit!

            Najednou pocítila pevný stisk okolo zápěstí - někdo ji chytil zezadu za ruku. Prudce sebou škubla, otočila se... a spatřila Mournera, taky člena Legie.

            „Co tady děláš?“ zeptal se a tvářil se zmateně.

     „Rozhodla jsem se vzít věci do vlastních rukou, postavit se posměvačům a získat trochu respektu na svojí stranu,“ sdělila mu plná dojmů a nadšení. „Přesně jak je účelem Legie!“

     Mourner pokýval hlavou. „Hmm, to je pěkný. Ale já spíš myslel, kde se touláš tak dlouho?“

     „Byla jsem si pro noviny a pak jsem šla ještě na procházku – trochu se mi to nakonec protáhlo.“ Vrazila Mournerovi do ruky pomačkané noviny a ten jen něco zabručel.

     Usmála se. Lepší reakci od něj ani čekat nemohla. Mourner byl věčně celý zasmušilý a tak od něj nikdo z Legie nikdy nevyžadoval nějaké projevy veselí.

     Invisible se nemohla dočkat, až to poví ostatním. Popadla Mournera za ruku a proti jeho vůli se s ním rozběhla k „sídlu Zatracených“.

 

 

 

Část 2. - MOURNER

 

            Zatímco Mourner přímo vlál za Invisible, když běžela lesem směrem k domovu Legie, nepadlo mezi nimi jediné slovo. Invisible byla stále ještě nadšená z překonání svého „strachu“ a prosazení sama sebe. Oproti tomu Mourner se stejně jako obvykle ponořil i se svou truchlící náladou sám do sebe. Přemýšlel o tom, co se zrovna stalo, o tom co říkala Invisible a o tom, jak potlačila své obavy, vyjela z kolejí svých zvyklostí a přineslo jí to takovou radost i úspěch.

            Na chvíli ho napadlo, že by mohl něco takového zkusit taky. Vždyť přecejen to nebyl šťastný život, když byly všechny jeho dny plné smutku. Nevybral si taky jméno Mourner jen tak pro nic za nic, nebo proto, že by byl zapřísáhlým fanouškem kytaristy Jakea Mournera Pittse. Prostě mu osud odjakživa házel klacky pod nohy a bohužel to poznamenalo jeho duši, podvědomí i každodenní náladu.

            Poškrábal se na krku a zavadil prsty o visící sluchátka. S hudbou je vždycky všechno lepší. A opravdu, hudba mu vždycky pomohla vyhrabat se i z těch nejhorších depresí či nejtruchlivějších vzpomínek.

            Mournerovi rodiče zahynuli při autonehodě, když mu bylo deset let. Od té doby vyrůstal v dětském domově, kde díky své posmutnělé náladě nebyl zrovna moc oblíbený. A stejně tak i ve škole. Byl jedním ze zakladatelů Legie a byl za to rád. Založil ji společně s Destroyerem, jeho jediným kamarádem z dětství, a ještě s jeho dvěma kamarády.

            I když byla Legie mnohem příjemnější prostředí než všechna ta, která zatím poznal, ani zde to nebylo úplně nejlepší. Přecejen ne všichni se nepřestanou vzdávat s pokusy rozveselit truchlícího člověka stále více zahloubaného ve svých myšlenkách nebo upřeně zírajícího na starou pomuchlanou fotografii, jež nosil stále při sobě. Mourner věděl, že si za to může sám, ale vůbec neměl náladu být veselý nebo se usmívat. Ale kdy ta veselá nálada přijde? Musel se zeptat sám sebe tak, jak se ho už dříve několikrát ptali Destroyer a Invisible, snad jediní lidé, kteří ho chápali a nevzdávali to s ním.

            Byl nezkonale rád, že je má, a občas si vyčítal, že jim jejich úsměvy, podporu a ochotu neoplácí. Asi jako právě teď. Jenže když se člověk s náladou na umření už probudí a nic ho dostatečně nerozveselí, jak se má asi tvářit vesele? Možná by neuškodilo zkusit něco novýho, pomyslel si. V hlavě se mu vybavily věty typické pro americké filmy. Rodiče by asi nechtěli, aby se trápil, chtěli by, aby byl šťastný – alespoň v rámci možností. A Invisible a Destroyera to taky už musí štvát. Přecejen by pár úsměvů asi vážně neuškodilo. Naposledy se usmíval snad před deseti lety...rád vzpomínal na tu dobu. Bylo to tak absurdní – když se smál, bylo mu skvěle, přesto se už takových let utápěl jen a jen ve smutku. Není to šílené? Tak směšné, směšné až...

            Invisible prudce zabrzdila. Pohlédla na Mournera a nemohla věřit vlastním očím...i uším. Ještě nikdy ho neviděla se byť jen usmát, natož se nahlas smát. Rozesmála se s ním.

            „Vážně se směješ, nebo mam fakt moc pěknou halucinaci?“

            „Neboj se, neblouzníš... Musim říct, že mi to asi vážně chybělo,“ přiznal stále s úsměvem. Najednou mu to smích nepřipadal už tak těžký.

            „Co tě to tak najednou popadlo?“ podivila se.

            „No, asi jsem se nechal inspirovat tvým úspěchem a konečně dal na rady svých přátel. A navíc...není to směšné trápit se s něčím, co nejde změnit, přes deset let?“

            „To je skvělé!“ zaradovala se. Že by do něj celé ty roky tedy nehučela nadarmo? „Úžasné – počkej, zastav se, chci si tě takhle trochu prohlídnout.“

            „Hele, nedělej z toho zas takovou vědu, jo?“

            „Dobře, dobře – ale to je prostě... No, prostě, sluší ti to,“ řekla nakonec, aby se vyvarovala neurčitým citoslovcím vyjadřující její radost smíšenou s překvapením, povyskočila si a vesele pokračovala v cestě. Měla co dělat, aby i nezavískla. Vždyť už nesou domů dvě naprosto skvělé zprávy – už se vážně nemohla dočkat, až ty novinky bude všem nadšeně vyprávět.

 

 

 

Část 3. - DESTROYER

 

            Destroyer seděl na zemi a rozhlížel se po vnitřku chaty, jež sloužila jako ubytování pro Legii. Málokdo věděl, že mu ji kdysi odkázala babička. Však on věděl, že se chatka bude někdy hodit. Měla jen jedinou nevýhodu, a to, že byla dřevěná. Ne že by Destroyer snad měl něco proti dřevu (chatě tento materiál přímo slušel), ale jak už jeho jméno napovídá, byl to tak trochu ničitel. Jeho nešikovnost byla opravdu až pozoruhodná, a kdyby se tomu nedokázal smát, byl by se nejspíš z toho dávno zbláznil. Ale naštěstí ho humor opravdu jen zřídkakdy opouštěl. Bral to jako život v sitcomu – znáte to, každou chvíli něco padá, někdo padá nebo něco začne hořet.

            Docela se mu líbilo pořekadlo, že smích je nejlepší lék na všechno. Byla to nejspíš pravda. Protože jedna z věcí, které měl Destroyer sám na sobě rád, byla schopnost zasmát se sám sobě. Také se nikdy zbytečně se netrápil s něčím, co už nemohl změnit, a nebo mu to prostě nestálo za přemýšlení.

            I přesto, že každý v Legii byl úplně jiný a všichni byli něčím výjimeční, se Destroyer od ostatních přecejen velmi lišil.

            Nebyl totiž v minulosti zase tak neoblíbený. Vždycky si dokázal najít alespoň pár kamarádů. Jedním z nich byl Mourner. Znal ho ze všech svých přátel nejdéle a vždycky uměli jeden druhému pomoct. Mourner byl ten, kdo mu pomohl vyrovnat se s rozvodem rodičů a i se všemi ostatními problémy a komplikacemi.

            A později společně založili Legii – konečně měl něco, na co by mohl být hrdý. I tahle chata samotná mu dělala radost. Vždyť byla velká, prostorná - měla tři patra, zavedenou vodu i elektriku, byla moderně zařízená...hotový sen.

            Na schodech vedoucích z druhého patra se objevil černovlasý svalnatý mladík s drzím úšklebkem na tváři – Avenger.

            „Čau,“ pozdravil.

            „Ahoj,“ odpověděl Destroyer. „Co to tam nahoře tvoříte?“

            „Mystic s Outlawem něco hrajou a Weapon pustila nějakej film, tak se ostatní koukaj.“

            „Hmm...“

            „A co Invisible?“ To by mě taky zajímalo, pomyslel si Destroyer. V práci přece měla skončit už před několika hodinami.

            „Mourner za ní šel, už by tu měli bejt.“

            Avenger přikývl.

            „Jak se máš?“ zeptal se z nenadání.

            Destroyera ta otázka zarazila.

            „No...v pohodě, jako vždycky. Proč se ptáš?“

            „Vážně?“ vypálil nevěřícně. „Sedíš tady sám, v šeru na zemi, dokonce bez sluchátek, jen tak koukáš do země, a tvrdíš mi, že seš v pohodě?“ Přisedl si k Destroyerovi na tvrdou, avšak vyhřátou podlahu.

            „Tak...jsem trochu přemýšlel, no,“ přiznal nakonec.

            „A jéje.“

            Oba se rozesmáli. Než mu však Avenger stačil položit další otázku na téma, o čem že to přemýšlel, rozletěly se dveře a dovnitř vpadli rozesmátí Mourner a Invisible.

            „Ahój,“ houkla Invisible v nezamaskovatelně dobré náladě.

            „No nazdár. Přinesli jste jídlo?“ hned se ptal Destroyer.

            „Mam žvejku, jestli chceš,“ odvětila a zabouchla dveře.

            „Počkat!“ Avenger utkvěl pohledem na Mournerově tváři. Jeho rty byly jiné, jinak tvarované než obvykle... Že by to byl...úsměv? „Ty se směješ?“

            „No jo.“ Musel se smát ještě víc, při pohledu na Avengerův výraz. Život mu teď připadal mnohem snažší a pomalu se ho zmocňovala euforie. Bylo to jako by z něj spadlo obrovské břemeno, jež ho takovou dobu drželo při zemi, a on nyní mohl létat. Jako by se mu z obličeje sloupla tvrdá maska, jako by se rozvázaly provazy, jež ho tak dlouho svíraly...

            „Tak to se oslaví! A co by to bylo za oslavu bez hudby?“ Přiběhl k přehrávači a dal do něj cédéčko.

 

Část 4. – AVENGER

 

            Hudba hrála. Destroyer i Avenger měli spoustu otázek a tak se Invisible s Mournerem dali do vyprávění. A nejen o dnešním večeru. Mourner se rozpovídal i o své minulosti - i když tomu dřív nevěřil, opravdu mu pomohlo, když se svěřil ostatním a ulehčil tak aspoň trochu svojí duši. Při vyprávění však zase posmutněl.

            Avenger ho poplácal po rameni.

            „Seš frajer,“ řekl uznale.

            „Proč?“ divil se Mourner.

            „Přes tohle všechno se přenést a nezcvoknout – to bych nezvlád.“

            Všichni dali Avengerovi za pravdu. Mourner se usmál.

            „Nechcete už jít spát?“ Outlaw ještě ani neseběhl shody a už na kamarády křičel svoji otázku. Jeho ostře řezaný obličej přímo komicky zvážněl.

            „Ha, tak to byl dobrej vtip,“ zasmál se Destroyer. Outlaw mu usměv oplatil.

            „Jenom testuju, jestli jste to fakt vy,“ vysvětlil jim se stále vážným obličejem, přičemž se snažil zadržovat smích.

            „No jo, náš bezpečnostní systém,“ přidala se Invisible. Všichni se rozesmáli. Outlaw se zašklebil a šel zase nahoru. Avenger se začal zvedat.

            „Půjdu na chvíli na vzduch,“ řekl.

            „Fajn,“ zabručeli ostatní.

            „Přines jídlo,“ dodal ještě Destroyer. Invisible po něm v okamžiku hodila žvýkačkou. Avenger se zasmál, otevřel dveře a vyšel ven.

            Venku ho ovanul studený vítr. Zhluboka se nadechl. Vlastně ani nevěděl, kam chce jít.        Po krátkém váhání se vydal rovně s tím, že někam prostě dojde. Chtěl si v klidu popřemýšlet. O osudu Legie. Dnes ráno se zase v novinách dočetl spoustu blafů, nesmyslů a křivých obvinění na úkor Legie. Proč jen mají ti nejhorší a nejfalešnější lidi největší moc? Ach jo.

            Avenger neměl ve zvyku nechávat nespravedlnost jen tak. Nerad nechával své okolí v síti lží a nedorozumění. Tohle ho dokázalo opravdu naštvat. Nejhorší ale bylo, když s tím nedokázal nic udělat – jako by ho zevnitř zžírala kyselina. Když před lety s Mournerem, Destroyerem a Weapon zakládal Legii, sice počítal s tím, že budou odpůrci, ale netušil, že jich bude tolik. Ale aby byl upřímný, štvali ho i lidi, co je bezmezně obdivovali (taky takových pár bylo), i když svým chováním naprosto popírali to, o co Legii šlo. A upřímě...falešní vnucovači jsou častokrát ještě otravnější než zapřísáhlí odpůrci.

            Avengerovi šlo o Legii a Legii šlo o to, nebát se být sám sebou, nestydět se za sebe a za svoje názory a najít v sobě odvahu jít proti davu. A hlavně ten dav porazit – vysvětlit lidem, co je správné, a že by podle toho měli zařídit své chování. Prostě si stát za tím, co jste, co si myslíte a čemu věříte. A taky si ten život užít, ne? Vždyť člověk nikdy neví, kdy jeho život skončí. Můžete zemřít v devadesáti stářím, v šedesáti na infarkt, ve třiceti na rakovinu...a nebo třeba i zítra. Copak víme, jestli zrovna zítra nesedne za volant nějaký ožrala a nesrazí nás na přechodu? Proto je důležitý si život užít, abysme pak těsně před smrtí nemuseli litovat věcí, které jsme neudělali. Co by to bylo za život v útrapách a v nekonečném svírání žaludku, aby se na nás někdo křivě nepodíval nebo o nás něco neřekl jen proto, že děláme něco proti zaběhlému pořádku?

            Jak tak šel a přemýšlel ani si nevšiml, že se před ním krčí silueta zvířete. Nebo člověka? Pohlédl na měsíc. Úplněk. Najednou se mu začaly v hlavě vybavovat všechny detektivky od Thomase Breziny, které četl, když byl ještě dítě. Byl z nich tenkrát celý pryč a tak na každém kolemjdoucím hledal upíří a vlkodlačí znaky.

            Přimhouřil oči a přistoupil blíž. Zkoumal shrbenou postavu, krčící se ve stínu keřů, a téměř nedýchal. Zastavil se před stvořením asi na vzdálenost tří metrů. Zaostřil. Jeho oči už zcela přivykly tmě, takže mohl snadno spatřit velké vyceněné tesáky, ostré drápy a šedostříbrnou srst. Vlkodlak. A pak se na něj upřely dvě stříbrné oči.

            Počkat...nemají vlkodlaci žluté oči?

            Stvroření najednou zavrčelo. Avenger instinktivně uskočil a sáhl do kapsy, v níž vždy nosil svůj starý kapesní nůž. Ani v nejmenším totiž neměl v úmyslu dát se na útěk.

            Pohlédl do velkých vlčích očí a bylo mu jasné, že teď se nesmí ani pohnout.

 

 

Část 5. – SILVERWARE

 

            „Na co tak zíráš?“

            Avenger sebou trhl. Zdálo se mu to, nebo ten vlk vážně...promluvil?

            „Ehm...“ nevěděl, co říct a tak plácl první věc, která ho zrovna napadla. „no...nemají vlkodlaci náhodou...žlutý oči?“

            „Ve filmech možná.“

            „A v knížkách?“ zkusil Avenger.

            „Nemáš někdy pocit, že si dovoluješ až příliš?“ Vlkodlak ho zkoumal pohledem od hlavy až k patě.

            „Ani ne.“

            Vlk jen zabručel.

            „Co jsi vlastně zač?“ zeptal se Avenger.

            Kdyby nebyl zrovna ve vlčí podobě, jistě by vlkodlak v tomto momentě pozvedl obočí.

            „No, jako nemyslim jesli seš vlkodlak... To ale seš, ne?“

            „Jsem.“

            „No, myslim jako...co tady děláš?“

            „Chmm, to co už sedmý večer,“ zabručel nepřítomně.

            „No, tak to asi ne. Nikdy jsem tě tu neviděl.“

            „A jsi si jistý, že jsi na místě, které znáš?“ Jeho ústa se roztáhla do šibalského úsměvu a odhalila tak nebezpečné tesáky. Avenger si toho nepochybně všiml, jelikož instinktivně o krok ucouvl.

            „Chceš mě zmást a přivést mě na pochybnosti?“ odtušil.

            „No jo,“ připustil odlehčeně vlk. „Ale jak tak vidím, ty se jen tak nedáš.“

            „Nevzdávám se zase tak snadno,“ prohlásil sebejistě.

            „Tak to je naše společná vlastnost. Jak že se jmenuješ?“ Najednou mluvil docela přátelským tónem.

            „Avenger...“ řekl nejistě. Byl pořád ještě trochu zaražený, přecejen se zrovna bavil s vlkem. „A ty?“

            „Hmm, zajímavé. Já jsem Silverware.“

            „Jakože stříbro?“

            „Ano. A pusť ten nůž, nebudeš ho potřebovat.“

            Avenger sebou trhl. Jak mohl vědět, že uvnitř kapsy svírá otevřený nůž?

            „Chápu, opatrnost nade vše. Jsi z Legie, že?“

            „To je to tak vidět?“ zeptal se udiveně.

            „Ani ne, ale vím, že tudy často chodíte.“

            Avenger ho jen mlčky pozoroval. Najednou mu na mysl vyplynula otázka – nestihl ji však položit.

            „Vím, na co se chceš zeptat. Jaký je můj názor na Legii, že?“

            Avenger přikývl.

            „No, přijde mi to jako docela užitečné lidské shromáždění. Jo, máte něco do sebe.“

            „Tak...to jsem rád.“ Avenger potřásl hlavou. „Tys tu na nás čekal?“

            „No...tak trochu,“ přiznal Silverware.

            „Ale proč?“

            „Abych vám pomohl.“

            „A s čím? A už se prosimtě rozpovídej sám, ať to z tebe zas nemusim tahat jak z chlupatý deky!“ Avenger už pomalu ztrácel trpělivost. Vlk si odfrkl.

            „Chci se k vám přidat. Musím vás dovést do Království zatracených.“

            „Království zatracených?“

            „Je to tam, kde draci ovládají oblohu.

            Tam, kde vstáváš jen abys zemřel.

            Tam, kde řeka teče pískem,

            v království zatracených.

            Pokud si neumíš poradit s bolestí, bezpochyby zešílíš.

            V této bohem opuštěné zemi,

            v Království zatracených.“

            „Teď mi tu vyprávíš text od Dream Evil,“ podotkl Avenger.

            „Jo, před pár lety k nám omylem zabloudili. Ale bylo od nich hezké, že si na nás při své tvorbě také vzpomněli.“

            „To samozřejmě... Ale o co ti teda jde?“

            „Teď jsem to řekl. Chci vás zavést do Království zatracených.“

            „A co tam?“

            „Budete v podstatě dělat to samé, co doposud. Jen ne sami, s větší vervou a taky s využitím hrubé fyzické síly. Avšak kapesní nožík ti k tomu stačit nebude.“

 

Část 6. – WEAPON

 

            Weapon seděla dole v předsíni s ostatními a poslouchala Destroyerovo převyprávění Mournerova příběhu. Jako jediná z Legie si neprošla žádným depresivním zážitkem, a proto jí všechny příběhy ostatních členů připadaly skoro až neuvěřitelné.

            Vyrostla docela normálně a její život nebyl ničím zajímavý. Až se jednoho dne ve škole seznámila s Destroyerem - doslova se s ním srazila na chodbě. Oba to vzali s humorem a dali se do řeči. Po nějaké době ji Destroyer seznámil s Avengerem a později ještě s Mournerem. Dobře si rozuměli,  a tak společně založili Legii - jako protest proti nespravedlnosti, falešnosti a zradě.

            To bylo přesně to, proti čemu se snažila celý život bojovat. Proti nespravedlnosti. A často také svého cíle dosáhla, ať už použila metodu vyjednávací nebo řvací. Nikdy se však nesnížila k doprošování - to opravdu ne, na to byla příliš hrdá. Nervala se jenom za sebe, taky za všechny lidi, kteří jí za to stáli - proto jí přátelé často říkali, že je něco jako jejich zachránce. Ona si ale nikdy nijak zvlášť výjmečná nepřipadala. Zároveň se ale necítila ani jako součást davu.

            Byla zastáncem toho, že i když je každý člověk jiný, v zásadě jsou všichni stejní.

            Asi proto dokázala i přes svou vcelku bojovnou povahu hodně věcí tolerovat. Také se nikdy moc nestarala o to, co si o ní okolí myslí. Záleželo jí na prostě tom, co si o ní myslí lidé, které má ráda, a vždycky jednala podle toho, co považovala za správné.

            S Invisible se znala už docela dlouho, ale nikdy spolu moc nemluvily. Až jednou se v autobuse zapovídaly a poznaly se navzájem - Weapon kvůli tomu přejela o tři zastávky. A tak se k Legii přidala i Invisible. To bylo zrovna v době, kdy se nastěhovali do chaty po Destroyerově babičce. A pak už to přibývalo docela rychle, Invisible přitáhla Mystica, ten zase Outlawa s Prophetem, Outlaw zase Murdera a Devianta, Prophet Shadow a Morticiana a Remain s Bulletproofem se k nim přidali sami od sebe. Takže jich nakonec bylo čtrnáct.

            Weapon byla ráda, že je jich víc, i přesto, že předtím byla Legie taková... důvěrnější. Obojí mělo své klady i zápory. Lehce se spřátelila s každým členem Legie, i když je pravda, že s Mournerem to bylo trochu těžší než s ostatními. Vždyť byl furt tak uzavřený... skoro nemluvil... nikdy ani nejmenší náznak úsměvu... A teď... Smál se... jako všichni ostatní... těžko tomu uvěřit. Často o něm diskutovala s Destroyerem a s Invisible, kteří byli vždycky na jeho straně - z celé Legie ho chápali asi nejvíc... Nebylo se čemu divit, přecejen ho znali hodně dlouho, Destroyer dokonce už od dětství. Taky ale pořádně netušili, co je příčinou jeho každodenního smutku.

            Až do teď. Weapon a stejně tak i všichni ostatní od nich teď vyzvídali... aby to Mourner nemusel vyprávět znovu.       Teď zrovna všichni seděli dole a bavili se spolu.

            Najednou se ozvalo klepání na dveře. Všichni otočili hlavy směrem ke vchodu. Dovnitř vstoupil Avenger.

            „Od kdy klepeš?“ podivila se Weapon.

            Avenger beze slova ukročil vlevo a zpoza něj vystoupil stříbrný vlk. Několik členů Legie sebou poplašeně škublo, jiní překvapeně zalapali po dechu.

            „Lidi, chci vám někoho představit.“ Ukázal na svého společníka. „Tohle je Silverware.“

 

 

 

Část 7. – MYSTIC

 

            Mystic na to celé zíral s pootevřenou pusou. Moc událostí najednou. Nejdřív uviděl Mournera se smát, pak mu řekli o tom, co udělala Invisible, o Mournerově minulosti a nakonec sem nakráčí Avenger s přerostlým vlkem v patách.

            Všichni něco zabručeli, jakože je těší, nebo zamumlali nějaký nesrozumitelný pozdrav, nikoho ale nenapadala žádná rozumná věta, kterou by bylo vhodné pronést.

            „Jsem rád, že ze mě máte takovou radost,“ utrousil Silverware, potom co uviděl třináct překvapených a navíc nechápavých tváří. Majestátně vstoupil doprostřed místrnosti a Avenger za nimi zavřel dveře.

            „Ehm...“ začala Shadow.

            „Jsi vlkodlak?“ předběhl ji Murder.

            „Ano,“ odpověděl Silverware nabroušeně. Kolikrát se ještě někdo zeptá?

            „To je pěkný,“ utrousil mimoděk Mystic. Destroyer a Outlaw se zasmáli.

            „A co od nás pan vlkodlak potřebuje?“ zeptala se Weapon.

            „Jo, to by mě taky zajímalo,“ přidal se Deviant.

            „Takže,“ chopil se slova Silverware a utišil tak souhlasné pokřiky ostatních Legionářů, „jak už jsem po cestě říkal Avengerovi, chci se k vám přidat.“

            „Proč?“ přerušil ho Bulletproof.

            „Abyste se se mnou vydali do Království zatracených.“

            „Království zatracených?“ zeptal se Mortician.

            "Je to tam, kde draci ovládají oblohu.

            Tam, kde vstá-„

            „Jasně, my známe tu písničku od Dream Evilů,“ přerušil ho Outlaw.

            „Ale co se po nás chce?“ zeptal se Destroyer.

            „Abysme tam založili odboj,“ předběhl Silverwarea Avenger. „A poté bojovali.“

            „Odboj proti čemu?“ zeptala se Weapon.

            „Proti drakům?“ zkusil Murder.

            „No, to ne. Musíte sjednotit tamní obyvatele a vytvořit tak odboj proti Kovové armádě,“ vysvětloval Silverware.

            „Proč Kovové?“

            „Protože je z kovu.“

            „Hmm, to mi připomíná další písničku,“ zamumlal Outlaw a jako na zavolanou začala píseň hrát z přehrávače.

            „A co ti draci?“ zajímalo Murdera.

            „No, oni už vlastně žádní nejsou. Tedy alespoň u nás. Už je to dost dávno, co všichni uletěli někam do neznáma. Království zatracených už tedy není místo, kde draci křižují oblohu. Teď spíš Kovová armáda křižuje naše ulice a dost z nás opravdu raději nevstává, protože... tam vstáváš, abys zemřel...“

            „To má ta Armáda asi dost dobrý zastrašovací systémy, co?“ Weapon se snažila brát to trochu s humorem, ale vysloužila si jen šťouchanec loktem od Mystica.

            „To bohužel má,“ řekl Silverware bez náznaku jakýchkoli emocí.

            „Takže, koho máme vlastně zachránit?“ zeptala se Invisible.

            „Musíte dodat sílu obyvatelům Království, aby se dokázali postavit svým trýznitelům a nastolit pořádek a mír.“

            „A jak to proboha máme udělat?“

            „Silou – jak psychickou, tak fyzickou.“

            „A jak se vůbec Armáda dostala k moci?“

            „Normálně: přišli, zabili krále a ujmuli se vlády nad naším světem.“

            „Jak ho zabili?“ ptala se Invisible dál.

            „Nemůžeš nám to prostě říct v kuse, abysme se nemuseli ptát na každej detail?“ požádal ho trochu podrážděně Mystic. Byl docela klidná povaha, ale některé věci ho prostě štvali. I když se příchodem do Legie leccos změnilo, některé věci zůstaly stejné. Například když zrovna neměl náladu, dokázal se pohádat s kýmkoli kvůli čemukoli. Nejhorší na tom bylo, že se mu nálada mohla změnit hodně rychle - jedna z věcí, které na sobě zrovna nemusel. Ještě že byla Legie celkem tolerantní prostředí a nikdo to moc neřešil - když měl hádavou náladu, buď se ho snažili rozveselit a nebo ho prostě nechali být. Za několik minut bylo vše zase v pořádku. Stejně tak jako čaj se musí nechat chvíli za oknem než se začne pít.

            „Vidíš?“ vypálil na vlka Avenger.

            „Dobrá, pokusím se. Máme podezření, že členové Kovové armády ovládají černou magii. Přišli, prorazili si cestu stráží až ke králi a jednoduše ho zabili. Pak vyhlásili svá pravidla a zákony a nikdo není schopen jim odporovat.“

            „A odkud přišli? Kdo jim velí? A jak se jim vůbec dá vzdorovat?“

            „To nikdo neví. Proto potřebujeme vás, na pomoc.“

 

 

 

Část 8. – OUTLAW

 

            Outlaw neměl slov. Celé se to zdálo neskutečné. Už od mala prahl po dobrodružství a hrdinských činech, ale nikdy nečekal, že se opravdu někdy bude moci zúčastnit záchranné výpravy jako byla tahle. Celej život si říkáš, jaký by to bylo úžasný dostat šanci zažít dobrodružnou záchrannou akci a najednou je to tady! Outlaw tomu vážně nemohl uvěřit. Celé dětství strávil převážně v dobrodružných knihách a hrdinských příbězích - možná zrovna proto neměl moc přátel.

            Ale nikdy mu to moc nevadilo. Měl svůj svět, kde se za každých okolností cítil nejlíp a vydrželo mu to pěknou řádku let. Až když na střední škole poznal Mystica, začal se trochu zajímat i o okolní svět. I přesto, že si našel pár dalších přátel, stejně se vždy nejvíc bavil s Mysticem a popravdě řečeno, občas ani nevěděl proč. Outlaw byl vůbec dost tolerantní člověk, všechno bral s úsměvem, takže mu Mysticova náladovost vlastně nikdy moc nevadila - bral ho takového, jaký je – ale i přesto ho měl občas plné zuby.

            Když se přidal k Legii, vzpoměl si při tom na své ve skutečnosti osamělé dětství a tak mu nějak vlezla na mysl přezdívka Outlaw. Hodně lidí by to do něj nejspíš neřeklo, ale i přes to, že byl opravdu velký knihomol, každou chvilku, kdy zrovna nečetl nebo nedělal něco jiného životně důležitého, věnoval hraní na kytaru. Občas i napsal nějakou dobrobružnou písničku.

            „A co jsou ti obyvatelé vůbec zač?“ zeptal se.

            „Zatracení,“ odpověděl Silverware. Outlaw se na něj zamračil a rozhodně nebyl sám. „No, pokud jsi myslel rasu, tak je to dosti promíchané. Někteří jsou lidé, někteří elfové, je tam i několik vlkodlaků jako já a dokonce i pár upírů.“

            „Kdybys nebyl mluvící vlkodlak, myslela bych si, že si z nás střílíš,“ utrousila polohlasně Weapon.

            „A proč se jim říká Zatracení?“ chtěl vědět Prophet.

            „Všichni obyvalelé Království se rozhodli opustit tento svět, protože zde si připadali nechápaní, opuštění a vůbec, neměli tu proč zůstávat, všechno tu v nich vyvolávalo zlé vzpomínky na různé křivdy, nespravedlnost a další odporné věci, které se na tomto světě dějí...“

            „Takže jsou vlastně něco jako my, akorát oni to vzdali?“ odhadl Deviant. Silverware se zamyslel.

            „No, v podstatě ano. Takže se jim říká Zatracení, aby se nemuseli vyjmenovávat všechny rasy, do kterých se postupně vyvinuli a zároveň to vystihovalo jejich životní příběhy.“

            „Počkej...“ zamyslela se Shadow.

            „Vyvinuli?!?“ zopakoval Destroyer.

            Ostatní vrhali na Silverwarea zvědavé pohledy. Znělo to vážně... divně.

            „Snad si nemyslíte, že se vám tady po silnicích a mostech prohánějí upíři a elfové!“

            Bulletproof vybuchl smíchy. Šťouchl do Destroyera:     „Představ si elfa, jak běží s upírem závod po dálnici.“ Oba členové Legie se smáli.

            „Pokračuj!“ pobídla Silverwarea Invisible.

            „No, většina z obyvatel nezůstala lidmi, protože se stále nedokázala přenést přes svou minulost, takže podle toho jaký ke světu, ze kterého utekli, chovali postoj, a podle toho, jaké emoce se v nich mísily, se stali buď elfem, vlkodlakem nebo upírem,“ stále trpělivě vysvětloval Silverware. „A nebo také ničím – zůstali lidmi – ale to se stalo jen několika z nich.“

            Na chvíli zavládlo v místnosti ticho - všichni se snažili vstřebat ten nával informací a pokud možno si na ně utvořit nějaký názor. Outlaw byl nadšený - jako by se ocitl v jednom ze svých vymyšlených světů!

            „A proč jsi svůj život tady vzdal ty?“ zeptal se najednou.

            „Já se už v Království narodil.“

            „Takže už Království zatracených funguje dlouho?“

            „Celkem ano.“

            „A jak vzniklo?“ zeptal se Mortician.

            „Podobně jako Legie,“ odbyl ho Silverware. „Ale teď v podstatě celou dobu jen čeká na to, až přijde skupina vyvolených, která za ně bude bojovat a jen tak se nevzdá.“

            „A ty si myslíš, že jsme to my?“ odhadovala Weapon.

            Silverware přikývl.

            „No samozřejmě,“ prohlásil Outlaw a popadl kytaru. „jsme přece Legie! Jsme mladí, jsme silní, tak co bychom se vzdávali, ne?“ Přejel prsty po strunách své černobílé kytary a už hrál písničku zároveň s přehrávačem. Silverware něco nesouhlasně zavrčel, ale za okamžik se něchal obměkčit a naslouchal hudbě spolu s ostatními.

 

Část 9. – CHRISTIAN

 

            Christian se proplétal temnými ulicemi a v duchu si přál, aby nikoho nepotkal. Trochu totiž ztratil pojem o čase, když se jako každý den procházel po ulicích Království, aby zkoukl, co je nového. Dopadlo to ale jako vždycky – všechno bylo stále stejné, vůbec nic se nezměnilo. Dělal to tak každý den a pokaždé to dopadlo přesně takhle. Měl ale pocit, že kdyby jednou tuto obchůzku vynechal, přišel by o něco nesmírně důležitého. A také by jinak neměl přes den co dělat. Jeho otec se už dávno před jeho narozením stal upírem, takže celý den trávil spánkem, a jeho všemu přispůsobivá matka ráno usínala s ním, protože JEJICH život, začínal až v noci.

            Jenže Christian bohužel nedokázal spát dlouho za denního světla, takže veškerý svůj čas trávil potulováním, sbíráním informací a přemítáním o zbytečných plánech, jak se odsud dostat. Království zatracených pro něj bylo... něco jako vězení. Vězení se spoustou lidí, ze kterých se většinou vlivem prostředí stali blázni. Bylo mu jich líto, ale raději se jim vyhýbal. Jednou se mu totiž stalo, že ho jedna šílená stařena popadla za ruku tak silně, až mu svými nehty poškrábala celé předloktí. Dodnes mu po tom zůstaly malé jizvy. Nechtěla se ho tenkrát vůbec pustit a stále dokola omýlala ty samé věty: "Kdy přijdou? Kdy nás spasí?" Tón jejího hlasu byl přímo žalostný a její staré oči volaly po odpovědi.

            Bohužel Christian tenkrát vůbec nevěděl, o čem ta bláznivá žena mluví. Nakonec se mu podařilo vyprostit se z jejího sevření a utéct. Chtěl se však dozvědět víc. A protože věděl, že doma by nad tím akorát potřásli hlavou a řekli mu, ať se raději stará o sebe, rozhodl se jít snad za jedinou osobou, které ještě věřil - za Arkarinem. Arkarin byl postarší muž, vypadal trochu jako čaroděj, což náramně sedělo k jeho nezkonalé moudrosti. Tehdy mu vysvětlil vše, co a proč se v Království děje. Lidé tady už od svého příchodu očekávali, že ve světě, ze kterého odešli, se všechno za čas urovná a pak pro ně bude vyslána skupina lidí, která je přivede do nového dokonalého světa. Všichni tomu věřili... až na Christiana.

            Už dlouho měl pocit, že sem prostě nepatří. Byl sice povahou flegmatik, ale takováto slepá víra v nic v něm vzbuzovala hněv a pobouření. Stejně tak samotný název jeho domova – Království zatracených – vždyť to doslova bralo i tu nejmenší šanci na naději. Ale i přesto zde věřili ve spasení skupinkou několika vyvolených...

            Člověk by čekal, že po příchodu Kovové armády se něco změní... jenže oni slepě věří dál. Christian zahloubaný do vzpomínek a úvah, nedával pozor a málem naboural do zdi jednoho z polozbořených pískových domů. Další věc, kterou na Království nenáviděl - všechno mělo jednu a tu samou barvu písku. Nic se mu tu nelíbilo, chtěl odtud pryč. Prostě sem nepatřím!

            Už byl skoro doma, když v tom ho někdo popadl železným stiskem za rameno.

            „Tak mladej a pudeš s náma!“ Prudce se otočil. Spatřil dva po zuby ozbrojené bojovníky Kovové armády, jak se škodolibě chechtají. Už zase chytili někoho, koho by mohli hodit do cely a bavit se tím, jak se snaží dostat ven, nebo jak umírá hlady. Vždycky však šli jen po relativně obyčejných lidech, na upíra či přeměněného vlkodlaka si málokdy troufli. A koneckonců, Christian vypadal jako obyčejný člověk. Avšak po svém upířím otci přecejen něco zdědil. Vymrštil se do vzduchu, vší silou kopl do bojovníkova hrudníku a neuvěřitelnou rychlostí utíkal pryč. Ani se neohlížel, takže nevěděl, jak dlouho bojovníkům trvalo, než se vzpamatovali a vydali znova za ním.

            Když však zaslechl hlasité rychlé kroky, bezmyšlenkovitě otevřel dveře nejbližšího domu a vpadl dovnitř.

 

 

 

Část 10. – PROPHET

 

            Ještě toho večera se vydali na cestu. Nebyli ospalí ani unavení, protože většinou chodili spát dost pozdě a pak taky pozdě vstávali, takže únavě mělo trvat ještě několik hodin než se dostaví. Seběhlo se to všechno dost rychle. Za čtvrt hodiny měli všichni sbaleno to nejnutnější a nejdůležitější, a mohli tak hned vyrazit na cestu. Pozhasínali světla, zkontrolovali kohoutky a pozavírali okna. Pak už Prophet jen viděl, jak Destroyer s nepatrným povzdechem zamyká dveře zděděné chaty a klíč ukládá do kapsy u kalhot.

            Aby byl Prophet upřímný, nikam se mu nechtělo. Ne, že by nechtěl pomáhat obyvatelům Království, ale přecejen - jak si mohou být tak jisti tím, že Silverware mluví pravdu? Znělo to tak neskutečně... To je snad jediný, kdo má pochyby? Rozhlédl se po ostatních. Všichni s úsměvem na rtech či odhodlaným výrazem ve tváři rázně kráčeli v před a většinou si mezi sebou něco špitali. Prophet jen zakroutil hlavou. Jako poslední z davu vykročil před.

            Všechno se změnilo. Už zase. Tehdy ho stálo hodně úsilí oznámit Mysticovi, že jeho nabídku přidání se k Legii příjmá. Nebylo to tím, že by se mu do Legie nechtělo, prostě jen neměl rád změny. Život mu ukazoval změny zatím jen v tom nejhorším světle, tudíž Prophet už ani nevěřil, že by mohly mít i příznivou tvář. Snad jen ten příchod do Legie. I když s tím se taky objevila spousta výčitek - nechal tehdy své sestře pouze vzkaz na ledničce: Odcházím s Mysticem do Legie, nehledej mě. Mám tě rád. Stephen

            Sestra ho však neposlechla a ani v nejmenším ho v tom nechtěla nechat samotného. Tudíž si odchytla Mystica a oznámila mu, že se také přidává k Legii. Prophet tenkrát doslova zíral, co je pro něj Beatrice schopna udělat. Ale byl moc rád, že ho následovala - nebylo pro něj lehké ji opustit, přecejen byli dvojčata (i když to tak nikomu nepřipadalo). Od dětství se po vzhledové stránce oba hodně změnili a každý jiným směrem, tudíž by v nich nikdo dvojčata nehledal, i přes to, že jistá podoba jim zůstala.

            Rozhodoval se, jestli se někomu z Legie svěřit nebo ne, ale když viděl, jak jsou nadšení, řekl si, že s tím chvíli počká. Poté se však zarazil – ne, bude lepší, když to bude aspoň někdo z nich vědět. Přidal do kroku, aby aspoň trochu dohnal ostatní a nebyl tak pozadu. Avenger uslyšel jeho popobíhání. Otočil se a s úsměvem na něj počkal. Když uviděl Prophetovu tvář, úsměv mu zvadl na rtech.

            „Co se děje?“ zeptal se zmateně.

            „Nevím, celý mi to přijde postavený na hlavu,“ odpověděl Prophet a vyčkával na Avengerovu reakci.

            „Nevěříš mu, co?“

            „Moc ne. Ty jo?“

            „Zdá se mi dost důveryhodnej...“

            „Víš, co se říká, když se ti něco zdá, probuď se.“ Mrkl na Avengera.

            „Haha,“ ušklíbl se. „Vím, že si musim dávat pozor.“

            „Vážně si ale myslíš, že mu můžeme důvěřovat? Že nás vede správně, že mluví pravdu a že se za tím vším neskrývá nějaká bouda?“ vychrlil na kamaráda Prophet, aniž se stačil zarazit.

            Avenger se zamyslel. „Ne, nemyslím si, že lže,“ řekl po chvíli, „ani že nás chce nějak podrazit. Jsem si tím dokonce jistý. Byl hodně přesvědčivý a takovou věc jako Království zatracených si přece nemohl vymyslet. Já mu prostě věřím.“

            „Dobrá,“ ustoupil po krátké odmlce Prophet. „Když mu věříš ty, budu muset nejspíš i já.“

 

Část 11. – SHADOW

 

            Shadow kráčela vedle Morticiana někde uprostřed skupiny. Přemýšlela stejně jako všichni, o tom co se zrovna děje. Snažila se vypadat víc energicky, než se doopravdy cítila - unavená by nikomu na pochybách moc odhodlanosti nepřidala.

            Samozřejmě chtěla obyvatelům Království pomoct, chtěla se poprat s Kovovou armádou tak, jako většina jejích oblíbených superhrdinů z dětství (jako malá hodně četla komixy). Věděla ale, že se tohle jejímu bratrovi líbit nebude. Měla ho přečteného jako knihu od začátku až do konce, takže moc dobře věděla, že se mu tahle změna prostředí nebude zamlouvat.

            Silverware je vedl tou nejtemnější částí lesa. Shadow se otřásla zimou a objala si ramena. Neměla z toho dobrý pocit. Proč jsem sem vůbec lezla? Hned si na to však sama odpověděla. Nemohla nechat Stephena samotného - prostě to nedokázala. Neustále za něj cítila jakousi odpovědnost. Když tenkrát našla vzkaz na rozloučenou na lednici, jeho obsah ji nepřekvapil. Tušila, že se Stephen dříve či později k Legii přidá a ona tomu nezabrání. Seděla tehdy asi půl hodiny v jeho pokoji a pečlivě zkoumala každý detail místnosti. Neúhledně ustlaná postel, vysoká skříň polepená plakáty rockových kapel, neuklizený stůl a několik poloprázdných polic (většinu jejich obsahu si Stephen vzal s sebou do Legie) a co bylo na pokoji úplně nejlepší: jedna stěna byla úplně celá "vytapetovaná" obaly od cédéček.

            Beatrice si stále ještě živě pamatovala na den, kdy společně tiskli všechna cédéčka, která měl Stephen v oblibě a pak je oba lepili na zeď. A teď tu před ní seděla jenom ona sama s jeho vzkazem na rozloučenou v ruce. Právě v ten moment se rozhodla, že to tak nenechá. Prohledávala ulice, budovy a parky, jen aby našla svého bratra, nebo někoho z Legie. Právě Mystic se jí připletl do cesty a po krátkém rozhovoru o Stephenovi - teda v té době už Prophetovi - mu oznámila, že se přidává do Legie. Mystic jen chvíli zíral na její blonďaté vlasy a skoro nemohl uvěřit tomu, že jeho černovlasý kamarád je její dvojče.

            Ale nakonec řekl jen: „Sbal si pár věcí a vymysli si přezdívku.“ A Beatrice tak udělala. I když vymýšlení jména bylo na celém tom snad nejtěžší. Nakonec došla k závěru, že je zbytečné si s tím lámat hlavu, že jí snad bratr později poradí. Čekala, až odbije čtvrtá hodina, jelikož právě v tu dobu se měli s Mysticem sejít, aby ji zavedl k ostatním z Legie a tím pádem i k jejímu bratrovi.

            Seděla na zemi opřená o zeď a jakoby se loučila s bytem, kde se Stephenem posledních pár let společně žili. Kamkoli šel, vždycky byla hned za ním, aby ho chránila – jako stín... Ano, to bylo vcelku výstižné.

            Trochu se tenkrát bála, když ji Mystic vedl lesem k chatě, ale přecejen na sobě nedala nic znát. Když se pak s Prophetem setkala, byla překvapená jak velkou má radost z toho, že ji vidí.

            A teď... Vyrážejí zachránit celý jeden svět, všichni společně. Na jednu stranu to bylo úžasné, ale zároveň – otřásla se - bylo právě tak možné, že jdou všichni společně na smrt.

 

 

 

Část 12. – CATHERINE

 

            Catherine zvedla hlavu od knihy a upřela zrak na nově příchozího. Stál k ní zády a zdálo se, že zprudka dýchá. Zkoumala ho očima od hlavy až k patě a uvažovala, zda má počkat až si jí všimne, nebo na něj promluvit a tím ho vylekat.

            „Potřebuješ něco?“ zeptala se klidným, ale zřetelným hlasem. Návštěvník se prudce otočil a i přes to, že světlo svíce, jež osvětlovala místnost, k němu už skoro nedoléhalo, bylo poznat, že se snažil potlačit hlasitý výkřik překvapení. Catherine zvedla pravé obočí a čekala, co z něj vyleze.

            „Ehm...“ začal. „Já jenom...ehm...“

            „Potřebuješ se schovat?“ odhadovala.

            „No, asi tak... Necháš mě tu chvíli?“ Pohlédl na ni s prosebným výrazem. Catherine si ho stále prohlížela – vypadal celkem neškodně.

            „Dobře,“ svolila.

            „Díky moc.“ Pokusil se usmát, ale stále ještě nezvládl zklidnit svůj dech. Catherine jen pokývala hlavou a sklonila zrak zpět ke knize. Když se mladík trochu vzpamatoval, znovu promluvil.

            „Mimochodem...já jsem Christian.“ Přistoupil blíž.

            „Catherine,“ zamumlala.

            Byla na podobné typy zvyklá - hodně lidí se chodilo schovávat právě k nim do domu. Její rodiče byli oba elfové a každému s radostí pomáhali a navíc se u jejich domu střetávalo hodně ulic, takže byl prostě každému uprchlíkovi nablízku. I přesto, že nikomu z nich moc nepomáhala, všem utíkajícím naprosto rozuměla. Také odtud chtěla vypadnout a začít nový život v nějakém méně depresivním prostředím. Tím nemyslela její domov, ale celé Království. Nuda a zoufalství se zde táhlo každým koutem. A příchod Kovové armády to taky zrovna nevylepšil.

            Její rodiče to málem zničilo - byli něco jako hipíci, chápejte, prostě mír, láska a přátelství. V tomhle duchu ji také vychovávali, ale ona viděla svět úplně v jiných barvách než oni. Viděla to utrpení a smutek okolo a rozhodně to nechtěla řešit jen tím, že by pomáhala poškozeným. Chtěla bojovat, zastavit to! Ale to se zase nezamlouvalo jejím rodičům. Takže v sobě všechny tyto pocity přenášela aniž by je jakkoli dala najevo - a tak se později stalo i se všemi ostatními emocemi. Jako kdyby byla kus ledu.

            „Co jsi zač?“ zeptala se najednou, ani pořádně nevěděla proč. Možná by tenhle cizinec mohl být její šancí k úniku z tohoto ponurého světa.

            „Napůl upír, napůl člověk...“ Rozhlížel se po spoře osvětlené místnosti. „Trošku jsem se zapoměl na procházce...“ dodal.

            „A čapli tě, jo jo, chápu.“

            „A co ty? A... kde máš rodinu?“

            „Zase někomu pomáhají...jako vždycky...“

            „Takže... elfové?“ odhadoval Christian.

            „Jo, ale změnili se až po tom, co jsem se narodila... díky bohu.“

            „Chápu.“ Usmáli se na sebe. Christian přesně věděl, jak se Catherine musí ve své rodině cítit – asi tak, jak by se v ní cítil on. Téměř všichni elfové v Království měli ve zvyku být na všechny co nejmilejší, nejhodnější, o každého pečovat a  zbytečně nevyvolávat spory – to by vzdoruplný člověk jako on přímo nesnesl.

            Pohlédl Catherine do tváře a ty tmavé pronikavé oči jako by mu prozradily úplně vše.

            „Chceš odtud vypadnout, co?“

            „Ani nevíš jak,“ povzdechla si Catherine.

            „Myslím, že vím.“

 

Část 13. – REMAIN

 

            Už bylo pár hodin po půlnoci a vzhledem k tomu, že všichni usínali za chůze, rozhodl Silverware, že se utáboří na volném palouku, ke kerému zrovna směřovali. Celá Legie si hodila baťohy pod hlavu, někteří si vytáhli i deku, a všichni okamžitě usnuli. Tedy až na Remain. Nechtělo se jí zpět do Království zatracených. Nikdo z Legie nevěděl nic o její minulosti. Byla častokrát ještě uzavřenější víc než Mourner - nebyla však smutná jako on, prostě jen uzavřená.

            Nikdy moc o ničem nemluvila, nepřispívala do diskuzí, odpovídala stručně a zbytečně neplýtvala slovy. Nesla v sobě obrovské tajemství, jehož tíha ji táhla stále více ke dnu. A ona nebyla schopna se ho zbavit. Často se to snažila překonat tím, že se pokoušela nemyslet na minulost a žít přítomností, ale popravdě řečeno, zrovna moc jí to nešlo. Pokud se zrovna netopila ve vzpomínkách a myšlenkách, pouze poslouchala ostatní a sledovala události okolo. A zrovna teď ten nával vzpomínek přišel.

            Zatímco se snažila dostat do světa, ve kterém se nacházela zrovna teď, stala se jejím domovem prázdnota. Toulala se tehdy celé hodiny po prašných pustinách až se konečně mezi tím ničím objevilo několik keříků. A kus od nich další. Remain se tehdy vydala jejich směrem a jak předpokládala, křoví houstlo až se postupně dostala do hlubokého lesa - do tohoto lesa.

            Zahleděla se na noční oblohu. Co jen teď může dělat? Nic. Prostě se jen chovat jako ostatní.

            Temnoto, jsem doma, pomyslela si těsně před tím, než se jí konečně podařilo usnout.

            Když se probudila, bylo už skoro poledne. Rozhlédla se kolem sebe. Několik členů Legie ještě spalo, ale většina už byla vzhůru. Ale nikde neviděla Silverwarea. Místo něj se opíral o kmen stromu podivný mladý muž, s polodlouhými stříbřitými vlasy a úsměvem na tváři.

            „Vy jste teda ospalci,“ zasmál se. Avenger jen pokrčil rameny a smál se s ním. Remain se pousmála a snažila se nedat najevo, jak moc se jí tato akce nezamlouvá. Doufala, že se z té nechuti alespoň trochu vyspí, ale jak se zdálo, spánek tuto drobnou povinnost zjevně zanedbal.

            Do čtvrt hodiny už byli všichni vzhůru a po snídani, takže se mohli znova vydat na cestu. Remain s nikým moc nemluvila a snažila se nemyslet na svůj starý domov, na svou matku, na Kovovou armádu... Vzpomínky jako by přicházeli spolu s přibližujícím se Královstvím. Písčité ulice a domy, vše ve stejné barvě...

            Potřásla hlavou a snažila se zaměřit svou pozornost na něco jiného. Rozhlédla se po okolí. Les začal řídnout. To byl důkaz, že jsou ke Království čím dál blíž.

 

 

 

Část 14. – ARKARIN

 

            Catherine a Christian utíkali temnými uličkami Království zatracených a snažili se tak uniknout nebezpečí, které na ně číhalo téměř na každém kroku. I tak si ale museli dávat pozor, aby nebyli moc hlasití a nepřivolali tak něčí pozornost. Oběma se v mysli honila spousta myšlenek, pochyb a úvah.

            Catherine skoro nemohla uvěřit tomu, co právě dělá. Konečně se jí naskytla příležitost splnit si svůj celoživotní sen - dostat se odsud pryč. A ona tu příležitost nepropropásla! Teď si však nebyla jistá, jestli náhodou neudělala až příliš unáhlené rozhodnutí. Vždyť toho kluka v životě neviděla a teď se s ním vydává na dalekou a nebezpečnou cestu do jiného světa! A aby toho nebylo málo, byl to poloupír. Snažila se zůstat v klidu a zachovat si chladnou hlavu jako obvykle, ale i přesto na ni začal doléhat stres a slabý závan strachu.

            Christian nevěděl, jestli se radovat nebo se bát. Samozřejmě byl rád, že se konečně dostane za hranice tohoto jednotvárného vězení písečné barvy, ale nebylo mu po chuti nechat tam všechny ostatní v zajetí Kovové armády.    Najednou se skoro zastavil uprostřed cesty, když si vzpoměl na incident s šílenou ženou a představil si, že by tak měli dopadnout všichni. Přeběhl mu mráz po zádech. Takhle to rozhodně nesmí dopadnout... Ale co bych měl teda dělat, aby to tak nedopadlo?

            Po krátkém uvažování došel k závěru, že v této situaci mu může poradit pouze jediný člověk. Popadl zmatenou Catherine za předloktí a společně zamířili směrem k Arkarinovu domu.

- - -

            Arkarin seděl v jednom ze svých starožitných křesel a pročítal si staré listiny a deníky, kterým kdysi svěřil celý svůj život. Tehdy byla úplně jiná doba. Nebylo to sice perfektní, ale aspoň tu nebyla žádná Kovová armáda, která by chytala obyvatele Království a následně je nechávala umírat v chladných kamenných celách královského paláce, kdysi sídla krále Hanoora, nyní útočiště krvežíznivé armády Kovových bojovníků.

            Hanoor nebyl špatným vládcem, ale některé věci mu jednoduše unikaly. Nevěděl mnoho o životě za zdmi svého paláce, a když se pokusil něco zjistit, nic se nedozvěděl - neměl tolik respektu, aby mu lidé na vše odpovídali. Byl totiž teprve prvním panovníkem v celé historii Království zatracených. Zatracení si sice už na počátku založili své království, ale nikdy je nenapadlo, že by mohli potřebovat nějakého krále. A taky ho nikdy nepotřebovali. Avšak Haroon měl pocit, že král je v království nezbytný a ve svých sedmadvaceti letech to dal i poprvé veřejně najevo. Protože nikdo nic nenamítal, sám se stal králem a nechal si postavit i palác. Jeho vláda vůbec nic nezměnila a ani moc neovlivnila. Život obyvatel Království se ubíral stejným směrem jako předtím a ani ten Hanoorův nebyl nijak pozměněn - až na palác a dobrý pocit z toho, že Zatracení mají konečně svého vládce. Jinak mu to žádná velká privilegia nepřinášelo, tudíž se nikdo z ostatních necítil nijak ukřivděně.

            Arkarin se probral z návalu vzpomínek a mírně se pousmál. S příchodem Armády se všechno změnilo. Každý nenáviděl tu hrůzovládu, kterou vůdce Kovových bojovníků v Království provozoval. Většina ze zbylých zatracených jen marně čekala na spásu nebo zázrak. Avšak ti, kterým ještě zbývala špetka rozumu, se spíše zamýšleli nad tím, k čemu to všechno té Armádě je. A ti odvážnější i nad tím, jak změnit to, co se děje - nebo jak odsud prostě a jednoduše zmizet. Nikomu se to však nepodařilo. Buď je zastavil vlastní strach a pud sebezáchovy, nebo chladné ostří Kovových bojovníků.

            Arkarin byl dost vzdělaný, někteří říkali, že je snad nejmoudřejší z celého Království – zdaleka však nebyl nejsilnější. Bylo mu jasné, že se odsud dostane pouze nějakou dobře promyšlenou lstí. Škoda jen, že žádnou zatím nevymyslel. Ono totiž ani nebylo moc na čem únikový plán stavět – buď máš štěstí a jsi dost rychlý, aby ses dostal pryč, a nebo ti jedno či druhé schází a skončíš v chladné zatuchlé kobce pod Královstvím.

            Jedno bylo však naprosto jasné - útěk se musí konat v noci. Čekal na vhodný okamžik už několik let... byla to taková... hra na čekanou. Vždy, když si myslel, že se už konečně sebere a půjde, něco mu v tom zabránilo. Teď se však rozhodl, že už více čekat nebude - načekal se už dost.

            Sotva se zvedl, aby si sbalil nejnutnější věci s sebou, uslyšel v okolí svého domu rychlé kroky... a možná i... tlumené hlasy... Zbystřil, napřímil se a poslouchal. Bylo jich víc... dva... nedospělí... Že by - ?

            Dveře se tlumeně, avšak rychle otevřely a dovnitř vstoupily dvě osoby. „Nerušíme?“ Christian!

            „Co se děje?“ zděsil se Arkarin, když za sebou Christian zavřel dveře.

            „Potřebujeme pomoct.“

            „No, to vidím.“ Pohlédl na Catherine. „Tebe neznám, jak se jmenuješ?“

            „Jsem Catherine,“ odpověděla, zatímco si ho prohlížela.

            „Arkarin, těší mě.“

            „Takže, můžeme se vrátit k té pomoci?“ přerušil jejich rozhovor Christian.

            „Zajisté, co potřebujete?“ zeptal se zvědavě.

            „Utéct,“ vypálila Catherine, jelikož ji Christian dosud neseznámil se svými novými úmysly.

            „To je nemožné,“ odvětil téměř automaticky Arkarin.

            „To ale není všechno,“ řekl Christian.

 

Část 15. – MORTICIAN

 

            Ocitli se na vyprahlé pustině. Slunce sice svítilo, ale nedalo se říct, že by byť jen trochu hřálo. Všichni se drželi co nejblíže u sebe - toto místo působilo opravdu depresivně. Shadow se tiskla k Morticianovu ramenu, snad v naději, že ji zahřeje aspoň jejich společná láska - říká se, že ta prý hřeje nejvíc - nebo ne?

            Byli spolu už několik let. Někomu by mohlo připadat zvláštní, že spolu ještě nebydleli - to až v Legii. Ještě než se Shadow vydala s Mysticem za svým bratrem k Legii, zavolala Morticianovi - tehdy ještě Ryanovi - a vychrlila na něj všechno o tom, co se děje a co se chystá udělat. Než však stačil něco namítnout, zavěsila a vzala věci do vlastních rukou. Ryan absolutně netušil, co dělat a tak se prostě rozhodl, že ji najde a zůstane s ní v Legii. I když to nikdy předtím nikomu neřekl, měl pro Legii značné pochopení - a dokonce je i tajně podporoval.

            Se Stephenem - Prophetem - se často o Legii zatracených bavili, a byl to možná právě Ryan, kdo ho přesvědčil k poslednímu kroku k přechodu k životu u nich. Při příchodu do Legie neměl zrovna problém s vymýšlením přezdívky - Mortician bylo jeho příjmení.

            Teď už byli zase o něco blíže ke Království zatracených. Za touto pustinou by se snad už mělo objevit.

            „Silverware?“ oslovil vůdce výpravy Mortician.

            „Ano?“ Silverware vykoukl ze předu skupiny, otočil se k Morticianovi a šlapal pozadu. Ten zamrkal - stále si nemohl zvyknout na jeho lidskou podobu - a pokračoval k otázce.

            „Kdy přibližně už budeme v Království?“

            „No, přejdeme tuhle pustinu, dojdeme k další pustině... a tam už to by mělo být. Takže počítám tak někdy... večer. Nejspíš dnes večer.“ Mortician přikývl a ještě pevněji stiskl Beatricinu ruku. Takže ještě několik hodin a budou v Království... Jenže co potom? Nebo spíš: co tam? Jak budou bránit Zatracené? Budou pomalu spřádat plány, nebo půjdou rovnou na věc? Ať tak či onak, budou vůbec Zatracení spolupracovat? Opravdu si od nás nechají pomáhat, nebo si to Silverware jen vymyslel? Ale jak jim vůbec můžeme pomoct?

- - -

            Prophetovi se to zase vůbec nelíbilo. Váhal, váhal... opravdu – měl pocit, že pro něj už není jisté snad vůbec nic. Nevěřil ničemu a nikomu.

            „Heleď,“ začal Avenger. Dobře, tak někomu možná jo, přiznal si Prophet.

            „Jo?“

            „Ty mu furt nevěříš, co?“

            „Komu?“ zeptal se hloupě, i když už předem znal odpověď. Avenger na něj vrhl mírně otrávený pohled.

            „Silverwareovi, přece.“

            „Důvěru si nelze získat během jednoho dne.“

            „Ale jde.“

            „Ale moji ne.“

            „No dobře...“ zacouval Avenger.

            „Stejně jsem dost zvědavej, jak tohle skončí...“ zamumlal si pro sebe Prophet.

- - -

            Invisible zimou drkotala zubama. Mourner naslouchal cvakavému zvuku už několik minut a po pravdě už to začínalo být trochu otravné.

            „Invi?“

            „Ano?“ Musela se pousmát nad tou zvláštní zdrobnělinou.

            „Není ti náhodou maličko, jenom trošičku, zima?“

            „Ani ne,“ odvětila s úsměvem - tedy pokud se ty roztažené koutky úst s drkotající čelistí daly považovat za úsměv.

            „Tak určitě,“ řekl Mourner ironicky.

            „Fakt ne!“

            „Tak proč ti zubají cvaky?“

            „Co?“ Oba vybuchli v neuvěřitelný záchvat smíchu.

            „Proč ti cvakají zuby?“ opravil se Mourner, stále ještě s rozesmátou tváří. Invisible na něj chvíli hleděla a užívala si ten pohled - bylo stále ještě nezvyklé vidět ho smát se.

            „Posilujou.“

            „Áha, tak dobře...“ Oba se znovu rozesmáli.

- - -

            „Pěkně se nám ta Legie rozvíjí, co?“ poznamenal Destroyer. Weapon souhlasně přikývla.

            „To teda,“ přitakal Mystic. „Když jsem přišel bylo nás kolik... šest? No a teď je nás o osm víc a vyrážíme zachránit Království zatracených!“

            „To jo, ani nevíš kolik mam energie! Mohla bych tu zpropadenou Armádu vyřídit hned, teď a tady!“ řekla dychtivě Weapon.

            „No nevím, do kovu by se ti mlátilo asi dost špatně,“ povytáhl obočí Mystic.

            „Ale za spravedlnost se přece musí bojovat!“

            „To sice jo, ale musíš to dobře promyslet, dopředu naplánovat, a ne začít bezhlavě mlátit do haldy bojovníků.“

            „Někdy ovšem na přemýšlení nemáš čas.“

            „Tak musíš myslet rychle!“

            „Chceš tím snad něco naznačit?“

            Ať už chtěl Mystic odpovědět cokoli, nestihl to.

            „A to jsem začal takovou nevinnou otázkou,“ postěžoval si Destroyer.

- - -

            Outlaw měl na zádech zavěšenou kytaru a z jeho výrazu bylo dosti patrné, že na ni chce hrát. Na jiné myšlenky ho nepřivedli ani stále dobře naladění Deviant, Murder a Bulletproof, kteří si bezstarostně vyprávěli vtipy.

            „Víte, co je vrcholem obezity? Když spadnete ze všech čtyř stran postele najednou,“ vyprávěl s nadšením Bulletproof. Ostatní se rozesmáli.

            „No tak, Outlawe, copa je s tebou?“ oslovil kamaráda, když si všiml, že koutky úst má stále povadlé.

            „Nemůžu hrát,“ odvětil zasmušile.

            „A co ti brání? Hoď tam nějakou cestovní, ať to máme jako sountrack ke dnešku.“

            „To jako fakt?“ zeptal se překvapeně.

            „Umíš snad hrát za pochodu, ne?“ popíchl ho Deviant.

            „Samozřejmě,“ řekl Outlaw hrdě, popadl kytaru a po zaznění několika prvních akordů už všichni čtyři zpívali.

            Mortician se otočil, a s úsměvem se k nim přidal. A tak se nakonec rozezpívala celá patnáctičlená skupinka, včetně Remain, která konečně na chvíli zapoměla na všechny svoje strasti a trápení spojené s Královstvím zatracených a dokázala se tak aspoň tu malou chvilinku radovat.

Část 16. – MURDER

 

            Sice už byl dávno večer, ale Království zatracených bylo stále v nedohlednu.

            „Neměli bysme tam už bejt?“ prohodil Murder.

            „Moc se couráme, to je jasný," mávl rukou Outlaw.

            „Ta hra na kytaru ti docela zpomalila krok.“

            „Hele,“ bránil se. „Nesváděj to na kytaru. Bez ní by nám určitě nevydržela dobrá nálada.“

            „Ona snad ještě někomu zůstala?“ Outlaw ho místo odpovědi šťouchl loktem do žeber.

            Jejich první setkání bylo dosti zajímavé. To si takhle jednou Murder sedl po dlouhé době za volant a... nějak při jízdě ignoroval barvy na semaforu, takže téměř srazil jednoho z chodců na přechodu. A tím chodcem byl právě Outlaw.

            Naštěstí se mu kromě pár modřin nic nestalo, takže nikdo ani nevolal policii - co by to taky vyřešilo, když byl Outlaw členem Legie? Přesně to také Outlaw tenkrát Murderovi řekl. A pak začala dlouhá debata o tom, jak je to nespravedlivé, že Legii takto diskriminují, i když vůbec netuší, o co jde. Také o tom, jak je zajímavé, že i přes svůj nízký počet, jsou tolik známí, a nakonec i o tom, jestli by se k nim Murder nechtěl přidat.

            Samozřejmě, že souhlasil. Neměl žádnou rodinu, která by mu to musela schvalovat - tedy měl, ale od té doby, co se odstěhoval do jiného města, spolu přerušili všechny kontakty - takže se mohl svobodně rozhodnout.

            I když vlastně moc netušil, do čeho se to pouští. Obzvláště teď na to vzpomínal. Už je skoro tma... už JE tma. Neměli bychom tam už vážně být?

            Najednou v dálce zahlédl něco, co snad vypadalo jako špička věže nějakého paláce. V tu chvíli se Silverware prudce zastavil, až do něj Destroyer málem narazil.

            „Takže, měli bychom se rozdělit na co nejméně početné skupinky. Musíme se rozejít, jelikož Kovoví bojovníci mají dobře vyvinutý sluch - mohli by v takto početném hloučku snadno slyšet naše kroky. Vzhledem k tomu, že je nás patnáct, navrhoval bych udělat pět skupin po třech. Souhlasíte?“

            Všichni upírali zraky do dáli a jen mlčky přikyvovali.

            „Rozdělte se a za několik minut znovu vyrazíme. Ale pamatujte: musíte si dávat mnohem větší pozor než kdykoli předtím.“ Odkašlal si a změnil tón hlasu z velitelského na hostitelský. „Milí, drazí, vítejte v Království zatracených.“

            A tak jsme téměř u cíle naší cesty do neznáma, pomyslel si Murder.

Část 17. – DEVIANT

 

            Legie se rozdělila podle Silverwareových pokynů a každá skupinka se vydala trochu jiným směrem, aby nebyli tolik nápadní.

            Deviant šel s Avengerem a Destroyerem po severní straně města. Postupně se na vyprahlé planině začaly objevovat domy – čím blíže byly středu města, tím více domků potkávali.

            Všechno tu bylo tak... temné...

            Polorozpadlé domy a všudypřítomná písčitá barva ve tmě působily opravdu odstrašujícím dojmem. A nejspíš nejen ve tmě...

            Snažili se pohybovat co nejtiššeji a nejnenápadněji – dokonce ani Destroyer s Avengerem, kteří kdykoli kdy byli vedle sebe neustále jen mleli pantem, byli zticha.

            Deviant si už začínal myslet, že budou mít štěstí a na nikoho v temných ulicích Království nenatrefí, když v tom uslyšel zaskřípání dveří. Všichni tři sebou trhli a Avenger by jistě hlasitě vykřikl, kdyby ho Destroyer nechytil za pusu.

            Dveře se otevřely v domě, okolo kterého právě přicházeli. Všichni tři se přitiskli ke zdi a jelikož se nedalo poznat, ze které strany domu zvuk vyšel, zůstali stát bez hnutí na místě.   Deviant skoro nedýchal. Naopak Avenger dýchal jako splašený kůň. Deviant na něj žalostně pohlédl. Vždycky, když uznam, že máme štěstí, něco se zkazí...

            Zpoza domu se najednou vyplížili tři postavy – jedna statná a vysoká a dvě menší a hubené. Deviant za zády zkřížil prsty a přál si, aby si jich postavy nevšimly, přestože věděl, že je to téměř nemožné.

            Avenger se marně snažil zklidnit svůj dech. Ale i kdyby se mu to povedlo, stejně by měl pocit, že tlukot jeho srdce nemohl nikdo v jeho blízkosti přeslechnout.

            Tři postavy se nejdříve rozhlédly a teprve poté se (naneštěstí pro naši trojici) rozhodli, že se budou pohybovat co nejblíže zdi – zřejmě také nestáli o ničí pozornost. Teď už bylo jisté, že střetnutí nijak neujdou.

            Cizinci se zastavili asi metr a půl od nich – odtud už bylo dost zřetelně poznat, že se jedná o staršího muže s chlapcem a dívkou, přibližně ve věku členů Legie. Muž se postavil před své dva společníky a promluvil: „Kdo jste a co tu děláte?“

            Avenger stále zrychleně dýchal a Deviant nebyl schopen vydat ze sebe hlásku. Destroyer se tedy prodral dopředu a chopil se slova.

            „My jsme se vydali vás... zachránit,“ zablekotal bez rozmyslu.

            „Eh, co?“ ozvala se dívka.

            „No, přišel pro nás vlkodlak, že vás napadla jakási Ocelová armáda a že potřebujete pomoct.“

            „Nemyslels ‚Kovová armáda‘?“

            „Jo jo, to bude ono,“ pousmál se Destroyer a upřímě doufal, že těmto lidem mohou věřit. Protože pokud ne, tak právě udělali nenavratitelnou chybu.

            Muž se na chvilku zamyslel. „Pojďte dovnitř,“ řekl nakonec a vydal se zpátky do domu a všichni ho (s drobným otálením) následovali.

            Když byli všichni uvnitř domu a muž bezpečně zavřel dveře, řekl: „Posaďte se.“ Trojice přikývla a usadila se vedle sebe na pohovku. Bylo na nich vidět, že jsou celí nesví.

            „Jak se jmenujete?“ zeptal se.

            Destroyer hodil pohledem po svých oněmělých kamarádech. „Já jsem Destroyer.“ Ukázal palcem doprava. „Deviant.“ Pokynul bradou doleva. „Avenger.“

            „Hm, zajímavé,“ podotkl muž. „Jmenuji se Arkarin. A tohle jsou Catherine a Christian,“ ukázal na dvojici stojící naproti nim. Při posledním jméně sebou Destroyer jemně škubl a upřel zrak na mladíka před sebou. Byl pobledlý, černovlasý... nesl v sobě takový nádech nočního tvora... Upír, no jistě! Pohlédl mu do očí – zelené. Nebo spíš poloupír, pomyslel si s úsměvem.

            „Takže, vy jste ti z proroctví?“ zeptal se mladík, když zaznamenal Destroyerův upřený pohled. Všiml si toho ještě někdo další?

            „Jakého proroctví?“ zmohl se konečně na slovo Deviant.

            „Mezi lidmi se vypráví, že jednou přijde skupina odvážných jedinců, kteří nás prý zachrání.“

            „Jo, asi jo,“ odpověděl už klidný Avenger svým obvyklým téměř lhostejným tónem, který rád používal, když se diskutovalo o důležitých věcech.

            „A nemá vás být trochu víc?“ podotkla Catherine.

            „Má... ale to je na dlouhé vyprávění,“ vymluvil se Destroyer.

            „My máme čas,“ usmál se Arkarin.

- - -

            Prophet, Shadow a Mortician šli přímo do středu města – tudíž do paláce. Silverwareovi o tom neřekli – věděli, že by jim to okamžitě zatrhl. Ale oni však byli odhodlaní řešit problém se strádáním obyvatel Království přímo s jeho příčinou – a to s Kovovou armádou.

            Království jim ve skutečnosti nepřišlo zase tak velké, jak se z počátku jevilo. Bylo to prostě takové menší město.

            Prophetovi začínalo být dost podezřelé, že ještě na nikoho nenarazili – přecejen se městem „procházeli“ už pěknou chvíli. Netrvalo dlouho a zaslechl nějaký šramot z vedlejší ulice. Jeho sestra a Mortician to slyšeli také. Nastražil uši a zbystřil zrak.

            Pak přišli kroky – a přibližovali se. Rychle musí najít nějaký úkryt! Najednou Prophet ucítil, jak se mu s dalším krokem změnila půda pod nohama. Shlédl pod sebe. Bylo to víko od nějakého kanálu. A v tom ho to napadlo. Sedl si do dřepu, popadl mříže víka a zabral. Díky bohu, pomyslel si, když se víko uvolnilo a on ho mohl snadno odklopit. Kroky se nebezpečně přibližovaly.

            „Hej, tudy,“ sykl na sestru s Morticianem a skočil dolů. Ocitl se v kamenné chodbě pokračující přímo vpřed do temné prázdnoty. Na zemi bylo ukryto několik kalných louží.

            Když Mortician vrátil víko na původní místo a stáli zase všichni tři bok po boku, bez dlouhého otálení vydali se vpřed chodbou – potřebovali se přece někde schovat... A nikomu neuškodí, když při tom prozkoumají, kam tento tajemný tunel vede.

- - -

            Bulletproof, Mourner a Invisible si na západní straně Království zatracených nepřipadali zrovna chráněně. Byla zde spousta domů, temných koutů a slepých uliček – několikrát se už museli vracet, jelikož je za pár metrů čekala jen cihlová stěna. Kdyby je tu někdo objevil, někdo z Kovové armády, a oni si vybrali špatnou odbočku, byl by to zaručeně jejich konec.

            „Nelíbí se mi to tu,“ zabručela tiše Invisible.

            „Mě taky ne,“ přitakal Bulletproof. „A hlavně vůbec netuším, kam to vlastně jdeme.“

            „Mno, to by mě taky zajímalo,“ ozval se Mourner.

            „Zachránit Zatracené,“ odrecitovala Invisible.

            „Jo, ale jak?“

            „To je snad jasný, ne? Budeme prostě obcházet domy s letákem ‚Chcete zachránit? Jsme tu pro vás! Vaše Legie spasitelů‘. A nebo si někam vyvěsíme inzerát,“ zasmála se Invisible. Snažila se udržet si odlehčenou náladu, aby se uchránila před všudypřítomným závanem zoufalství, jenž na ně ze všech koutů Království tak úlisně doráželo.

            „Legie spásy hledá Zatracené pro záchranu – jak nenápadné,“ smál se Bulletproof.

            „Legie spásy – vážně?“ přidal se se smíchem Mourner.

            A jak se tak smáli, nevšimli si, že zrovna kráčejí do jedné ze slepých uliček. O to více je překvapilo, že když se za nimi objevilo několik Kovových bojovníků, neměli kam utéct.

- - -

            Tři přátelé šli tunelem už několik desítek minut a stále na nic nenarazili. Ani jedinná odbočka, okno nebo cokoliv... Jednoduše, nic.

            Svítili si na cestu pouze zápalkami, které měl Mortician v kapse. Vždy jednu z nich zapálil a ona hořela, dokud se oheň nedostal až k jeho prstům. Jako zrovna teď. Rychle sirku zfoukl a hodil ji na zem do vody.

            „Tahle je předposlední,“ upozornil ostatní, když zapaloval další.

            „Do háje,“ zabručel Prophet. Byl asi o tři kroky napřed, jelikož ho pomalu začínaly přepadat známky klaustrofobie – a on neměl tušení, jak tomu zabránit.

            „Určitě na něco už brzy narazíme. Království přece není zas tak velké,“ uklidňovala ho Shadow.

            „Beatrice, ale co když to nevede jenom pod Královstvím? Co když jsme se už nadobro ztratili v tomhle nekonečnym tunelu a už nikdy na nikoho ani nic nenarazíme?“ Jen co to dořekl, naboural tělem do čehosi tvrdého před sebou. Odrazil se a musel udělat dva kroky dozadu, aby neztratil rovnováhu a nerozplácl se na tvrdou kamennou zem.

            „Co to bylo?“ zeptala se Shadow s obavami v hlase.

            „Pojďte sem,“ zavelel namísto odpovědi její bratr a dotkl se stěny před sebou konečky prstů. Ještě než k němu oba došli, věděl, že stěna před ním, je z jiného materiálu než strop, podlaha a okolní stěny. Rozpřáhl ruce a nahmatal obdélníkový dřevěný rám.

- - -

            Invisible a Bulletproof kráčeli v řetězech směrem ke královskému paláci s Kovovým bojovníkem z každé strany.

            Když je přepadli, nevšimli si Mournera skrytého ve stínu, a Invisible s Bulletproofem toho chtěli využít ve svůj prospěch. Bohužel, Mourner to v tu chvíli viděl trochu jinak a místo aby se schoval a vyčkal na příhodný okamžik, bezhlavě se vrhl na jednoho z bojovníků.

            Invisible toho v té tmě moc neviděla, takže poslední co si pamatovala, bylo jak jeden z Kovových bojovníků shodil Mournera na zem a on tam zůstal bezvládně ležet. Dál už nic.

            Bulletproof na tom byl úplně stejně. Měl strach jako nikdy předtím. Ne proto, že by se tolik bál o sebe, nebo různých hrůz, které ho mohou společně s Invisible v paláci potkat. Ne. Bál se toho, co všechno se může stát jeho kamarádovi, zatímco bezbranný a v bezvědomí leží na zemi královské ulice ukryt pouze pod rouškou černočerné tmy.

- - -

            Najednou pod rukou ucítil chlad kovu. S potěšením kovovou páčku stiskl a zabral – výborně! Jak předpokládal, byly to dveře. Skoro ani nedoufal, že budou odemčené.

            Naskytl se jim pohled na temnou, zatuchlou místnost. Mortician posvítil sirkou dovnitř a tak mohli spatřit několik pochodní na zdi. Okamžitě vykročil vpřed, aby jednu z nich zapálil.

            Tím se jim odkryla místnost v pravém světle – zdi byly celé z šedých kamenných kvádrů, podlaha rovněž, avšak téměř celá byla pokryta kdysi červeným kobercem, jehož krásu hyzdila silná vrstva prachu. Na zdech mezi pochodněmi visely různé drahé obrazy a dokonce i dvě tapisérie.

            Prophet se otočil kolem dokola. Mohl si tak prohlédnout krásný mahagonový nábytek a různé zlaté a keramické doplňky. Kde se to tady v Království vzalo? V této pustině by těžko vyrostl mahagon a ještě hůř by zde těžili zlato. A že by se s tím vším tahali celou cestu z jednoho světa do druhého? Něco tady nehraje...

            Pomalu začal couvat, když do něčeho narazil zády. Jeho sestra tlumeně vykřikla. Opatrně se otočil a vzápětí odskočil stranou. Před ním stála na kamenném postavci černá honosně zdobená rakev a očividně nebyla prázdná.

- - -

            Weapon a Outlaw poslušně následovali vlkodlaka Silverwarea po Království zatracených. Stále si ani jeden z nich nemohl zvyknout na jeho lidskou podobu. A stále také nechápali, co přesně se po nich vlastně chce.

            „Ty, Silve...mohl bys nám to ještě jednou vysvětlit? Já to furt nějak nechápu,“ ozval se Outlaw.

            „Kdybys nehrál na kytaru, když jsem to říkal...“

            „Kytara za nic nemůže! Poslouchal jsem tě moc dobře, ale nepochopil jsem to,“ bránil se.

            „Jo, já to asi taky potřebuju zopakovat,“ zastala se ho Weapon.

            „Dobře... Nech tu kytaru!“ zhoukl na Outlawa, když viděl, že se jeho ruce natáhly po hudebním nástroji, který nesl na zádech. Outlaw se zatvářil trochu dotčeně, avšak poslechl a naznačil mu, že může pokračovat.

            „Raději vám tedy rovnou řeknu, co uděláme právě teď. Navštívíme lidi, kteří mě vyslali, a oznámíme jim, že jste již zde. Poté utvoříme velký dav a dáme tak celému Království možnost vyjádřit svou nespokojenost veřejně. Bojem, samozřejmě. Když budeme mít podporu Zatracených, určitě se nám podaří Kovovou armádu porazit!“

            „Tak jo, ale co ostatní? Najdou nás?“ starala se Weapon.

            „Žádný strach,“ uklidnil ji Silverware. „Pokud nebudou tropit žádné hlouposti, měli bychom se všichni sejít před branami královského paláce.“

- - -

            Víko rakve se pomalu odsouvalo. Sourozenci stáli asi metr od ní a upřeně ji sledovali. Mortician jako jediný dokázal jednat pohotově. Rychle zapálil další dvě pochodně, doběhl ke svým přátelům a každému z nich jednu vrazil do ruky, aby měli alespoň nějakou obranu.

            Pomalu všichni tři začali couvat směrem k východu. Najednou, jakoby snad vinou průvanu, se dveře hlasitě zabouchly. Ať s nimi lomcovali sebevíc, nepovolily. Když se otočili zpět k rakvi, byla už úplně otevřená a zevnitř se linul bílý kouř.

            Najednou se ozval zvuk varhan a začala hrát hudba. Prophet se rozhlížel všude okolo, ale nemohl najít její zdroj – jako by vycházela ze všech stran. V bílém oblaku se objevila mužská tvář a postupně, jak se kouř rozestupoval, se odhalila celá postava, až před nimi stál bledý muž v otrhaném černém fraku.

            Jejich pohledy se střetli. A v tom se stalo snad to poslední, co by Shadow, Prophet, Mortician nebo kdokoli jiný mohl čekat – ten muž začal zpívat.

Část 18. – BULLETPROOF

 

            Už byli téměř u paláce. Bulletproof vzhlédl k nebi – bylo černé, temné a neneslo jedinnou známku brzkého rozednění. Takže ještě dlouho bude noc, pomyslel si.

            Zrak mu spadl na Kovového bojovník před ním. Všiml si, že bojovník má na zádech pancířovité uniformy něco vyryto. Něco velkého. Zamžoural a trochu natáhl krk, aby znak rozeznal. Ano! Přes celá bojovníkova záda se táhlo obrovské písmeno ‚H‘. Co to ale může znamenat?

            Otočil se na Invisible, která si jeho počínání všimla a také rozluštila písmeno na bojovníkově uniformě. Vrhl na ni tázavý pohled, jestli nemá tušení, co by to mohlo znamenat, ale ona jen pokrčila rameny.

            Jeden z bojovníků zaznamenal jejich pohledy a tak hrubě postrčil Bulletproofa dopředu se slovy: „Neotáčet se!“ Oba dva by se normálně hádali, ale bylo jim více než jasné, že nyní by to nebylo zrovna moudré.

- - -

            Murder byl nadšený. Nebo si tak aspoň připadal. Vždyť se právě chystali vykonat hrdinský čin – už se těšil na tváře obyvatel, až se dozvědí, že je přišli zachránit.

            Jeho přátelé z toho však tolik nadšení nebyli. Mystic to bral prostě jako povinnost a Remain od příchodu do Království ještě nepromluvila.

            Murder si s tím trochu lámal hlavu – co se jí asi mohlo stát? Chtěl se jí na to zeptat, ale věděl, že teď na to není vhodná chvíle – musí dávat pozor, pečlivě hlídat, aby je nikdo nesledoval, a hlavně se nesetkat s Kovovými bojovníky.

            Trochu se zarazil. Nebere to nakonec opravdu až příliš vážně?

            Najednou ho Mystic chytil za loket a ukázal prstem dopředu. Murder se podíval tím směrem a stejně jako Remain uviděl tři postupně se přibližující postavy.

- - -

            Silverware šel rychle, ale zároveň tiše. Weapon a Outlaw mu jen tak tak stačili. Avšak ani jeden z nich ho nechtěl požádat, aby zpomalil. Outlaw si byl jist, že by zase schytal narážky ohledně své kytary, a Weapon nechtěla dát najevo slabost.

            „Silve? Kam přesně teď jdeme?“ zeptala se. Silverware trochu zpomalil a co nejtišeji řekl: „Místo není důležité. Chci vás jen představit pár známým – alespoň pro začátek.“

            „A-“

            „Pssst!“ zasyčel Silverware a ukázal na tři postavy stojící nedaleko od nich.

            „Kdo to je?“ zeptal se Outlaw.

            „Není to někdo od nás?“ uvažovala Weapon.

            „Pokud ano, sejdeme se s nimi a společně se pak domluvíme na našem plánu.“

            „A pokud ne?“

            „Právě kvůli tomu musíme být potichu!“

- - -

            Právě zastavili před hlavní branou. Kovoví bojovníci na sebe něco pokřikovali a o chvíli později se brána se skřípěním otevřela.

            Bulletproof s Invisible obklopeni čtyřmi z Armády váhavě vstoupili a nestačili se divit. Vypadalo to tu skoro jako v pohádkové zámecké zahradě – ovocné stromy, růžové keře a záhony přeplněné nejrůznějšími druhy okrasných květin.

            Však jen s jedním malým rozdílem – bylo to kovové. Všechno. Ať už ze železa, stříbra nebo platiny – zkrátka z kovu.

            Invisible to vše hltala očima. Když by se totiž opomenulo nebezpečí všude okolo, člověk by si mohl všimnout, že se zde nachází spousta mistrovských kousků, dohromady utvářejících úžasné umělecké dílo.

            Dokonce i Bulletproof musel uznat, že se zde opravdu jedná o unikáty. Ale z nějakého důvodu mu toto místo nahánělo hrůzu.

            Jen co se brána zabouchla, už se otevíraly dveře dovnitř paláce. Bulletproof nasucho polkl. Tam, kam je bojovníci vedou, je rozhodně nečeká nic příjemného.

- - -

            Mournera zastuděla tvář. Neměl ponětí, co se stalo. Celé tělo ho bolelo a něco ho tlačilo do boku. Pohnul prsty a nahmatal zaprášenou zem. Pokusil se zvednout – šlo to ztěžka, ale nakonec se přecejen dokázal posadit. Měl pocit, jako by se mu hlava měla roztříštit na tisíc kousků.

            Co se stalo?

            Opřel se pažemi o zem, ale vzápětí jednu stáhl zpět. Zašmátral rukou po chladné zemi a narazil na oválný kámen. Tak tohle mu celou tu dobu tropilo bolest mezi žebry.

            Mourner ho pevně stiskl – a v tom jako by se do něj nahrnula nová energie. Najednou už si vzpomínal, co se před pár hodinami událo. Najednou už si uvědomoval, co teď musí udělat.

- - -

            Remain pokrčila rameny.

            „Tak je zajdeme pozdravit.“ Bezstarostně zamávala na tři cizince před nimi.

            „Zbláznila ses?!?“ téměř vyjekl Mystic. Murder se na nic nezmohl, zaražen Remaininým náhlým chováním, a tak vše jen potichu sledoval.

            „Stejně už o nás musí vědět,“ pousmála se a vyrazila kupředu.

            Za celou cestu Králostvím vůbec nepromluvila, a když konečně něco řekne, je to zrovna tohle? Mystic se snažil zůstat v klidu, ale tahle holka ho od samého začátku dost mátla – a to se mu nelíbilo.

            „No chápeš to?“ otočil se na Murdera.

            „O nic víc než ty,“ řekl. Co se jí asi v té hlavě zas urodilo? zauvažoval.

            Murder měl svým způsobem pravdu. V Remainině hlavě se opravdu něco změnilo. Přemýšlela o tom celou cestu Královstvím zatracených. Zvažovala svůj život, svá rozhodnutí, svou budoucnost, a při tom si vzpoměla na to, co jí kdysi řekla Weapon – na co se má člověk trápit, když tím stejně nic nevyřeší?

            Pokud se zde má stát něco, čeho by se měla obávat, bude tomu čelit s úsměvem na rtech.

            Zamžourala do tmy. Jako by jí snad tváře cizinců byly povědomé... Najednou se jedna z postav rozběhla směrem k ní.

            „Remain,“ vyjekla šeptem.

            „Tak jste to vy,“ zašeptala a s úlevou objala kamarádku.

            „Ale nemuseli jsme být,“ zabručel Silverware. Weapon jen ledabyle potřásla hlavou a propustila Remain ze svého sevření. I když to před ostatními nepřiznala, měla přecejen strach, aby se někomu z jejích přátel v Království něco nestalo.

            Murder se nechtěl rozesmát a brát situaci vážně, ale stačil mu jedinný pohled na Outlavovy cukající koutky úst a neudržel se.

            Dokonce i Mystic se pousmál.

            Silverware jen zakroutil hlavou. „Puberťáci...“

- - -

            Znáte tu nepříjemnou chuť železa, když olíznete kliku u dveří? Tak přesně takhle chutnal vzduch v královském paláci.

            Invisible kýchla a téměř okamžitě si za to vysloužila kopanec do holeně od jednoho z Bojovníků. Avšak místo aby zaúpěla bolestí, spíše zavrčela a pokusila se mu to vrátit.

            A navzdory řetězům se jí to povedlo. Kovový bojovník se napřáhl, ale to už začal tropit neplechy i Bulletproof a tak ostatní Bojovníci nevěděli, ke komu dřív skočit.

            Oboum kamarádům bylo jasné, že v boji dva na čtyři s Kovovými bojovníky, navíc neozbrojeni a v řetězech, nemají sebemenší šanci. Ale to by prostě nebyli oni, aby nedali najevo odpor - zase tak snadno se přece nevzdají.

            „Tak to už by snad stačilo!“ zahřměl nad nimi mužský hlas, až se celý palác otřásl.

- - -

            „Nikdy vás nenechám ukrást svou rakev! Je má, jen má! Nemarněte svůj čas usilováním o mé bohatství. Nikdy vás nenechám-“

            „No, to klidně nenech, co bysme s ní asi tak dělali?“ zeptal se Mortician s pozdviženým obočím.

            Shadow do něj šťouchla. „Ryane, neprovokuj ho!“

            Prophet stále jen mlčel a celou událost sledoval s kritickým výrazem. Nemohl si pomoci, ale něco mu zde stále nesedělo. Musím zjistit, co se tu děje. Musím, prostě musím!

            V tom záhadný muž jako by se... zachvěl? Jako když blbne promítačka, pousmál se Prophet. A najednou to pochopil.

- - -

            „Co po nás chcete?“ vyštěkla Invisible. Malý obtloustlý muž se zasmál.

            „Není to jasné?“

            „Moc ne,“ odvětil přidrzle Bulletproof. Muž předstíral, že ho neslyšel, a pokračoval.

            „Přišli jste zachránit Zatracené, že?“

            Legionáři na sebe pohlédli: souhlasit, nebo zapírat?

            „Jistěže přišli, nesnažte se mě oblafnout,“ zaburácel, jako by jim četl myšlenky. „Myslíte si, že máte byť jen jiskřičku naděje? Víte vy vůbec, kdo já jsem?“

            „Potrhlej blázen?“ hádala Invisible. Muž po ní vrhl vražedný pohled a jeden z Bojovníků jí bolestivě utáhl pouta.

            „Jsem Hanoor! Bývalý král Zatracených, současný vůdce Kovové armády!“

            „A já jsem Bulletproof, těšilo mě,“ řekl Bulletproof s ledovým výrazem a vzápětí uštědřil bojovníkovi po své levé ruce pořádnou ránu do krku.

Část 19. – DEVONNA

 

            Mourner vstal a vyšel směrem do ulic. Rozhlédl se – nikde nikdo, nikde nic. Kousek před ním byla ulice slabě osvětlená měsíční září.

            Mourner toho chtěl využít, aby mohl rozpoznat kámen ve své dlani. Bohužel světlo bylo opravdu slabé, takže název kamene mu prozatím zůstal ukrytý. Ne, že by se nějak zajímal o geologii, ale něco málo mu v hlavě z té školy přecejen utkvělo.

            Zastrčil kámen do kapsy a začal se plížit vpřed ulicí. Musí najít někoho důvěryhodného, někoho, kdo mu pomůže. Někoho, kdo se vyzná v Království. Někoho, kdo mu bude věřit.

            „Hledáš něco, chlapče?“ ozval se za ním skřehotavý hlas. Mourner se otočil a spatřil shrbenou starou dámu opírající se o hůl.

            „No, já...“ Nevěděl, jak začít. Ale to už stařenka byla skoro u něj a upřeně zkoumala jeho tvář.

            „Ty nejsi jeden z nás,“ zašeptala. Než Mourner stačil cokoliv odpovědět, už ho chytila za zápěstí a táhla do jednoho z domů v ulici. Mourner si nebyl jistý, jestli může této staré ženě důvěřovat, ale na úvahy zrovna moc času neměl, jelikož než se nadál, už seděl na pohovce ve vyhřátém pokoji osvětleném svíčkami rozvěšenými po zdech.

            „Tak chlapče, pověz mi,“ usadila se naproti němu, „jsi jeden z těch, kteří nás přišli zachránit?“ Poslední slova téměř vyjekla. S napětím čekala na jeho odpověď.

            „No... vlastně ano...“ odvětil nejistě.

            „Já to věděla! Já věděla, že jednou přijdete – že nás v tom nenecháte!“ Stařenka měla tak upřímnou radost, jakou snad Mourner ještě nikdy neviděl. I když byla možná trošku pomatená.

            Usmál se na ni. A pak si vzpomněl na obsah své kapsy. Možná by o tom kameni mohla něco vědět.

- - -

            Silverware zabouchal na dveře. Ozvaly se kroky, dveře zarachotily a pootevřely se. Ven vykoukl muž s podezíravým pohledem. Avšak jakmile spatřil Silverwarea, tvář se mu rozjasnila a pozval je dál. Tam k jejich překvapení seděli Destroyer, Avenger a Deviant, spolu s dalšími dvěma osobami.

            „Vidím, že jsi splnil své poslání,“ řekl Arkarin uznale.

            „A já vidím, že už jsi začal shromažďovat odbojáře,“ odvětil Silverware. Weapon, Remain, Outlaw, Murder a Mystic se mezitím přesunuli ke zbytku Legie, takže jich teď všech osm okupovalo čtyřmístnou pohovku.

            Arkarin na ně s pobavením pohlédl. „Upřímně, ani jsem nedoufal – nebo spíše nevěřil – že se kdy najde nějaká skupina lidí z vašeho světa, kteří by byli ochotni nám přijít na pomoc.“

            „Lidé jsou různí,“ podotkla Weapon.

            „Ano, to jsou. Nejen lidé...“ souhlasil Arkarin. Silverware si přešlápl.

            „No a teď, proč jsme vlastně tady-“

            „Ó, jistě,“ přerušil ho Arkarin a sám se chopil slova. „Nyní potřebujete nabrat síly, tudíž se najíte, odpočinete si po cestě a před svítáním vyrazíme do ulic vyburcovat dav!“ Měli to opravdu vymyšlené.

            Weapon zamrkala

            „A vyjde to?“ ujišťoval se nevěřícně Mystic.

            „Mělo by.“

- - -

            Zasažený Bojovník zaskučel a zapotácel se. Bulletproofův kopanec do kolene ho pak srazil k zemi úplně. Mezitím Invisible přehodila řetěz poutající její zápěstí kolem krku nejbližšího Kovového bojovníka a prudce škubla.

            Skoro ani netušila, co to vlastně dělá. Nepřemýšlela, nezastavovala se před následky. Neváhala – nechala se hnát touhou po svobodě a záchraně vlastního života. Přecejen, často je až pozoruhodné, čeho všeho je člověk schopen, když je poháněn pudem sebezáchovy.

            Bojovník se začal kácet k zemi a Invisible musela uskočit, aby nespadl na ni. Jedním svižným pohybem mu sebrala meč zastrčený za opaskem, otočila se na patě a plochou zbraně praštila druhého bojovníka, jenž se ji právě snažil napadnout zezadu.

            Celá udýchaná se ohlédla vlevo, aby zjistila, jak se vede Bulletproofovi. Ale ten už obcházel bezvládná těla Kovových bojovníků a vykračoval si s připraveným mečem směrem k Hanoorovi. Ten byl, jak se zdálo, vzteky úplně bez sebe.

            Invisible se rozhodla zůstat na místě a kontrolovat zatím omráčené bojovníky.

            „Jak... jak si to vůbec představujete?“ snažil Hanoor se ukočírovat svůj hněv, aby vůbec mohl promluvit. Byl v obličeji úplně rudý.

            „Přišli jsme osvobodit Zatracené,“ řekl Bulletproof pevným hlasem.

            „To se vám nikdy nepovede! Vzdejte to, je to beznadějné!“ zasyčel vztekle.

            „Vážně? Já mám spíš pocit, že nám to docela vychází,“ postoupila vpřed Invisible zaujata rozhovorem, při čemž úplně zapoměla na svůj původní záměr.

            „Upíři, elfové, vlkodlaci, lidé – všichni Zatracení – všichni ztratí naději a propadnou zoufalství, jakmile uzří, že jejich král je ve skutečnosti jejich trýznitelem!“

            Bulletproof už začínal tušit, co se tady děje. Hanoor byl bývalým králem Zatracených – ten o němž jim Silverware tvrdil, že byl zabit Kovovou armádou, když napadla jeho království. Jenže nejspíš si ji sám najal. Nebo dokonce...

            Než však stačil cokoli říct nebo udělat, Invisible vedle něj vykřikla a omráčena padla k zemi. Nad ní se tyčil rozesmátý Kovový bojovník se zbraní v ruce. Bulletproofovi se v obličeji promítlo zděšení. Tento výraz mu však zrovna dlouho nevydržel, jelikož kamarádku za malý okamžik v jejím pádu následoval.

- - -

            „To je jasný opál,“ řekla s jistotou žena, v ruce svírajíc Mournerův barevný kámen. Najednou jako by se jí rozsvítily oči. Popadla se za srdce, chvíli jako by nemohla popadlout dech... Mourner už jí chtěl vyrazit na pomoc, ale v okamžiku byla zase v pořádku. Pousmála se. „Opál.“

            „A má to nějaký zvláštní význam?“ zajímal se Mourner.

            „Jistěže – každý kámen má svůj význam. Pokud si dobře vzpomínám, říkalo se, že opály vždy byly symboly naděje,“ odpověděla vlídným hlasem s pohledem upřeným na kámen. Po chvilce zamrkala, vzhlédla k Mournerovi a podala mu opál. A zase! Jako by jím projel hřejivý pocit tepla. Rychle zastrčil kámen do kapsy.

            Takže naděje... Ale ještě než se stihl pořádně zapřemýšlet, žena začala znovu povídat.

            „Jak se vůbec jmenuješ, chlapče?“

            „Říkají mi Mourner,“ odpověděl.

            „Trochu smutné, ne? No, já jsem Devonna, těší mě, mladíku.“

            Mourner se usmál a pokýval hlavou.

            „A kde máš zbytek skupiny?“

            V Mournerovi hrklo. „Jak víte, že je nás tu víc?“ To jsme vážně byli tak nápadní?

            „No, počítám, že nás tu nebudeš zachraňovat jen ty sám.“

            „Ne, to opravdu nebudu,“ usmál se Mourner. Jenže nejdřív musím zachránit někoho jiného.

- - -

            Během jídla Arkarin se Silverwareem střídavě (avšak bez přestávky) vyprávěli – o tom, jak je dnešek důležitý, o tom, že se nic nesmí pokazit. O tom, jak se dnešním dnem splní jejich dávné přání. A Legionáři je se zaujetím poslouchali.

            Skupina odvážných jedinců proti celému světu. A oni dva v jejich čele.

Část 20. – HANOOR

 

            I přesto, že byla stále tma jako v pytli, noc se blížila ke konci. Skupina devíti lidí, jednoho upíra, vlkodlaka a někoho, o kom nikdo přesně nevěděl, co je vlastně zač, se vyplížila ven. Rozdělili se na dvě menší skupiny – jedna v čele s Arkarinem, druhá se Silverwareem.

            Arkarinova skupina se vydala směrem na východ. Arkarin šel vpředu, Catherine s Christianem těsně za ním, a celé to uzavírala trojice Legionářů.

            Destroyer šťouchl do Avengera, který už naštěstí přestal vyvádět a choval se téměř normálně.

            „Co?“ zeptal se.

            „Ten kluk...“ kývl směrem k Christianovi.

            „No?“

            „Jmenuje se Christian!“ snažil se šeptat Destroyer.

            „Já vím. No a?“ nechápal. Destroyer se plácl do čela.

            „Copak si už nepamatuješ na základy Legie?“

            Avenger přimhouřil oči, jako by se snažil přemýšlet. Najednou mu svitlo.

            „No jasně! Pěkná náhoda, co?“

            „No, nevím,“ zabručel Destroyer.

            „A já zas vůbec nevím, o čem se tu bavíte,“ postěžoval si Deviant.

- - -

            Devonna podala Mournerovi hrnek s čajem.

            „Takžem ty se chystáš zachránit nejprve své kamarády, a až potom nás?“

            „No, spíš bych řekl, že to proběhne tak nějak zároveň.“

            Devonna povytáhla obočí.

            „Víte, je tu ještě třináct takových jako jsem já a vede je Silverware – ten se mi jeví jako rozumný člo... teda vlkodlak. Takže si myslím, že vaše záchrana nebude nijak, ehm... zbržděna.“

            Stará dáma se napřímila.

            „Říkal jsi Silverware?“

            „Ano.“

            „Tak on to nakonec dokázal!“ vyjekla.

            V tom se ozvalo zabouchání na dveře. Devonna pokynula Mournerovi, aby se schoval. Ten se nechápavě, ale rychle, přesunul do neosvíceného kouta světnice a přitiskl se ke zdi.

            Devonna vytáhla z boty dýku, sevřela ji v ruce společně s holí a otevřela dveře.

- - -

            Obraz se zase ustálil. Ale Prophet už se nenechal znovu ošálit – věděl, že celé tohle je jen nějaká projekce. Nebo alespoň ten muž před nimi.

            Stačilo už jen o tom přesvědčit i zbytek skupinky.

            „Hej, kolik je dvakrát devatenáct?“

            „Nikdy mě neokradete o mé bohatství!“ Muž jeho otázku ignoroval, jako by ji snad ani neslyšel.

            „Co to sakra děláš?!?“ Shadow na něj zírala s vytřeštěnýma očima.

            „Klid,“ řekl s úsměvem. „Jak se jmenuje hlavní město Anglie?“

            „Copak jsi zešílel?“ Shadow se mohla zbláznit z Prophetových nesmyslných otázek, zatímco Mortician jen mlčel a sledoval přízračného muže před nimi.

            Ten na Prophetovu otázku vůbec nereagoval. Najednou se vznesl do výšky a jako duch začal poletovat po místnosti.

            „Odejděte, pokud je vám život milý!“

            Dveře, kterými přátelé před nedávnem vstoupili do místnosti, se rozletěly.

- - -

            Invisible ztěžka otevřela oči. Pokusila se posadit, když v tom jí týlem projela bodavá bolest. Zamručela a chytila se za čelo. Chvilku jen tak seděla s hlavou v dlaních a očima pevně zavřenýma, než bolest trochu polevila.

            Znovu se pokusila otevřít oči. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Nacházela se mezi čtyřmi šedými stěnami, z nichž jedna byla doplněna mřížovými dveřmi a protější zamřížovaným okýnkem.

            Byla v cele. A nebyla tu sama – vedle ní se neklidně převaloval spící Bulletproof.

            Takže nás dostal oba dva, pomyslela si. A snažší už jsme mu to ani udělat nemohli.

- - -

            Teprve se blížilo svítání, ale většina obyvatel Království už byla na nohou a štrádovala si to s hlučnou skupinkou v čele dál do města, kde se k nim přidávali další a další Zatracení.

            Celý dav vedl vlkodlak v lidské podobě, Silveware, jemuž poskakoval v patách Outlaw s kytarou, na kterou nepřestával hrát.

            Spousta lidí s ním zpívala. Píseň byla vyzívající, smutná, ale zároveň plná síly a protestu. I přesto si to Outlaw docela užíval – přecejen takovéhle publikum ještě nikdy neměl.

            Silverware měl také radost, že se Zatracení chytli. I když tomu zprvu nevěřil, teď musel uznat, že hudba toho v lidských srdcích dokáže vyvolat mnohem víc než si kdy byl ochoten připustit. A nejen v lidských, samozřejmě.

            Weapon se celou cestu snažila povídat si s lidmi, dozvědět se něco nejen o Království, ale i o nich samotných. A zjistila toho opravdu mnoho.

            Každý z obyvatel měl svůj vlastní příběh, jen vzdáleně podobný těm ostatním. Zajímavé bylo, že jejich rasa byla opravdu spojena s jejich povahou. Pokud to byli hodní, mírumilovní lidé, kteří se vyhýbali konfliktům, a málokdy měli někomu něco za zlé, byli to elfové. Pokud to byl člověk vzpurný, bojovný, ale zároveň hrdý, stal se vlkodlakem. A pokud byl chladný, pomstychtivý nebo neschopen prominout staré křivdy, změnil se na upíra. A pokud se ve výjimečných případech toto všechno mísilo, zůstal dotyčný člověkem. Ale i přesto měli všichni spoustu společného – ať už to byl upír, elf, člověk nebo vlkodlak. Nebyly mezi nimi zase takové rozdíly, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nikdo z nich ale nevěděl, odkud se Kovová armáda vzala, kdo ji vede, ani co se stalo s ubohým králem Hanoorem. Pátrala dále, ale každý jí odpovídal v podstatě to samé – a to jí vrtalo hlavou. Prostě se zjevili, neznámo odkud, dobyli palác a podrobili si obyvatelstvo... to přece nemůže být tak prosté!

            Mezitím se Murder protlačil dopředu za Silverwarem.

            „Čáu.“

            „Ahoj,“ odpověděl Silverware s úsměvem.

            „Ty, Silve, ehm, chtěl jsem se tě zeptat, víš, kde ty máš vlastně rodinu?“ Vlkodlakova tvář zkameněla.

            „Pryč,“ řekl s pohledem upřeným před sebe. Murder chtěl něco říct, něco čím by vyjádřil soustrast, ale Silverware pokračoval. „Je to už dlouho... Nikdy se mi nelíbila zdejší atmosféra, ale dokázal jsem s tím žít. Avšak po tom co...“ Zhluboka se nadechl. „No, po zásahu Kovové armády do mého života, jsem se rozhodl, že chci tento svět změnit. A tak se mou rodinou stali mí přátelé, kteří sdíleli můj názor, a nebáli se ho říct nahlas – Arkarin a Devonna. Ach, Devonna. To zoufalství okolo... neubránila se...“ Tvář se mu zkřivila zármutkem.

            „Co se stalo?“ podivil se Murder.

            „Nevydržela ten nátlak beznaděje – zbláznila se. Snažili jsme se s Arkarinem najít řešení, jak jí pomoci, a dokonce jsme ho i našli! Jenže... žádný z těch kamenů jsme nemohli najít.“ Silverwareův výraz se proměnil v nepřítomný, vzpomínky jako by ho přímo pohltily.

            „Jakých kamenů?“

            „Opálů, přece. Opálů, jež symbolizují naději.“

            Zdálo se, že se vrátil do reality. Pohodil hlavou a zamračeně se rozhlédl kolem sebe, jako by snad kontroloval každého člena davu.

            Murder přikývl. O symbolice kamenů už jednou slyšel, ale nikdy se o ni nezajímal nějak blíže. Měl pocit, že opál bylo to, co Zatraceným skrývajícím se před řvoucím davem uvnitř domů, chybělo.

            Mystic se jen ohromeně rozhlížel okolo a občas zazpíval i nějaké to slůvko písničky. Ani nečekal, že budou mát mezi Zatracenými takový ohlas. Z většiny z nich však neměl zrovna nejlepší pocit – přecejen se necítil moc dobře, když mu za zády kýchl upír a poté se na něj zazubil a předvedl tak své krvelačné špičáky. Čím se vlastně ti upíři tady živí? napadlo ho. Koušou se navzájem, mají krevní banky, nebo co? Upírů zde nebylo zase tolik, aby mohli být bývalými svačinkami svých nakazitelů. Usoudil, že se na to některého z nich bude muset po bitvě zeptat – a nebo raději Silverwarea, bude to přecejen takové... bezpečnější.

            Najednou zahlédl Remain – jako vždy v ústraní, daleko od všech ostatních. Věděl, že určitě něco skrývá. Neměl ale tušení, co.

 

Část 21. – CHRISTIAN 2

 

            Shadow na nic nečekala, otočila se na patě a chtěla utéct. Prophet ji ale chytil za zápěstí.

            „Počkej!“

            „Co? Máme šanci utéct před tímhle šílencem – na co ještě chceš čekat?“

            „Nemusíme před ním utíkat! Není skutečný,“ začal Prophet. „Je to jenom výmysl. Projekce, hologram!“

            „Ale... jak si můžeš být tak jistý?“

            „Zatřásl se mu obraz. Toho, kdo ho vytváří muselo něco rozrušit,“ odpověděl za něj Mortician. „Taky jsem si toho všiml.“

            „A těmi dotazy na něj se mi to jenom potvrdilo,“ dodal Prophet. Shadow zkoumavě pohlédla na projekci temného muže, jež se nyní vznášela uprostřed místnosti.

            „No dobrá,“ svolila nakonec. „Ale kam teď?“

            „Tam!“ Prophetův prst ukazoval na malé téměř neviditelné dveře na protější stěně. „Všiml jsem si jich těsně předtím, než se objevil tenhle lítající podivín.“

            Mortician souhlasně přikývl a vrhl tázavý pohled na Shadow. Ta jen pokrčila rameny a následovala svého bratra ke dveřím. Ten už lomcoval s klikou hlava nehlava a snažil se dveře otevřít. Mortician ho zkoumavě pozoroval.

            „Zkus se do těch dveří neopírat,“ radil mu.

            „Cože?“

            „Zatáhni na druhou stranu.“

            Prophet přitáhl dveře k sobě a ty se s vysokým zakvílením otevřely.

            „Aha,“ pousmál se. Před nimi se rozprostíralo obrovské točité schodiště, které – soudě podle vrstvy prachu – už dlouho nikdo nepoužíval. Společníci se s pochodněmi v rukou vydali nahoru, avšak dveře k pokoji s „duchem“ si raději nechali pootevřené.

            Se zatajeným dechem stoupali stále výš a výš. Kde tohle schodiště asi končí? přemýšlel Prophet. Neměl však možnost tuto myšlenku rozvinout dál, jelikož ucítil tupou bolest na špičce hlavy. Zapotácel se a ukročil dozadu.

            Shadow s Morticianem ho každý popadli za jednu paži a snažili se ho podepřít.

            „Co se stalo?“ divil se Mortician.

            „Strop...“ zachroptěl Prophet otupěle.

            Mortician se napřímil. Odložil pochodeň, zvedl ruce nad hlavu a opravdu – strop byl čím dál nižší až nakonec...

            „Počkat,“ vydechl najednou. Prohmatával strop konečky prstů. Přátelé ho napjatě sledovali.

            „Á..“ Tlumeně vyjekl, když se strop pod jeho prsty najednou pohnul.

- - -

            Devonna zprudka otevřela dveře, připravena zaútočit, pokud by návštěvník byl nepřítel nebo Kovový bojovník. Avšak za dveřmi stál snad ten poslední člověk, kterého by čekala.

            „Arkarine?“ podivila se.

            „Rád tě vidím, Devonno,“ usmál se Arkarin. „Podívej, koho vedu.“ Poodstoupil stranou a odkryl tak Devonně svých pět společníků. Jakmile jí Christian pohlédl do tváře, škubl sebou a udělal pár kroků vzad.

            „Ach, Christiane, stále tě děsím?“ odhadovala Devonna. „Neboj se, za to, co se stalo tehdy se moc omlouvám, a ujišťuji tě, že už se to víckrát nestane.“

            „A co se stalo?“ zajímala se Catherine.

            „Došlo k malému nedorozumění.“

            „Téměř ho napadla,“ upřesnil Arkarin.

            „Nenapadla!“ bránila se Devonna.

            „Vždyť jsem řekl téměř.“

            „Ale no tak, ty blázne,“ obořila se na něj. „Moc dobře víš, jak to se mnou tehdy bylo. A že i tak jsem měla pravdu v tom, že se Christian bude podílet na naší záchraně. I když zřejmě trochu jinak, než jsem si původně myslela.“

            „Možná jste si jen spletla Christiana,“ zašvitořil Avenger. Než však stačil kdokoli na jeho poznámku zareagovat, už zase mluvil Arkarin.

            „Moc dobře vím, jak to s tebou tehdy bylo. Ale... neber to, prosím, jako urážku, ale jakto, že jsi zase... normální?“

            „Zázraky se dějí,“ odbyla ho. „Proč jste vůbec přišli?“

            „Nechceš se s námi podílet na záchraně Království?“ nabídl jí Arkarin s vřelým úsměvem jež značil, že předem zná odpověď.

            „No, nevím, mám ještě nějakou práci... Ale může to počkat, půjdu s vámi! Jděte napřed, doženu vás za chvilku.“

            Arkarin přikývl a pokynul skupině, aby pomalu vykročila. Devonna popadla svetr a zašeptala k Mournerovi: „Neprozradím tě, ale s tou záchranou svých kamarádů by sis měl pospíšit.“

- - -

            Invisible si začala zoufat. Jako by všechny její vlastnosti, zvyky, zásady a myšlenky odpluly, a zbylo jen prázdné tělo s očima upřenýma do země. Bylo to strašné, tak beznadějné... Co si teď jen počnou? Otřásla se. Ještě nikdy se necítila tak mizerně.

            Bulletproof se probudil. Později toto probuzení prohlásil za absolutně nejhorší probuzení, jaké kdy zažil, jelikož ho probudila nesnesitelná bolest hlavy, s otevřením očí zjistil, že leží v cele, a... Invisible nejspíš propadla zoufalství. Byl to příšerný pohled.

            „Invisible?“ zašeptal. Kamarádka však nereagovala, jen dál zírala na podlahu. Bulletproof se těžce zvedl a přisunul se k ní blíž. Chvilku bylo ticho.

            „Selhali jsme, Bulletproofe,“ zašeptala najednou. Nehnula se však ani o centimetr – dokonce ani pohledem. „Kdybych to nezkazila, byli bychom Hanoora porazili a... všechno by bylo o tolik snažší... Budou kvůli nám umírat nevinní lidé...“ Nemotorně si otřela z tváře stříbřitou slzu.

            Bulletproof se už nadechoval k nějaké námitce, jenže se ozvalo zarachocení klíčů, kroky a nakonec se vynořila Hanoorova děsivě se šklebící tvář.

            „Tak už jste konečně vzhůru,“ pronesl. Nebál se však při tom dát najevo škodolibou radost z vlastního vítězství. „To je moc dobře. Přišel totiž čas ukázat Zatraceným jejich slavné zachránce.“

- - -

            Když Mortician podrobněji prohmatal strop, uvědomil si, že to vlastně není jen strop. Byla to současně i podlaha nějaké místnosti v paláci.

            Zatlačil rukama nahoru a zjistil, že to, co nadzvedává je uvolněná dlaždice. Odsunul ji stranou. Temné schodiště ozářilo pronikavé světlo. Mortician položil svou pochodeň na horní palácovou podlahu a vytáhl se nahoru za ní.

            Ocitl se v prostorné mramorové místnosti osvícené snad padesáti pochodněmi. Shadow a Prophet ho následovali. Zdálo se, že z tohoto pokoje nemají zrovna dobrý pocit.

            „Nelíbí se mi to,“ zabručel Prophet.

            „Kde to jsme?“ chtěla vědět Shadow a chytla Morticiana za ruku.

            „Myslím, že v paláci,“ odtušil.

            Prophet s přimhouřenýma očima a rukama v kapsách nechal svou pochodeň ležet na zemi stejně jako ostatní a rozhlížel se po místnosti. Ač to bylo sotva povšimnutelné, jeho zraku neušel chybějící kus zdi v levém rohu místnosti.

            Tichými kroky se vydal za ním, se svými společníky v patách, a pozorně naslouchal. Z vedlejší chodby vycházel silný, hluboký hlas.

            „Svažte je. Ať se nemůžou hýbat. Až vám pokynu, přivedete je za mnou na balkon.“

            Hlas se přibližoval.

            „Zpátky,“ sykl Prophet.

- - -

            Dav burácel. Dopochodoval až ke královskému paláci a lidé začali pořvávat. Každý měl v ruce něco, čím se mohl bít – dýku, motyku, hrábě, lopatu, někteří dokonce i různé nádobí... Opravdové zbraně se však mezi Zatracenými vyskytovaly jen velmi zřídka.

            Dorazili až k hlavní bráně. Kovovým bojovníkům se zjevně řvoucí dav nespokojených obyvatel moc nelíbil, a tak na něj jednoduše zaútočili. Jenže to neměli dělat! Bojovníka, který pozvedl meč jako první, v mžiku srazil k zemi jeden upír s vyceněnými zuby, sebral mu zbraň a bodl ho do hrudi.

            Spousta upírů a vlkodlaků následovala jeho příkladu. Elfové a lidé mlátili svými zemědělskými a kuchyňskými nástroji do Kovové armády hlava nehlava s neutuchajícím odhodláním.

            Také členové Legie, kteří si cestou posbírali všelijaké věci, jež by se dali použít v boji, a nebo si nesli nějaký ten nůž s sebou, se pustili do bitvy s ostatními. Sice Kovoví bojovníci pod nátlakem davu padali rychle k zemi, ale zpoza brány proudili stále další a další. A co bylo horší, ztráty byly i na straně Zatracených.

            Bojovali už přes půl hodiny a bitevní vřava byla stále v plném proudu. Přerušil ji však nenadálý výkřik.

            „Hej!“

            Jak Kovoví bojovníci, tak Zatracení se ohlédli za hlasem. Přicházel přímo z palácového balkonu. Starší občané Království zalapali po dechu.

            „Hanoore?“ vydechl kdosi.

            „Ano, správně. Jsem to já, stále váš král. Copak se stalo, že ubližujete mým Bojovníkům?“ zeptal se rádoby sladce.

            Nikdo neodpověděl. Nějaká žena narušila ticho tím, že praštila nejbližšího Kovového bojovníka po hlavě lopatou. Hanoor ohrnul ret.

            „Vypadá to, že se to neobejde bez trestu,“ zavrčel. „Jako váš král vám nařizuji: složte zbraně, vzdejte se a zalezte zpět do svých chudých domovů! Nebo vaše zachránce potká opravdu ošklivý osud.“

            S jeho posledními slovy k němu pár Kovových bojovníků dotáhl dvě spoutané postavy. Silverware spolu s členy Legie v nich se zděšením poznali Invisible a Bulletproofa.

            Poznal je dokonce i Mourner, který nejrychleji jak jen mohl uháněl k paláci. Díky rámusu, jež vydával rozbouřený dav, nebylo tak těžké ho najít.

            No, a teď celá záchranná akce číslo jedna padá, pomyslel si. Ale co teď? Rozhlédl se okolo. Prázdné ulice lemované domy. Domy, nijak se od sebe nelišící. Avšak... Jeden z nich na Mournera působil dost odlišně, i když si sám nedokázal vysvětlit, čím by to mohlo být.

            Měl pocit, že by měl do tohoto domu vstoupit. Jako by tam na něj čekalo něco důležitého.

- - -

            „Nevím proč, ale prostě jsem měla jméno Christian úzce spojené s naší záchranou. Jednou se mi ve snu dokonce zjevila i tvář... Ale teď jak na tebe koukám chlapče, není ti moc podobná,“ vypravovala Devonna, při čemž Christianovi s Arkarinem značně osvěžovala vzpomínky. „To spíš tady Destroyer by na ni seděl.“

            „Hm, čím to asi bude?“ poznamenal Avenger, čímž si vysloužil šťouchanec loktem od Destroyera.

            „Prosím?“ nechápala Devonna.

            „Jo, taky bych už konečně rád věděl, o co jde,“ přidal se Deviant. Všichni upřeli zraky na Destroyera. Pomalu k nim začínaly doléhat zvuky řvoucího davu.

            „No dobře,“ řekl nakonec. „Ještě předtím, než jsme spolu s Weapon, Mournerem a tady Avengerem založili Legii a ještě než jsem si začal říkat Destroyer... jsem se jmenoval Christian.“

Část 22. – ARVEN

 

            Dům byl temný, zašedlý a trochu zchátralý, stejně jako všechny ostatní. Ale to uvnitř se skrývala ta zvláštnost – byl plný knih! Dobře, kromě knih tu byly ještě dvě pohovky a psací stůl s židlí, ale knihy zde i tak zabíraly největší prostor.

            Mourner se prosmýkl mezi dveřmi a zamířil k psacímu stolu, jehož deska pruhnutá pod hromadou knih téměř nebyla vidět. Jedna z nich byla otevřená. Na jejích listech bylo odložené pero a lahvička s inkoustem. Mourner se nad ni zvědavě naklonil. Zdálo se, že jde o nějakou formu deníku, nebo něčeho takového.

 

13. července

Dnes konečně Silverware dokončil svůj úkol a přivedl snad jediné nám podobné lidi z našeho starého světa, aby nám pomohli zbavit se Kovové armády jednou pro vždy a nastolit v našem království mír, právo a spravedlnost. Můžeme si být jistí, že jsou k tomuto úkolu předurčeni – kdyby tomu tak nebylo, nedokázali by nás najít, ať už by je vedl kdokoli. A také se nakonec zdá, že Devonna přecejen mohla mít tenkrát pravdu. Vše se ukáže zítra.

Arkarin

 

            Mourner jen zakroutil hlavou a zalistoval v knize o několik stran dozadu.

 

3. července

Silverware se konečně vydal najít zachránce z proroctví. Je nám všem jasné, že se může cokoli zvrtnout, přecejen známe náš bývalý svět a víme, jaké typy lidí tam mohou žít. Ale musíme se vyvarovat i nebezpečí tady v Království. Pro případ, že by si někdo z obyvatel nedal pozor na ústa před Kovovou armádou pochodující našimi ulicemi, víme o Silverwareově výpravě jen my, co jsme ji plánovali. Silverware, Devonna a já.

Arkarin

 

            Mourner se zadíval na podpis na konci stránky. Arkarin... to byl ten muž u Devonniných dveří. Zalistoval ještě trochu dál. Všechny zápisky byly podepsané Arkarinovým jménem. Jeden z nich Mournera zvlášt zaujal.

 

23. června

Bohužel, stalo se to, čeho jsme se se Silverwareem nejvíce obávali – Devonna se zbláznila. Na jednu stranu ji chápu a lituji, jelikož pro nikoho jistě není snadné ztratit dceru a naději v jeden a ten samý den. Na druhou stranu nám to však značně znepříjemňuje plánování výpravy. Co si jen počít? Mladistvá hloupost a zbrklost té zmizelé Arven nás nakonec všechny nejspíš bude stát krk.

Arkarin

 

            Mourner vzhlédl od knihy a snažil se urovnat si získané informace. „Devonna se zbláznila.“ „Pro nikoho jistě není lehké ztratit dceru i naději v jedinný den.“ „Jakto, že jsi zase normální?“ „Opály byly vždy symboly naděje...“

            Zprudka se nadechl. Měl pocit, že má něco velmi důležitého přímo před nosem, ale ne a ne na to přijít.

            Zavřel knihu, aby si prohlédl její desky. Uprostřed černé kůže byl přilepený štítek, na němž stálo: Letopisy Zatracených podle Arkarina. Přimhouřil oči a začal se přehrabovat v ostatních knihách. V žádné však nenašel nic zajímavého. Jednalo se především o slavné válečné deníky různých autorů, historické knihy a dokonce i několik svazků s recepty.

            „Musí tu něco být,“ mumlal si sám pro sebe. Zpod tlusté oprýskané knihy a něj vykoukla stará zažloutlá fotografie. Byli na ní dva muži, žena a velmi mladá dívka. Všichni se usmívali a vypadali šťastně.

            Mournerovi najednou došlo, že ty lidi vlastně zná. Silverware, o dost let mladší, ve své lidské podobě, ten muž vedle byl nejspíše Arkarin, žena mateřsky objímající dívku byla Devonna, a ta dívka...

            Mourner zalapal po dechu.

- - -

            Protože občané Království Invisible ani Bulletproofa nikdy neviděli, pouze pokrčili rameny a bili se dál. Hanoor na ně překvapeně zíral. Invisible byla trochu udivená z naděje a odhodlání, jež ze Zatracených přímo vyzařovalo. Její deprese byla ta tam.

            Bulletproof natahoval krk a hledal v davu své přátele. Hanoor jim věnoval jediný kyselý pohled, pak se otočil zpátky k davu a zařval: „Vzdejte to občané, Kovových bojovníků mám nespočet! Nikdy je nemůžete všechny pobít. Nikdy nemůžete vyhrát! Jste ztraceni!“

            Invisible sebou škubla dobředu a zakřičela z plných plic: „Neposlouchejte ho! Vy na to máte, dokážete -“ Nemohla větu dokončit, jelikož se Hanoor napřáhl a uštědřil jí pěkně ostrou ránu pěstí.

            Invisible zaúpěla a její tvář se začala vybarvovat do červena. Ale kvůli provazům, jimiž byla svázána, nemohla stejně jako Bulletproof nic dělat. Jen mluvit.

            „Přesně tak! Vedete si skvěle, nenechte se zastrašit. Vy to dokážete!“ Bulletproofova slova, stejně jako předtím slova jeho kamarádky, obyvatele Království velmi povzbudila. Od začátku v nich hořela jiskřička naděje, která jen potřebovala někoho, kdo by ji rozfoukal a vzplál tak obrovský oheň odhodlání.

            A Hanoor to viděl. Celý rudý vzteky se rozběhl, natáhl ruce před sebe a surově srazil mladíka vedle sebe dolů z balkonu.

            „Bulletproofe!“

            Invisiblein výkřik jako by zastavil čas. Zírala dolů na nehybné, ležící tělo svého kamaráda, zatímco všichni ostatní zírali na ni a na Hanoora. Ten se samolibě usmíval a už se chystal k dalšímu proslovu, když v tom Weapon z davu zařvala: „Za Bulletproofa!“ Následovala řada souhlasných pokřiků a Zatracení se znovu vrhli do boje.

            To už k branám paláce dorazili i Arkarin s Devonnou, Christianem, Avengerem, Deviantem, Destroyerem a Catherine, kteří se okamžitě zapojili do bitvy. To již bojujícím zase o něco pozvedlo nejen šance na vítězství, ale i sebevědomí.

            Už téměř všichni věřili, že to dokážou. Všichni až na jednu mladou dívku stojící v ústraní, která jen občas praštila nějakého bojovníka, ale jinak jen strnule sledovala ostatní. Pomalu začala couvat. Stejně bych jim akorát působila potíže, pomyslela si a pomalu se plížila pryč podél zdi jednoho z domů. Když v tom ji někdo chytil za ruku.

            „Remain!“ Byl to Mourner.

            „Pusť mě!“

            „Ne, musíš bojovat s ostatními.“

            „Proč? Stejně nemáme šanci vyhrát – akorát bych to zhoršila.“

            Mourner si povzdechl. „Tak si aspoň vem tohle!“ Vrazil jí do dlaně opál. V tu chvíli jako by se jí vyjasnila mysl. Její obličej jako by se konečně uvolnil z obvyklého zastrašeného výrazu a očima jako by jí probleskly jiskry. Zavřela je, zhluboka se nadechla a poté je znova otevřela. Zpříma pohlédla na Mournera.

            „Máš pravdu, musíme bojovat,“ řekla, když mu po chvilce vracela kámen.

            „Do posledního dechu, ...Arven.“

            Remain na něj vrhla zděšený pohled. „Jak to víš?!?“

            „To teď není důležité. Jen jsem chtěl, abys věděla, že to vím. Je to přecejen tvoje tajemství.“ Remain chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela a pouze přikývla.

            Oba dva na ulici sebrali něco, čím by se dalo bojovat, a pustili se do bitvy s ostatními.            Weapon se bila s nezkonalou vervou, Avenger s Destroyerem po boku čelili každému bojovníkovi s úsměvem na tváři a Outlaw, který odevzdaně odložil kytaru, mlátil každého Kovového bojovníka v okolí – snad aby se mohl co nejdříve vrátit k hraní. V Silverwareovi se probudili vlkodlačí pudy a na nepřátele se vrhal se skoro až přehnanou agresivitou. Christian s Catherine ukryli všechny místní děti do nejbližšího domu a ten před Bojovníky bránili zuby nehty. Murder a Deviant si počínali možná trochu nešikovně, ale přecejen se jim podařilo docela dost vojáků z Kovové armády přemoci. Devonna a Arkarin se snažili vést celé tažení a Mourner s Remain byli sice v boji slabí, ale jejich odhodlání vysoce přebilo jejich malou sílu. Postupem času začali zbývající Zatracení vybíhat ze svých skrýší a připojili se k bitvě.

            I přesto, že si odboj počínal přímo znamenitě, bylo stále očividnější, že takhle nemohou vydržet věčně – Kovových bojovníků stále přibývalo a nikdo to nedokázal zarazit. Weapon zavrčela, když ji jeden z Bojovníků sekl mečem do ruky a skrz její svrchní oděv začínala prosakovat jasně rudá krev. Nebyla ale jediná, kdo utrpěl zranění. Země se přímo topila v krvi, která bohužel nepatřila jen Kovovým bojovníkům.

            Destroyer začínal mít pocit, že nikdy nemohou vyhrát – do čeho se to zase pustili? Už si pomalu začínal zoufat, když tu najednou se rozezněl po okolí přímo ohlušující řev. Bitevní pole se znovu pozastavilo, avšak vzápětí začali ti, kteří se vzpamatovali jako první, zahánět své spojence do domů či jiných úkrytů – po obloze se k nim blížil obrovský rozzuřený drak. Jeho zlaté šupiny odrážely sluneční světlo, takže se zdálo, že září.

            Hanoor nebyl zděšením schopen slova. Invisible na něm vysela očima, byla jím přímo fascinovaná – nikdy by nevěřila, že něco takového uvidí. To ostatně ani zbylí legionáři, ale ti se spíše starali o to, aby se oni ani Zatracení nenacházeli v drakově zorném poli.

            Ten právě slétl těsně k zemi. Nepřistál však, nýbrž začal chrlit oheň na Kovové bojovníky prchající do paláce. Invisible pocítila, že sevření kolem jejích provazů povolilo a pomalu začala couvat. V tom ucítila čísi stisk kolem zápěstí, trhané škubání a pak lano spadlo na zem. Zpoza ní se vynořila Shadow s dýkou v ruce. S úlevou se obě dívky objaly. Drak pomalu začínal útočit na královský palác.

            „Kde jsou Mortician s Prophetem?“ chtěla vědět Invisible.

            „Šli dolů – otevřít bránu a ...kvůli Bulletproofovi.“ Poslední slova jako by ji bolela.

            „Pojď!“ křikla honem, jelikož drak už stihl zbořit několik stěn, a obě se vydaly po schodech dolů do zahrady k bráně. Na cestě ven se k nim připojil Mortician.

            „Neměls jít s náhodou se Stephenem?“ křikla po něm Shadow.

            „Nemohl jsem je tu přece nechat!“ V tu chvíli se kolem něj prohnalo asi sedm Zatracených, kteří vypadali, jako by právě vstali z mrtvých – byli na kost vyhublí a tak bledí.

            A Invisible najednou pochopila – byli to zajatci Kovové armády, kteří museli nespočet dní strávit v zatuchlé cele bez jídla a klidu, kde měli pomalu ale jistě umírat.

            Ozval se zvuk sypajícího se zdiva a tak všichni raději přidali do kroku.

            Prophet zamířil rovnou do zahrady pod palácový balkon.

            „Bulletproofe,“ vydechl. Otočil kamarádovo nehybné tělo čelem vzhůru a v duchu se modlil, aby nebylo příliš pozdě. Bulletproof zřejmě dopadl na bok a svázané ruce, také jeho pravá tvář a čelo byly do krve odřené. Ale dýchal... Dýchal! Byl naživu!

            „Žije,“ vykřikl Prophet. „Rychle, pojďte sem někdo, musíme ho odnést!“

            Nic nedbal na draka, jež chrlil oheň všude okolo, popadl Bulletproofa do náruče a s vypětí všech sil se s ním začal prodírat ven za hradby paláce. Mortician ho uviděl a běžel mu na pomoc.

            Společně s Invisible, Shadow a osvobozenými vězni si prorazili cestu hlavní branou skrz Kovové bojovníky hrnoucí se opačným směrem a spěchali ke svým přátelům. Weapon je všechny napůl objala a zavedla Propheta nesoucího Bulletproofa do domu, který před několika minutami určili jako ošetřovnu a bývalí vězni je následovali.

            Najednou se ozval pronikavý hrdelní výkřik smrti a královský palác lehl popelem – doslova. Nezůstal kámen na kameni. Jen zahrada... Bylo to opravdu pozoruhodné – všechny stromy, keře a květiny, které byly ještě před pár vteřinami z kovu se nyní proměnily v běžnou, ale nádhernou, zeleň.

            Drak usedl mezi trosky a něco zavrčel. Všichni na něj upírali zraky, jelikož nikdo nyní neměl tušení, co se bude dít.

            „To je v pořádku, nebojte se,“ ozval se Arkarinův hlas. Drak se k němu otočil a pak mezi nimi nastalo něco, co by se nebýt těch vrčivých zvůků dalo nazývat rozhovorem.

            Asi po dvaceti minutách, kdy už nejhorší napětí opadlo a většina zraněných byla ošetřena, vystoupil Arkarin vpřed a všem oznámil, že draci jsou spojenci Království stejně jako byli dříve a že Zatracení ani legionáři nemají nejmenší důvod, se jich bát.

            Někteří se sice stále měli před drakem na pozoru, ale atmosféra se rozhodně velmi uvolnila. Zatracení se společně s Legií vydali pohřbít mrtvé. I přesto, že vyhráli, panoval ve všem tom veselí zármutek.

            „Jsem ráda, že nezemřel zbytečně,“ řekla jedna upírka, když pohřbívala svého manžela. „Víte, on si vždycky přál zemřít nějakým velkolepým způsobem – myslím, že může být spokojen.“ Utřela z tváře poslední slzu a upřeně se zadívala na nebe. Mystic si odkašlal.

            „Rád bych vám vyjádřil upřímnou soustrast,“ řekl hlubokým hlasem. Žena pokývala hlavou. „Mohl bych se vás ještě na něco zeptat?“

            Upírka na něj zkouavě pohlédla.

            „No, víte... Čím se vy upíři tady vlastně živíte?“

            Žena se zasmála. „No čím asi? Co na stromě nebo ve chlívě vyroste, to sníme, nemáme moc na vybranou víš, tady v Království toho tu roste jenom málo. I když s příchodem draků by se to mohlo zase zlepšit jako za starých časů,“ zauvažovala a pak už si jen něco mumlala pro sebe.

            Takže žádná krev, oddechl si Mystic. Otočil se ke zbytku Legie. Byl obklopen snad všemi Zatracenými, kteří jim děkovali, blahopřáli, nebo je dokonce prohlašovali za svaté. Měl tak možnost být svědkem nejen neobyčejné radosti ve tvářích obyvatel, ale i Královská atmosféra jako by se změnila. Ze vzduchu nezbylo ani špetky zoufalství a smutku, vystřídalo je veselí a úleva.

            Po všech pohřbech, gratulacích a oslavách si Deviant všiml, že těla Kovových bojovníků jako by se vypařila – nebylo po nich ani stopy.

            „To je prosté,“ vysvětloval později Mourner svým nic nechápajícím přátelům. „Celé to bohatství, zahrada z kovu, armáda – to vše bylo jen výplodem Hanoorovy bujné fantazie.“

            „Ale jakto, že to bylo všechno skutečné?“ nechápal Avenger.

            Mourner pokrčil rameny. „Podle mě se to dá vysvětlit tak, že Království zatracených je místo, kde veškerá magie ožívá a nabírá úplně jiný rozměr než v našem světě. Jen si to vemte: žijí zde upíři, elfové, vlkodlaci, dokonce i draci... A jen tak někdo se sem nedostane... Dokonce i moc drahokamů a kamenů je zde silnější než kde jinde.“

            Zalovil v kapse a vytáhl opál, jež mu celé jeho dnešní dobrodružství dodával sílu a naději.

            „Například bez tohohle bych vůbec na nic nepřišel.“

            „Jé,“ vyjekla Invisible. „Můj opál! Vypadl mi z kapsy, když nás přepadli ti Kovoví bojovníci. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím.“

            Mourner k ní natáhl ruku s opálem, ona však zavrtěla hlavou.

            „Nech si ho, je tvůj.“ Mourner se nesměle usmál a poděkoval. Najednou do místnosti vtrhla Devonna.

            „Dobré poledne, mládeži. Tak jak-“ zarazila se, její zrak upoutala známá tvář. Velmi známá tvář.

            „Arven?“ zeptala se slabým, sotva slyšitelným hlasem.

            „Mami,“ přikývla Remain, zvedla se a objala ji. Devonně tekly po tvářích obrovské slzy a zdálo se, že svou právě nalezenou dceru už snad nikdy nepustí.

            „Já věděla, že ji odněkud znám,“ špitla Catherine a Christian vedle ní v odpověď pokýval hlavou.

            Remain pak dala Mournerovi svolení, aby ostatním sdělil její příběh, a sama se vydala ven pozdravit své sousedy a známé.

            Celý den chodili za Legií, Arkarinem, Silverwarem a Devonnou řady lidí, elfů, vlkodlaků a dobře zahalených upírů, aby jim ještě jednou poděkovali za záchranu. Dokonce i zlatý drak jim podle Arkarina, který dračí řeči rozuměl, vyjádřil svůj obdiv.

            Navečer se konala velká oslava a Arkarin ve svých spisech označil tento den, jako Den znovuzískané naděje. Všude byla spousta jídla, jelikož ovocné stromy v palácové zahradě se už zcela vzpamatovaly, a také zde  nechyběla zábava, veselí a hlavně radost a smích.

            „Je to úžasné, co jsme dokázali,“ poznamenala Weapon se zasněným pohledem.

            „To sice jo, ale málem nás to stálo krk,“ podotkl chraplavě Bulletproof. Invisible, která seděla na okraji jeho postele zděšeně nadskočila a narazila do Mournera. Ten sice rovnováhu udržel, ale z ruky mu vypadla sklenice a po zemi se začala rozlévat červená tekutina.

            „A kdo to jako bude uklízet?“ houkl z povzdálí Arkarin.

            „Pardon,“ pípla Invisible a s nevinným výrazem objala Bulletproofa, stejně tak i ostatní přítomní Legionáři.

            „Hele, budete takovouhle akci provozovat vždycky, když promluvím?“ zasmál se. Sice se ještě nedokázal kvůli četným zlomeninám ani pořádně posadit, avšak cítil se naprosto skvěle a svěže.

            „No jasný,“ zašklebil se Destroyer a usrkl si jablečného moštu. Rozhlédl se okolo. „To je krása. Skoro se mi ani nechce tohle místo opouštět.“

            „Vždyť nás opouštět nemusíte,“ namítl Silverware. „Nemyslím si, že bude Bulletproof v nejbližší době schopen chůze a navíc: všichni vás tu rádi uvidí. A místa je tu dost. Tak co říkáte?“

            „Já myslím, že to vůbec neni špatnej nápad,“ zasmál se Avenger. Chytnul Devianta kolem krku se sklenicí v ruce zakřičel: „A přípitek – na zdraví!“